Padesáté výročí otevření Janáčkova divadla je krásná příležitost k uvedení janáčkovské premiéry. Včera to nebyly Příhody lišky Bystroušky jako 2. října 1965, ale Její pastorkyňa. Rajská, symbolická a nekomunikující.
Režisér Martin Glaser neoblékl Její pastorkyňu do svátečních krojů, ve svátečním je celá scéna. Koruna obrovské jabloně vytváří přírodní baldachýn nad celým jevištěm, které v prvním dějství připomíná obří postel s nebesy slibujícími plodnost a hojnost. Urodilo se až nadmíru, jablka jsou všude, všem se pletou pod ruce i pod nohy, ať se jim to líbí, nebo ne. Provázejí nás velkou částí inscenace: krájí je stařenka Buryjovka na začátku, Laca z nich lisuje mošt, dupe mezi nimi vzteklý Števa, jsou na ošatce v příbytku Kostelničky ve druhém dějství. Teprve nevydařená svatba, nález mrtvého dítěte a celé rozuzlení příběhu ve třetím aktu už ztratilo pomoc shůry – lidé si musí pomoci sami. Obytnou místnost jen mimochodem naznačuje v prvním dějství průchozí objekt pod stromem. Na důležitosti nabývá uzavřená domácnost v klíčovém druhém dějství. V něm se naplno odkrývají všechny charaktery, ve strohém světě domova nepřístupné, bigotní, ale vnitřně rozechvělé a nejisté Kostelničky.
Ve druhém dějství vnější scenérie vybledne, z koruny stromu zůstane jen silueta a pozornost se obrací pouze ke kuchyni – vlastně ke čtyřem identickým kuchyním postaveným na scéně vedle sebe. Stejný stůl, stejně postavená židle, stejný svatý obrázek na stěně, stejně proměnlivé světlo, stejně se otevírející dveře do vedlejšího pokoje, z nějž je vidět jen část dětské postýlky. Kostelnička mluví s Jenůfou, potom přichází Števa, po něm zase Laca. Málokdy se ale potkají ve jedné ze čtyř místností. Většinou je každý jen ve své, se svými myšlenkami a zájmy, své repliky posílá kamsi do prázdna. Neví, ke komu mluví, ani jestli mu ten druhý rozumí. Nápad je to efektní, ale – a teď se teprve dostáváme k jádru věci – vhodný ke zcela jiné opeře.
Martin Glaser postavil interpretaci Její pastorkyně na úvaze, že jednající postavy žijí obklopeny Božským (nebo snad přírodním) řádem, který je dobrý, opojně krásný a dává člověku všechno, co potřebuje. Tragédie mrtvého dítěte, rozvrácených vztahů, zničených osobností i pověstí si obyvatelé tohoto ideálního světa způsobují tím, že spolu nemluví, nebo lépe řečeno nekomunikují. Nechtějí se pochopit, nevnímají se, nevciťují se do sebe. Z toho je ale nejspíš pravda jen to poslední, postavy v Pastorkyni spolu totiž mluví, a to otevřeně až k hrubostem. Neberou na druhé žádné ohledy, říkají si do očí hrozné věci a je nanejvýš pravděpodobné, že o sobě mají navzájem jasno. Kostelnička říká Jenůfě bez skrupulí, že by její děcko mělo raději umřít. Števa sice sentimentálně brečí, ale nic jiného než peníze Kostelničce pro Jenůfu nenabízí – kdepak svatbu, když už má jinou a lepší dívku. Laca sice dochází za Kostelničkou poněkud monotónně, ale aspoň to myslí dobře a dokázal pochopit, že Jenůfě ublížil. Všichni to ale o sobě vědí a prakticky nic před sebou netají, dokud Kostelnička neutopí Jenůfčino dítě – s tím už se z pochopitelných důvodů nikomu nechlubí. Ale proč tedy ty oddělené místnosti?
Divák si na to musí odpovědět sám, inscenace mu zřetelné vodítko nenabízí. Mnohoznačnost jablka, stromu či koruny obsypané plody svádí k mnoha výkladům, ale ty diváka rovněž nikam nevedou. Z nabídnutých univerzálních symbolů si lze vykonstruovat cokoliv a najít dostatek argumentů pro Glasrovo řešení i proti němu. Kostýmy Markéty Oslzlé-Sládečkové jsou v prvních dvou dějstvích civilní, moravské kroje volně evokují ve třetím, svatebním dějství, kde ale začnou být naopak přehnané – především rychtářova rodina celá v červeně-duhových oblecích. Scéna Pavla Boráka je silným momentem celé inscenace, nutí vnímat představení jako velký celek a nezaměřovat se na detaily. Přece jen si ale nelze nevšimnout, že postavy téměř nehrají, emoce spíš schovávají než pouštějí naplno ven. Opilý Števa bere Jenůfu do náruče, jako by nevěděl, co si se ženou počít, inscenace pořád víc stojí, než aby se hýbala. Proč je z Jana, který se naučil čítat, najednou dívka, také těžko říct.
