Kreslířský rukopis Jana Steklíka je zdánlivě jednoduchý, ale ve své přímočarosti rozpoznatelný na první pohled. Jemné a jistě vedené linky jeho kreseb mají daleko k ladovské tradici mohutných kontur a jejich plynulost láká k hudebnímu ztvárnění glissandem u každého jednotlivého objektu. Z tohoto hlediska jsou grafické partitury logickou součástí jeho tvorby, i když ne tou nejobsáhlejší.
Jan Steklík je autor specifických kreseb, koláží, konceptů a performancí. Podle Ivana Jirouse šaškovská figura a pro svoji nezařaditelnost věčný outsider. Nezařaditelné dílo ovšem může mít i tu vlastnost, že nikde nepůsobí nepatřičně. Tato druhá poloha dělá z outsidera také vděčný objekt zájmu. Jan Steklík začal svoji dráhu v 50. letech 20. století nedokončeným studiem textilní průmyslovky – jistě není první ani poslední, kdo na ní skrze návrhářství získával výtvarnickou praxi. Ze školy ho z politických důvodů vyhodili a začal pracoval v pardubické propagaci. Dnes by to asi byla mediální agentura, rovněž časté útočiště umělců hledajících pravidelný zdroj příjmů.
Důležitější je ale jeho vlastní tvorba, které se intenzivně věnoval. Začal jezdit do Prahy, kde se v roce 1960 v ateliéru Jana Koblasy setkal s Karlem Neprašem. Spolu založili o pár let později Křižovnickou školu čistého humoru bez vtipu, do které kromě českých členů časem přibyli i pozdější zpěvák Plastic People Paul Wilson a Don Sparling. Ve druhé polovině 60. let se Jan Steklík začal objevovat i v Brně, vytvořil grafickou podobu literárního časopisu Host do domu, ilustroval verše Jana Skácela. Ve volné tvorbě ho ovlivnily koncepty Johna Cage, zřetelné je to přinejmenším v cyklu Para musica. V časech normalizace byl spíš na vynuceném okraji, v 80. letech pracoval opět v Brně s časopisem Věda a technika a později s ekologickým časopisem Veronica. Jeho kresby se také pravidelně objevovaly v Bulletinu brněnského Design centra.
Nahrávka grafických partitur, kterou minulý rok vydal label Guerilla Records, vznikla v na různých místech. Většinou v Praze – v Libeňské synagoze a klubu Rybanaruby –, ale na CD jsou i příspěvky odjinud, mimo jiné z brněnské Skleněné louky. Partitur je celkově jednadvacet, album kombinuje živé záznamy provedení v proměnlivých hudebních sestavách. Nejvytíženější na celém albu jsou ale „tři tenoři“ – tedy tenorsaxofonisté Mikoláš Chadima, Michal Hrubý a Jan Grunt. Provedli prvních osm partitur společně s kontrabasem Petra Tichého a violoncellem Adriany Voráčkové. Jejich projev osciluje mezi jazzem a volnou improvizací, poslech s grafickou partiturou dodává proplétajícím se hlasům jednotlivých nástrojů scelující a ozřejmující základ.
Po nich následují dvě Zvukové poznámky pod čarou Zsolta Sőrése. Jeho elektronika vytváří svištící zvukové skrumáže v příkrém kontrastu k čistému a čitelnému projevu předchozího seskupení. Stopáž jeho poznámek – dvakrát sedm minut – vnáší do titulu kus ironie.
Ve dvojici Anna Romanovská (housle) a Vlastislav Matoušek (bezpražcová baskytara) dominují housle. Baskytara má funkci vzdáleného doprovodu a partitura č. 11 tvoří zřetelný zvukový i výrazový přechod k druhé polovině alba a jeho „zlatému řezu“. V něm se nachází sestava Jan Faix a Jan Polanský (elektronika), Tomáš Míka (banjo), Petr Tichý, Vlastislav Matoušek a Jan Grunt. Kombinace elektroniky a akustických nástrojů stojí někde na pomezí Sőrésových poznámek a tří tenorů. Po zvukové ploše partitury č. 13 překvapí v čísle 14 téměř rockový riff kontrabasu.
K čistě akustickému projevu posluchače vrací partitury 15 až 19. Dominují v nich opět tři tenoři, přidává se kontrabas a další hosté. Jejich projev je proti první tenorovské sérii hutnější, divočejší a snad i lépe vystihuje předlohy. Epilog alba tvoří opět dvě partitury v provedení Zsolta Sőrése. Fosílie pěti rozladěných linek partitury je ztvárněná pětistrunnou violou – to je patrně nejpřímočařejší provedení grafické předlohy na albu. Díra v partituře završuje sérii partitur kvílející violy a výkřikem. Ten se ve Steklíkových předlohách ovšem hledá jen těžko.
Album je zabalené v digipacku, který obsahuje reprodukce všech partitur. Předlohy je tedy možné mít při poslechu před očima, hledat souvislosti se zachyceným provedením a konfrontovat je s vlastními představami. Součástí je i zasvěcený text Jozefa Cserese a životopisný dovětek vydavatele Vladimíra Drápala – Lábuse. Většina partitur je nahraná při živých vystoupeních. Záznamy z různých míst se povedlo zvukově sjednotit, občasný hluk z publika působí spíš jako cageovské zpestření než nepatřičnost.
Jan Steklík: Grafické partitury. Guerilla Records, 2015, GR122-2. 21 skladeb, celková stopáž 74 min.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..