Vydavatelství Naxos se pustilo do projektu, který by měli uvítat všichni, kdo mají rádi Bohuslava Martinů: postupně mají vyjít všechny jeho písně. Dvě CD už jsou na světě, třetí je v plánu, jejich protagonisty jsou mezzosopranistka Jana Wallingerová a klavírista Giorgio Koukl.
První část s názvem A Wreath of Carnations (Věnec z karafiátů) se natáčela v březnu 2010, druhá – The Months (Měsíce) v lednu 2013, další by měla přijít na řadu letos v květnu. Bohuslav Martinů se k písním vracel po celý svůj tvůrčí život a při jejich velkém množství se samozřejmě sama tlačí do popředí otázka, jak je vůbec na jednotlivá CD uspořádat. Dramaturgie obou dosavadních cyklů se vyhnula chronologickému řazení a hledí si spíš nálad, které by spolu kontrastovaly a z každého alba vytvořily celek, který se dá uposlouchat najednou bez ztráty pozornosti. To se, myslím, dost dobře podařilo, jako vedlejší efekt se ale ukáže, jak byl pro Martinů charakteristický jakýsi setrvalý melancholický proud, kterému je hořko nad životem. Snad to ani není mahlerovsky titánská tíha celého světa, kterou by skladatel cítil na ramenou, spíš běžný, každodenní, ale o to vtíravější stesk.
Druhým dramaturgickým měřítkem se zvenku zdají být stopáže písní. První album obsahuje spíš kratší písničky, některé nemají ani dvě minuty a je jich celkem čtyřicet jedna. Druhé je naopak věnováno poněkud rozměrnějším písním, na albu jich je devatenáct. Z hlediska již zmíněné „uposlouchatelnosti“ je rozhodně vstřícnější druhé album, ale až vyjde komplet úplně celý, vyplyne více na povrch jeho encyklopedická a dokumentární hodnota. Té si v tomto případě cením přinejmenším stejně jako uměleckého vkladu interpretů.
U Jany Wallingerové začnu poněkud netradičně poznámkou, že se letos v srpnu provdala a na dalším albu by se měla objevit jako Jana Hroch Wallingerová a dále už jen Jana Hrochová. S jejím zpěvem to pravděpodobně nic neudělá, takže můžeme očekávat věci příští víceméně bez obav. Co se týká již natočeného a vydaného materiálu, postavila se před nelehký úkol – Martinů sice nebyl písňový expert jako Schubert, ale i tak je jeho tvorba poměrně rozsáhlá. Texty jsou většinou české, ale občas i německé nebo francouzské, navíc především u kratších písní se jedná o velmi charakteristické a výstižné drobnokresby. To znamená, že nastudovat je dá stejně velkou práci jako rozměrnější celky, a přitom je to zdánlivě hned pryč.
Tady bych poznamenal, že Jana Wallingerová se projevuje jako operní zpěvačka, kterou je především – delší písně jí podle mého názoru vyhovují víc, umí si je lépe vystavět. Zároveň ale neupadá do operních manýr, zpívá komorně a citlivě. U kratších písní jí dobře vycházejí malé cykly, v nichž je Martinů občas psal – prostě jakmile se naskýtá aspoň malý hudebně-dramatický oblouk, tak ho zpěvačka neomylně, snad až intuitivně vystaví. V českých písních má pěknou výslovnost, všemu je dobře rozumět, sykavky nesyčí, nic není zašumlované. Já vím, jsou to vlastně samozřejmosti, ale ne vždy jsou samozřejmě přítomny. Dobře srozumitelná je i němčina, ale přiznám se, že mám jakýsi problém s její francouzštinou, zní mi příliš česky – pokládám to v rámci celku ale spíš za drobnost.
Nahrávky zahajuje cyklus Šest prostých písní (1917), následují Tři ukolébavky (1925), Dvě balady na slova lidové poezie (1932) a Dvě písně na ruskou poezii (1922), které vyústí do Čtyř malých písní na Goethův text (1915). Janě Wallingerové evidentně sedí vážnější a lyrická poloha, v následné Komárově svatbě (1912) bych čekal o něco více „úsměvu ve hlase“ – ten se objeví až v závěru. Humor a odlehčenost do ní vnáší především klavír – Giorgio Koukl vnímá náladu jednotlivých písní velmi citlivě a občas i něco dopoví. Nechová se jako pouhý doprovazeč, ale jako komunikující a doplňující partner. Následují Dětské písničky (1925) ve francouzštině. Na podrobnějším popisu začátku vidíme, že první půlhodina osmdesátiminutového alba se rozmáchne přes tvůrčí období dvaceti let, v němž došlo k zásadnímu zlomu – Martinů se odstěhoval do Paříže. V tomto případě si ale sotva něčeho všimneme, neprojevují se tu výrazně ani vlivy soudobé populární hudby jako v Kuchyňské revue (1927), ani mysteriózní obdiv k lidské vůli jako v Podivuhodném letu (1927), natož antiromantická ironie jako v Slzách nože (1927). Martinů jako by v písních zůstával stále v Čechách a pokračoval v dvořákovské tradici rozvíjené vlastním způsobem.
Naxos jako obvykle nevěnuje velkou péči obalům ani bookletům, jejich obsah ale doplňuje na svých stránkách, kde najdete texty písní i podrobnější informace (A Wreath of Carnations, The Months). Škoda, že je navíc nepropojuje s katalogem děl Bohuslava Martinů, který je také volně dostupný. Při encyklopedickém aspektu kompletního vydání se to nabízí.
Za vrchol prvního disku pokládám romantickou píseň V noci na text Rudolfa Meyera. Na druhém albu kromě titulních Měsíců na první pohled zaujmou Tři písně pro Červenou sedmu. Na první poslech potom překvapí svojí atmosférou, představa kabaretu jako místa trvalého a bezstarostného veselí tím dostává značnou trhlinu. V Baladě letní na Heroldův text se jedná o lyricko-tragický příběh nevěrné lásky, Bar je typická gellnerovská dekadence, kterou ovšem napsal Jiří Dréman (hrál velitele ostrostřelců ve Fričově filmu Anton Špelec, ostrostřelec – to jen tak pro zajímavost). František Gellner je naopak autorem Havířské, krutého příběhu horníka – ten vychovává dítě majitele dolů, který mu spí se ženou. Druhý disk lépe funguje jako celistvé album, z prvního se lépe vyzobávají perličky. Těším se ale na to, až budou nahrávky kompletní, bude možné s písněmi v elektronické podobě zacházet jako s celkem a sestavovat si z nich vlastní série – tematické, jazykové, chronologické, zkrátka podle chuti a potřeby.
Jana Wallingerová, Giorgio Koukl, písně Bohuslava Martinů. A Wreath of Carnations, DDD, 8.572588, 2011, celková stopáž 79:28. The Months, DDD, 8.572310, 2014, celková stopáž 56:34, vydal Naxos.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..