Festival Janáček Brno 2020 patří mezi kulturní podniky, která současné i nastupující restrikce zasáhly nejvíce. Prestižní operní festival zažívá krušné časy. Než omezení zítra propuknou naplno, organizátorům se o víkendu ještě dvakrát podařilo uvést jednu z nejslavnějších oper Leoše Janáčka Její pastorkyňu. Festival původně plánovanou reprízu předsunul z pondělka na dnešek, aby se vyhnul vládním zákazům. Návštěvníci Janáčkova divadla si tak mohli užít operu, která stála u zrodu autorova celosvětového úspěchu, tentokrát v režii ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera. Scénu navrhl Pavel Borák a kostýmy připravila Markéta Sládečková. V roli marnotratného a nestálého Števy vystoupil Richard Samek, jeho prchlivého nevlastního bratra a protivníka v lásce Lacu ztvárnil Peter Berger. Nešťastnou Jenůfu hrála a zpívala Pavla Vykopalová a její nevlastní matku, přísnou Kostelničku Karita Mattila. Představení řídil a nastudoval Marko Ivanović.
Glaserova inscenace Janáčkovy opery byla premiérována 2. října 2015 a publikum ji má pravděpodobně stále ještě v živé paměti. Jmenovaný inscenační tým slavný příběh o nechtěném dítěti, pěstounčině zločinu a milostném trojúhelníku oblékl zprvu do hřejivých barev podzimního jablečného sadu, aby ve druhém dějství představil realitu mnohem chladnější, šedivější a především odcizenější. Vizuální stránka je jednou z prvních kvalit večera, které jsou zřetelné okamžitě po rozevření opony. Scéna Pavla Boráka je rozumně rozložená, působí přirozeně, je plná drobných detailů, a přesto není přeplácaná, dává tušit živou práci – nadúroda jablek povalující se na zemi, lis a drtič připraveny k moštování a postavy se pozvolna dávají do sbírání a krájení plodů. Idylické orámování situace, která pod povrchem neklidně klokotá a hrozí vyostřením. Ono pnutí však není dílem scény – ta je veskrze harmonická a oku lahodící – nýbrž úzkostlivou interakcí jednotlivých postav, a především hereckým a pěveckým výkonem Petera Bergera v roli Lacy Klemeňe. Jeho naléhavý, neklidný a v dobrém slova smyslu vypjatý projev dává tušit, že se brzy „něco nepěkného semele“. Stejně tak příchod opilého Števy (Richard Samek) přilévá v celé situaci olej do ohně a z idealizovaného venkova se stává venkov skutečný. A právě příchodem čtveřice hlavních postav se stává zřetelnou i další z kvalit brněnské inscenace – výtečné herecko-pěvecké obsazení. Peter Berger je ve své vášnivosti a prchlivosti stejně uvěřitelný jako Števa ve svém bonvivánství. Tyto charakterové vady jsou středobodem obou těchto pánských interpretací. Jenůfa v nastudování výborné Pavly Vykopalové se dovede se stejnou lehkostí laškovně posmívat zuřivému Lacovi jako zoufale napomínat na svého nezdárného nastávajícího.