Na inscenaci Martina Glasra se dobře dívá, ale zároveň je těžké jí rozumět. Řekněme si, že nepochopení může být na straně kteréhokoliv diváka, kritiku nevyjímaje, jednomu vyloženě mrtvému místu se ale inscenace nevyhnula – je jím scéna rekrutů z prvního dějství. Šohaji se vrací od odvodu, odvedení, neodvedení, všichni mají důvod do sebe lít alkohol proudem, jak je národním zvykem dodnes. Teď se vrátí do vesnice a za bujarého zpěvu způsobně podupávají nožkami, dívky pohazují jablky, v zadní části scény vytváří s vytříbenou elegancí živou kulisu baletní skupina. Chápu nechuť udělat rekrutskou scénu jako běsnění totálně ožralých idiotů, kteří rozbíjejí flašky, rvou se, svlékají a souloží na scéně, ale toto byl až příliš opačný extrém. Tak spořádaně se nevrací ani katolická mládež od biřmování. Podobně sešněrovaným dojmem působil i sbor družiček ve třetím dějství.
To ale celkově přece jen přináší změnu nálady směrem k lepšímu. Z jabloně zůstal jen opadaný strom v pozadí, lidé jsou spolu, více spolu komunikují, inscenace začíná fungovat a působit. Konečně se dostavuje to, co člověk od Její pastorkyně právem očekává: silné emoce. V závěru zůstávají Jenůfa s Lacou sami na prázdném jevišti, zůstávají spolu. Neodcházejí však do vycházejícího slunce, ale do deště. Možná je to až příliš okatý symbol toho, co je v životě čeká, ale zcela v souladu s tím, že třetí dějství začalo mluvit jasnou řečí.
Hudební nastudování Marka Ivanoviće stojí na svižných tempech gradovaných hojnými accelerandy. Je vlastně v přímém kontrastu s minimalistickou režií, která redukuje pohyb postav maximálním způsobem. Marko Ivanović naopak žene hudbu do pohybu, kdykoliv se k tomu naskytne příležitost a myslím, že tím místy dává pěvcům i sboru pěkně zabrat. Jde hodně striktně po pravidelném rytmu, nenechává pěvce příliš setrvávat na dlouhých samohláskách, noty ho zajímají víc než ústupky běžnému spádu „mluvené“ řeči. S režií se Ivanovićovo pojetí naopak stýká v opomíjení emocí. Nastudování tím získává jiného ducha, než je zvykem, ale má své kouzlo. Zvuk orchestru nepopírá charakteristické janáčkovské „díry“ v instrumentaci, nevykrývá je přehnaným vibratem, hraje velmi energicky a přesně. Hrála se verze „1908“, kterou kriticky připravili Charles Mackerras a John Tyrrell. Když na ni ale padla volba, mohla v ní zůstat i árie Kostelničky v prvním dějství.
Pěvci působili dojmem, že se během představení postupně rozehřívají zároveň s tím, jak je vede režie. V prvním dějství všem chyběla kantiléna, teprve postupem času začali vázat svůj zpěv do melodických oblouků, které k Janáčkovi patří stejně jako úsečnost. Szilvia Rálik má na roli Kostelničky hlas i dramatickou energii, našla v ní ale také hodně lidských momentů. Vnější strohost i vnitřní utrpení postavy byly v jejím podání vyvážené. Pavla Vykopalová je především lyrický typ a taková byla i její Jenůfa, křehká a jemná. Myslím, že by se měla vystříhat polomluvených manýr – sice s nimi hodně šetří, ale přece jen jí znějí nepřirozeně. Jaroslav Březina je výborný Laca, neurvalý i neohrabaně něžný. Tomáš Juhás byl uvěřitelný, i když herecky poněkud toporný Števa. Z menších rolích o sobě dávala vědět především Jitka Zerhauová jako Stařenka Buryjovka a Martina Králíková jako Jano. Svůj standardně výborný výkon odvedl sbor.
Celou inscenací Její pastorkyně se prolíná nedostatek emocí. Jako by autoři zapomněli, že pracují s verismem, který emoce tlačí dopředu – často až za hranice citového vyděračství. Podívaná je to ale efektní, technicistní a v mnohém minimalistické řešení si své příznivce najde a pěvecké výkony obstojí bez problémů.
Leoš Janáček: Její pastorkyňa, libreto skladatel podle hry Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: Martin Glaser, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková, světelný design: Martin Špetlík, choreografie: Mário Radačovský, dramaturgie: Olga Šubrtová, sbormistr: Josef Pančík. Stařenka Buryjovka – Jitka Zerhauová, Laca Klemeň – Jaroslav Březina, Števa Buryja – Tomáš Juhás, Kostelnička – Szilvia Rálik, Jenůfa – Pavla Vykopalová, Stárek – Ivan Kusnjer, Rychtář – Ladislav Mlejnek, Rychtářka – Jana Hrochová, Karolka – Eva Štěrbová, Pastuchyňa – Jitka Klečanská, Barena – Lenka Čermáková, Jano – Martina Králíková, Tetka – Ivona Špičková. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 2. října 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.
Tomáš Studený
5. říjen 2015, 0:32