Po loňském úspěchu se do koncertního abonmá Filharmonie Brno vrátila koncertní série Jazz & World Music. Ve své druhé půli přinesla polsko - izraelskou spolupráci, indický pop i český folklór v jazzovém kabátě.
Vyhledávání či inciování zajimavých hudebních spoluprací je jedna z předností tohoto koncertního cyklu. Proto se není čemu divit, když se po roce opět objevil izraelský pianista Yaron Herman a na svůj loňský sólový recitál navázal koncertem v duu s polským houslistou Adamem Bałdychem. Brněnskému publiku přijeli představit společnou desku The new Tradition, která začala vznikat téměř hned po jejich prvním setkání před dvěma lety v Berlíně. Klasické duo piana a houslí v podání jazzových duší mělo hloubku i lehkost.
The New Tradition tedy nová tradice je především dílem Bałdycha, ať už se jedná o vlastní tvorbu nebo zaranžování převzatých skladeb. Zřejmě proto se ujal také průvodního slova. Koncert zahájili autorskými kompozicemi Riverendings a Letter for E, které představily oba umělce jako mistry svých nástrojů a také jejich vzájemné hudební souznění a porozumnění. V dalších písních energie z podia zesílila natolik, že nadzvedávala některé posluchače ze židlí a v sedě je drželo zřejmě jen prostředí Besedního domu. To nastávalo obvzlášť ve chvílích, kdy muzikanti používali své nástroje jako bicí. Aby bubnování na piano či housle vyznělo jak má, bylo třeba koncert nazvučit. Což obecně v tomoto sále není lehký úkol a ani tentokrát se to uplně nepovedlo. Především u houslí se nedařilo najít správnou polohu a dost často zněly plechově a nepřirozeně. Tento nedostatek ovšem Adam Bałdych nahradil svým expresivním výrazem a při silné závěrečné skladběposlkého skladatele Zbigniewa Seiferta Quo Vadis žíně jen lítaly. Diváci si samozřejmě vyžádali příavek a asertivní divačka dokonce růži od Yarona Hermana.
Na vystoupení z pomezí jazzu a klasické hudby navázal březnový koncert, který se naopak nesl především v duchu world music okořeněné jazzovou kytarou. Kiran Ahluwalia v doprovodu svého manžela a kytaristy Rez Abbasiho a Nitin Mitty na tabla představila své pojetí indické a pákistánské ghazaly, tedy zhudebněné básně, jejichž historie sahá až do 10. století.
Repertoár večera se točil kolem posledních tří desek, které Kiran v posledních letech vydala. Největší prostor dostala samozřejmě nejnovější z nich s názvem Sanata: Stillness. Z této desky byla také úvodní píseň Hayat se zpěvem přes megafon a rockovou kytarou. Což naznačilo, jak moc je tradiční indická hudba, kterou zpěvačka skládá, ovlivněna západní kulturou a emigrací do Ameriky. Texty jsou ovšem stále v jejím mateřském jazyce, a proto se před každou písní snažila publiku přiblížit jejich obsah. Většinou se jednalo o témata užívaní si života, kdy chcete roztočit celý svět nebo se jen pobavit s přáteli. Ale zpívala také příběhy o vnitřních bojích a samozřejmě nechyběly vyprávění o touhách i lásce.
K indické hudbě neodmyslitelně patří tabla a tak umění Nitin Mitty diváci vždy ocenili velmi bouřlivým potleskem. Další nástroj, bez ktereho si indickou hudbu téměř nelze představit, je sitár, ten byl místy v písních využit pouze reprodukovaně, což je velká škoda. Částečněho ho ale svým uměním nahradil Rez Abbasi a jeho kytara putující od rág až po jazz.
Závěrečný koncert byl stejně jako loni inciován ze strany organizátorů respektive dramaturgem tohoto filharmonického abonomá Vilémem Spilkou. Minulý rok vyzval ke společnému vystoupení Beatu Hlavenkovou, Lenku Dusilovou a Dorotu Barovou. Dohromady sice běžně spolupracují, ale na živo v takovém složení vystoupily v rámci série Jazz & World Music vůbec poprvé. A letos nastala obdobná situace. I když Emil Viklický a Zuzana Lapčíková pracovali na společných projektech nesčetněkrát, především v devadesátých letech, v samostatném duu zahráli v Besedním domě taktéž poprvé.
V úvodu sama Zuzana Lapčíková připomněla, že je to právě Vilém Spilka, na jehož přání vznikl tento večer a že je pro posluchače připraven repertoár ze starých desek jako Prší déšť , Moravské milostné písně, Uspávanky, Zrcadlení , Strom života nebo Morava.
Lidová hudba v jazzových aranžích v podání klavíru, cimblálu a ženského hlasu je nepochybně strhující záležitost a diváci si celý večer náležitě užívali. Každý blok písní ocenili mohutným potleskem, i když především první půle koncertu byla spíše o sehrávání muzikantů a bojem se zvukem. Specifická barva a intenzita lidového zpěvu rezonovala sálem tak, že si někteří posluchači místy zacpávali uši a mikrofon omezoval Lapčíkovou také při hře na cimbál. Myslím , že piano, cimbál i folklórní zpěv by bez problému fungovali v sále besedního domu i bez ozvučovací techniky a koncert by určitě vyzněl mnohem lépe.
Letošní sezóna Jazz & World Music potvrdila, že cyklus si našel své publikum a že příznivci filharmonie stojí táke o tyto hudební přesahy. Opět nabídla zajimavé a neotřelé hudební zážitky a nám nezbývá než se těšit, co přinese příští rok.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..