Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.
Historie výjimečného díla i vzpomínky na jazzového velikána v prologu programu zazněly z úst kapelníka B Side Bandu Josefa Buchty, jehož zásluhou se celý projekt uskutečnil. Promluvuil také Jan Dalecký, brněnský jazzman a hudební redaktor Českého Rozhlasu. Jaromír Hnilička nebyl pouze skladatel, byl rovněž skvělým trumpetistou, mimo jiné člen Orchestru Gustava Broma. Jazzová mše potom byla v jeho skladatelském životě úctyhodným počinem, ke kterému se opakovaně vracel. Po úspěchu samostatného Kyrie eleison v roce 1965 následně vznikla kompletní mše, premiérovaná roku 1969. Dokonce se ve světovém měřítku jednalo o vůbec první jazzovou mši pro větší těleso - big band. To ale nebyla konečná fáze díla, protože - opět na popud Josefa Buchty - skladatel dílo rozšířil o klasický orchestr a také sbor. V roce 2008 se tak kompozice dočkala obnovené světové premiéry v dodnes platném obsazení.
Poetický úvod – báseň Vítězslava Hálka – zazněl z úst Zdeňka Junáka, promlouvajícího z kazatelny nad všemi účinkujícími. I dále, v průběhu celé skladby herec procítěně interpretoval myšlenky Jaromíra Hniličky vedoucí k zamyšlení. Báseň vzápětí vystřídal rázný úvod tympánů, který otevřel stručné sborové provolání Ite missa est. Navazující pronesenou myšlenku zakončila důmyslná slova „…a tak začala mše, požár, který se nepodařilo uhasit.“, a teprve potom ovládl prostory i všechny přítomné pravý jazz, pozitivně nabíjející od začátku do konce.
Jako trumpetista svěřil skladatel sólovou úlohu právě trubce, která dostala prostor hned na začátku a byla bravurně ovládaná slovenským rodákem Jurajem Bartošem. V úvodní instrumentální jazzové smršti se zprvu klidný dialog sólové trubky s celou sekcí postupně rozvíjel zvukem big bandu. Tomu zase vévodila měkká a hřejivá barva saxofonů vyjímající se v průběhu celého večera. Zejména klasická bicí souprava působila v kontextu s prostorem nejdříve poněkud nepatřičně, avšak do celkové kompozice bezvýhradně zapadla.
Očekávané obavy z ne příliš vstřícné chrámové akustiky se naštěstí nepotvrdily do té míry, že by narušila nebo zcela zmařila snahy účinkujících. Přestože prostor nedovolil vyniknout detailům a vyhraným pasážím, které mohli posluchači jen částečně separovat z celkového halasu, napomohla rozlehlost chrámu především velkolepému umocnění výrazných pasáží, které se tak dostaly do plné formy a byly navíc podpořené dlouhým dozvukem. V nastolené akustice však bezvýhradně dominoval vyvýšený big band, který jednoznačně překryl snahy smyčců i ostatních symfonických nástrojů a v tutti pasážích také jakékoliv snahy sboru.
Úloha sborového tělesa však naštěstí spočívala především v a capellových úvodech jednotlivých částí mešního ordinária, ve kterých zpěváci měli možnost představit se v kompaktním a vyrovnaném sborovém zvuku, který z jejich boční pozice vhodně vynikal.
Dirigent Dan Kalousek měl pod kontrolou tempo, výraz i dynamickou koordinaci všech účinkujících, a i přes lehce nepříznivé aspekty výrazné akustiky byla vidět snaha o jejich co nejúspěšnější eliminování.
Plně se prosadit bohužel akustika nedovolila ani opakovaně preciznímu saxofonovému sólu, které často zaniklo v doznívajícím zvuku orchestru. Sólový trombon naopak i přes plný zvuk tělesa dokázal proniknout k divákům a skvělou jazzovou technikou exceloval v průběhu večera několikrát.
Po vygradovaném a působivým dozvukem zakončeném Agnus Dei orámovala opět celé výjimečné dílo úvodní a úderná část Ite missa est. Strhla se následně do vokálně-instrumentálního jamu, který nenechal klidným sbor, ale ani mnohé z diváků.
Jímavý závěr vystřídaly okamžité ovace vestoje celé hojně zaplněné katedrály, která se následně dočkala přídavku v podobě skladatelova dojemného Ave Maria.
Příjemnou atmosférou prosycená katedrála se tak stala dějištěm krásné vzpomínkové události, z níž se snad stane udržovaná a očekávaná tradice, kterou si dílo i jeho autor zcela bezvýhradně zaslouží.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..