Hudební a Divadelní fakulta JAMU připravily společný hudební a scénický program v Divadle na Orlí. Lákavé pro mě bylo především uvedení symfonického melodramu Bosé nožky Petra Grahama.
Životní osudy a především vnitřní stavy a pohnutky, které nutí umělce tvořit, jsou námět vděčný a mnohokrát ztvárněný. Nevyhýbá se mu žádná oblast umění a hudební uchopení můžeme sledovat jak ve Fantastické symfonii Hectora Berlioze nebo Wagnerově Tannhäuserovi, tak v Tower of Song Leonarda Cohena. Je to ovšem téma stejně vděčné jako nebezpečné. Není vůbec složité upadnout při pohledu do vlastního nitra do nesnesitelného patosu, sebelítosti, sentimentu, sebezbožňování a jiných poněkud nechutných pastí. Vtipným únikem ze všech takových nástrach je autobiografie Bosé nožky cupitají světem malířky Marie Filipiové – kniha stejně naivní jako její obrazy.
Text si vybral Peter Graham a na jeho podkladu složil v roce 1986 Bosé nožky, které studenti Hudební a Divadelní fakulty JAMU uvedli jako scénický melodram. Dlužno podotknout, že melodramatický charakter skladby je poněkud vedlejší, spíš se jedná o komorní symfonii s mluvenými pasážemi, k jejichž propojení s hudební složkou dojde až ve druhé části skladby. Hudba působí rozsvíceným dojmem a je plná elánu, předlohu reflektuje banálními motivy, s nimiž občas pracuje. Její struktura ale nijak banální není, jsou v ní značně komplikovaná tutti i náročné sólo pro fagot. Použití elektrické kytary a saxofonu, stejně jako „filmové“ střihy v hudebním proudu připomínají Franka Zappu někdy z období kolem alba Weasels Ripped My Flesh. Celkově je to hudba, která by mohla být stejně přijatelná pro příznivce soudobé vážné hudby, tak pro alternativní rockery.
Janáčkův akademický orchestr zahrál Bosé nožky pod vedením Leoše Svárovského s přiléhavým nadšením a s chutí, ale také s chybami – skladba je to těžká. Recitace textu byla puštěná přes reproduktory a objevovaly se v ní nepříjemné výpadky. Pohybové ztvárnění na šikmé ploše za orchestrem hudbu spíš vnějškově ilustrovalo. Zdálo se mi, že si s naivitou textového námětu neví rady a snaží se vyjádřit o dost složitější myšlenkové pochody, než jaké Bosé nožky předkládají. Pohyb herců dotvářely abstraktní „kresby světlem”. Celkově si myslím, že by scénické vyjádření (režisér Viktor Černický, choreografka Jazmína Piktorová) chtělo víc přímočarosti.
Ve druhé polovině večera byla uvedena suita z baletu Špalíček Bohuslava Martinů. Orchestr se rozrostl, takže se rozměry i akusticky do Divadla na Orlí sotva vešel. O provedení platí to samé, co o Bosých nožkách: nadšení a energie musely vyvažovat pochopitelné technické nedostatky. Špalíček je ale hudba až nakažlivě veselá a celkové vyznění bylo vysloveně osvěžující. Režisér David Kříž a choreograf David Strnad pojali původní pásmo z různých pohádek jako jednu pestrou pohádkovou féerii. Nechyběla jí kouzla, únos, láska, ani humor, bylo v ní hodně života, ale v příběhu samotném jsem se občas ztrácel.
Za největší přínos sobotního koncertu vlastně pokládám samotné uvedení Bosých nožek. Myslím, že neotřelá dramaturgie by měla být samozřejmou součástí studentských představení.
Peter Graham: Bosé nožky. Hudební nastudování – Leoš Svárovský, režie: Pierre Nadaud. Bohuslav Martinů: Špalíček (suita ze zpívaného baletu Špalíček). Hudební nastudování – Leoš Svárovský. Bosé nožky: režie – Viktor Černický, choreografie – Jazmína Piktorová. Špalíček: režie: David Kříž, choreografie: David Strnad, Janáčkův akademický orchestr. Společný hudebně-dramatický večer Hudební a Divadelní fakulty JAMU. 3. 5. 2014, Divadlo na Orlí, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..