Z možných zaměření festivalu Janáček Brno v jeho nynější podobě vyniká především operní část. Směs domácích, tuzemských i zahraničních inscenací, jakkoliv stále nepočetná, přinesla ojedinělé divácké prožitky. Málokdo by si ještě před pár lety vsadil na to, že jednoznačně nejskvělejšími počiny budou domácí inscenace. Ne vždy se bohužel náročné inscenační počiny na zdejším jevišti udrží po skončení festival. Zatímco si v nadcházejícím prosinci můžeme ve dvou reprízách připomenout předloňskou inscenaci Janáčkovy Věci Makropulos v režii Davida Radoka, jeho mimořádně působivé ztvárnění Bartókova Modrovouse a Schönbergova Očekávání, hororové dvojice víc než sto let starých, a přesto stále znepokojivě drásavých oper, se tuto neděli na prknech Janáčkova divadla objeví naposled. Jakkoliv to může znít sugestivně, tuto příležitost by si opravdu nikdo neměl nechat ujít.
Letošní ročník festivalu Janáček Brno 2016 byl podstatným dílem postaven na rozličných operních produkcích. Proklamovaná světovost přehlídky a finanční konsolidace se nakonec smrskla na jediné velké hostování cizího operního souboru, v Brně již dobře známého Státního divadla Norimberk. Inscenace opery Z mrtvého domu obávaného režiséra Calixta Bieita znamenala pro zdejší publikum jedno janáčkovské prvenství: byla totiž nepřístupná do 18 let. Ztráta nevinnosti to byla pořádná. Představení mělo bezesporu silný účinek, mnoho diváků ovšem vidělo na pódiu trýznivé věci, které tam nikdy nespatřilo, nečekalo a ani pozorovat nechtělo. Je to ovšem typická řeč režiséra Bieita k publiku: burcovat na základě vyhrocených výlevů agrese všeho druhu. Janáček nepatří ani Brňanům, ani konzervativcům, ani exponentům maloměšťácké morálky. Je tu pro všechny, hraje se často a umožňuje klást důraz na rozličné aspekty příběhu. Nikde není psáno, že tragická opera z prostředí koncentráku musí být hrána laskavě. Heslo „v každém tvoru jiskra Boží“ si Janáček vlastnoručně vypsal z Dostojevského, není ale pro režiséra závazné. A ruku na srdce, Bieito je mnohem bližší koncentráčnické realitě a vedle jeho počinu se většina dosavadních tradičních režií této opery jeví jako operetní karikatura a rezervace vzájemné tolerance a pochopení. Škoda jen, že je Bieito tolik posedlý svým „posláním“, že nedá prostor ani zlomku uhrančivé Janáčkovy naděje a osvobozeného Gorjančikova nechá v závěru opery zastřelit. Hudební stránka byla velkým zklamáním, orchestr nebyl rozehraný, chyboval a dirigent Marcus Bosch zjevně nebyl ve své kůži. Zpěváci perfektně plnili všechny režijní úkoly s až pedantskou přesností, ale s výjimkou Antonia Yanga v roli Šiškova byli vlastně pěvecky průměrní.
Velká očekávání budil návrat Davida Radoka po dvou letech do Brna a byl to návrat vskutku impozantní. Bartókova Modrovouse plného freudovských jinotajů a Schönbergovo Očekávání propojil do přízračného celku, který sice neděsil ničím zjevným, ale všudypřítomná tíseň a působivě gradující napětí vyvolává krajní emoce i při deset dní staré vzpomínce. Zážitek umocnil mimořádně skvěle připravený orchestr vedený šéfdirigentem Markem Ivanovićem a samozřejmě také charismatický projev všech tří sólistů: Anderse Lorentzsona jako Modrovouse (a také Muže v němé roli v Očekávání - skvělém Radokově režijním nápadu), Katariny Giotas jako Judit a Katariny Karnéus jako Ženy. Letošní festival měl řadu skvělých okamžiků, ale na tento se bude dozajista vzpomínat nejdéle.A to nejen proto, že po nadcházející neděli už další šance zhlédnout tento skvost zřejmě nebude.
Oba domácí inscenační úspěchy - Káťa Kabanová a Modrovous - byly ovšem koprodukcemi. V případě Káti dokonce ex post. Šlo o autorskou rekonstrukci dávné Carsenovy režie. Pořadatelé tedy vsadili na jistotu a dostavil se očekávaný úspěch. K budoucím ambicím by ale měla patřit i originalita a vyprofilovanější přístup. Oblíbit si něco, co už koluje i na oficiálně vydaném DVD, a přenést to do svého divadla nepředstavuje světový podnik, nýbrž nedostatek odvahy a úlitbu popularitě. Krása je vždycky žádoucí, nelze ovšem stavět pouze na ní. Dobře to ukazuje rok stará brněnská inscenace Její pastorkyně v režii Martina Glasera. Musí být až otravné pořád dokola poslouchat, že není režisérem operním, nýbrž činoherním. Musí být ale řečeno alespoň toto: Brno má svoji velkolepou Pastorkyni, barvitou, monumentální, podzimní, scénické řešení ale nepostrádá prvky hravé naivity. Ta mohla být nosná, byla-li by výrazněji vystavěná. Glaser chápe operu jako barvotiskovou kolotočovou show, kde se musí pořád něco hýbat. Pohyb je sice důležitý, netkví v něm ovšem podstata dramatu. Snaha zalíbit se je pochopitelná a do jisté míry žádoucí. Musí však být vyvažována odvahou, sebevědomím a chutí sdělit své chápání dramatu, a to inscenaci chybí.
Stávající festival Janáček Brno začínal v roce 2004, s přestávkou v roce 2006 funguje jako bienále a je otázkou, proč to současné, v pořadí šesté, označuje pořadatel jako pátý ročník. Buďto se zakladatelský počin bere jako nultý, anebo není brán vážně. Není to ale jediná odchylka od původního záměru. Před dvěma lety nebylo jasné, proč festival mění označení na „divadelní a hudební“. Informací o koncepcích a budoucí strategii má veřejnost stále minimum. Po uplynutí letošního ročníku je ve věci jasněji: organizátoři jednoznačně preferují operu (nikoliv balet) a koncertní řadu podceňují či ji berou přímo jako jakési nutné zlo. Nebylo by přímočařejší a elegantnější nazvat festival operním? Ostatní žánry ani tak nemusí být nutně tabu, bylo by to ale pravdivější označení či vymezení, poněvadž hudební ani divadelní Janáček Brno cíleně rozhodně není.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..