Zásadní změnou v inscenaci se stává druhý akt, v němž jsme přeneseni do těsných komůrek Jenůfčina a Kostelniččina příbytku. Plurál je zde na místě: scéně vévodí čtveřice zcela identických prostor a operní inscenace Martina Glasera se dostává ke stěžejnímu sdělení. Osamělé, uzavřené a spolu nekomunikující postavy stojí za osudným rozhodnutím, které stojí Jenůfu syna a Kostelničku svědomí, rozum a dost možná i život. Je to právě druhé dějství, které tvoří osu příběhu a ve kterém probíhá nejzásadnější část dramatu. A zpěváci jsou si toho dobře vědomi – právě zde mohla naplno uplatnit svůj herecký a pěvecký talent představitelka Kostelničky, finská sopranistka Karita Mattila. Ve své zoufalé snaze ochránit čest své schovanky i svoji vlastní promlouvá se Števem i s Lacem a dospívá k vlastnímu rozhodnutí, že Jenůfčino dítě musí zemřít. Kostelnička patří mezi náročné, vnitřně rozervané role, které pro svůj maximální účinek vyžadují neskutečnou míru emocionality. A hostující Karita Mattila v tomto ohledu obstála bez chyby. Její emocemi prodchnutý, zoufalý a mnohdy zlomený zpěv člověka stojícího před hrůzostrašnou volbou publiku až svíral dech. Pavla Vykopalová jí byla více než zdatným protipólem – něžné chování svého syna, zasněné představy o Števovi, stejně jako následná hrůza a rezignace – to vše s intonační přesností a s dechberoucí citovostí. Ve spojení těchto dvou zpěvaček tak dosáhla opera nejvypjatější a pěvecky nejpůsobivější podoby. Přestože se třetí dějství nese v tísnivé atmosféře již od samého počátku, teprve až když Kostelniččin hrůzný skutek vyjde na povrch, nastává prostor pro samotnou katarzi a vrchol opery. Vyznání Karity Mattily nechybělo z interpretačního hlediska zhola nic – výborná práce s výrazem i herecký výkon zlomené ženy stižené vlastním svědomím. Pochvalu si zaslouží také perfektní výslovnost českého jazyka, která není (z pochopitelných důvodů) u mnoha zahraničních interpretů samozřejmostí. Závěrečný duet Pavly Vykopalové a Petera Bergera zbavený rekvizit a odehrávající se pouze v temném prostředí jinak prázdného jeviště dokázal, že záměrně a vkusně užitá „prázdnota“ dokáže v některých případech sloužit stejně dobře jako vyšperkovaná a do detailu propracovaná scéna.
Orchestr pod taktovkou Marka Ivanoviće šel ruku v ruce s Glaserový pojetím a místy výraznější expresivita tak povedeně podepřela intenzivní a vyhrocenou jevištní akci. Obecně vzato byl však orchestr umírněnější a sloužil spíše celkovému propojení, než že by se ujímal hlavního slova. Výjimkou byla bezchybná hra sólových houslí v provedení koncertní mistryně Lenky Koplové – její lyrické, něžné a srdceryvné vstupy ve druhém aktu výtečně dotvářely bezbrannou a trýznivou atmosféru dějství.
Její pastorkyňa patří k Janáčkovým nejoblíbenějším a nejinscenovanějším operám. Způsobů, jak tento klenot uchopit a zpracovat, už na jevištích byla celá řada. Glaserova režie se k předloze staví citlivě a umně balancuje na pomezí mezi modernějšími přístupy (2. dějství) a těmi tradičnějšími. Tím, co posouvá brněnské nastudování na pomyslný interpretační piedestal, jsou však pěvecké a herecké výkony ústřední čtveřice postav.
Dirigent: Marko Ivanovič
Režie: Martin Glaser
Scéna: Pavel Borák
Kostýmy: Markéta Sládečková
Projekce: Martin Špetlík
Choreografie: Mário Radačovský
Dramaturgie: Olga Šubrtová
OBSAZENÍ:
Stařenka Buryjovka: Jitka Zerhauová
Laca Klemeň: Peter Berger
Števa Buryja: Richard Samek
Kostelnička: Karita Mattila
Jenůfa: Pavla Vykopalová
Stárek: Jiří Sulženko
Rychtář: Ladislav Mlejnek
Rychtářka: Jarmila Balažová
Karolka: Tereza Kyzlinková
Pastuchyňa: Jitka Klečanská
Barena: Jana Hrochová
Jana: Martina Mádlová
Tetka: Ivona Špičková
sobota, 3. října, Janáčkovo divadlo, 19:00
Jolana Němcová
4. říjen 2020, 22:44