Festival Janáček Brno pokračoval inscenací Její pastorkyně opery v Grazu. Expresivní a nekonformní hudební nastudování se setkalo s režií Petra Konwitschného, který posunul vesnické drama do pohádkové roviny. Ovšem temné a neveselé jako od bratří Grimmů.
Byla to ale pohádka či pravda, vkrádá se do hlavy neodbytná myšlenka. Režisér Petr Konwitschny oprostil venkovské reálie od všeho, co není nezbytné a na scéně zůstal jen stůl s několika židlemi a postel. U stolu a lože se ale naše životy scházejí, od stolu a lože se rozlučují. Stůl a lože do sebe koncentrují majetek i vztahy, o něž v Její pastorkyni jde, a prozářený závěr, v němž Laca bezvýhradně následuje společensky znemožněnou Jenůfu, proběhl před téměř zataženou oponou. Teď už se jednalo především o ideály. Pod stolem a postelí byl v prvním dějství rozprostřen naivní umělý trávník, ve druhém, studeně do modra nasvíceném dějství nic, a ve třetím žluté květiny. Jenůfa měla na začátku červené šaty, vypadala jako jeden hřích i krvavý šrám, který jí teprve na konci prvního aktu způsobí Laca. Ve druhém aktu byla celá v bílém, ve třetím jako „múdrá“ nevěsta v černém. V kombinaci s bílým svatebním oblekem Lacy to působilo jako vesnická představa o vysoké eleganci. Přispívala k tomu i afektovaně městsky naparáděná rychtářka, která připomínala spíš tetu Kateřinu ze Saturnina, Karolka a další svatebčané. Celé představení bylo jakousi směsí banalit a naturalismů, což na jedné straně připomene zmíněné bratry Grimmy, ale je otázka, zda se z takové směsi většinou neskládají i naše reálné životy.
Jenůfčino dítě mělo červený čepeček, jako by se do něj vtělily matčiny šaty z prvního dějství. Scéna rekrutů byla divoká, Števa od začátku nechutný a namyšlený ožralec, nic se neuhlazovalo ani nepřikrašlovalo. Vesnice to byla současná, takže kroje – pokud je zúčastnění vůbec měli – byly schované někde ve skříních na folklorní slavnosti. Števa se s výkřikem „co nehrajete, vy hladoví zajíci,“ obracel k orchestru a hodil do orchestřiště hrst bankovek („a vy muzikanti, jděte dom,“ už pochopitelně nezafungovalo). Jenůfka se před Lacou, který jí ve druhém dějství přišel nabídnout manželství, schovala pod stůl, a když jim Kostelnička žehnala, začali se oba pod stolem kočkovat jako malé děti. Při Jenůfčině osamělé scéně „Mamičko, mám těžkou hlavu,“ jejíž část doprovázejí sólové housle, se objevila na scéně koncertní mistrová orchestru Fuyu Iwaki. Ze sólových houslí se stalo ztělesnění Jenůfčina vnitřního hlasu, který ji stále pohání k oknu a ven z uzavřené světnice. Zdeněk Nejedlý kdysi napsal, že verismus nahrazuje lásku sentimentem a tragiku krutostí – zdálo se mi, jako by Peter Konwitschny tuto tezi inscenačně naplnil. V inscenaci byla řada nedomyšleností (Kostelnička si stěžuje, že se Števa k dítěti ani nepřiblížil, a dá mu ho chvíli před tím sama do náruče apod.). Zdálo se mi, že představení místy i jaksi zadrhává, ale to mohlo být způsobeno přenesením na jinou scénu.
Výborně hrál orchestr a dirigent Dirk Kaftan se na něj také zaměřoval maximálním způsobem a tlačil ho dopředu v podstatě bez ohledu na pěvce. Ti zůstávali proti zvukové smršti z orchestřiště občas úplně bezmocní, ačkoliv alespoň u některých to určitě nebylo tím, že by měli slabý nebo nevýrazný hlas. Tempa i frázování byly často jiné, než jsme u nás zvyklí, celkový zvuk hodně syrový, s partiturou se zacházelo dost volně (například sbor družiček začínal na dvakrát), ale hudební nastudování mělo hlavu i patu a celkově drželo pohromadě. Pěvcům zněla vcelku dobře čeština, i když jim nezvyklý jazyk tahal fráze také trošku jinam, než bychom čekali – nezdálo se mi to ale nijak hrozné. Výjimkou byl pochopitelně Aleš Briscein, k jehož hlasu se Janáček evidentně hodí – zazpíval Lacu parádně. Iris Vermillion se jako Kostelnička v prvním dějství jaksi ztrácela (i přesto, že se hrála i často vynechávaná árie o jejím nevydařeném manželství s alkoholikem), jako by se nemohla na nezvyklém jevišti rozkoukat. Ve druhém se ale rozezpívala k výraznému a přesvědčivému výkonu. Gal James je velmi lyrická Jenůfa, bez velkých dramatických akcentů, ale uvěřitelná a solidní. Slabinou představení byl Taylan Reinhard jako Števa – odpustil bych mu velmi zavalitou postavu, která se k urostlému frajerovi nijak nehodí, ale škaredý a slabý hlas byl nesnesitelný i pro mnohem tolerantnějšího posluchače, než jsem já.
Její pastorkyňa, čili Jenůfa z Grazu poněkud nakopla naše operní tradice, představení vyvolalo velké a rozporuplné emoce, volalo se bravo i bučelo, řečeno frází: v publiku to opravdu vřelo. Svou roli v tom jistě hrála i skutečnost, že tu někdo sáhl na dílo, které domácí posluchači pokládají za vlastní. Hudební nastudování ani inscenace vlastně nijak provokativní ani příliš překrucující nebyly, spíš hodně nezvyklé, a festival by měl přinášet podněty, nejen příznivce Janáčkovy tvorby po srsti.
Janáček Ensemble v Janáčkově domku
Festivalovou neděli mohli posluchači zahájit v Památníku Leoše Janáčka, kde zahrál matiné Janáček Ensemble. Zahrál je dokonce dvakrát: v deset hodin, a pro nás, kdo jsme desátou z různých důvodů nestihli, ještě v poledne. Na programu byl Dechový kvintet Josefa Bohuslava Foerstera a Janáčkův sextet Mládí. V malém prostoru zněl dechový ansámbl hutně, ale pořád s přijatelnou intenzitou. Řekl bych, že Janáčkovo Mládí souboru sedělo víc – možná ho má více obehrané a zažité, ale to jen tipuji. V komorních skladbách dvou vrstevníků (Janáček *1854, Foerster *1859) pro podobné obsazení jsme mohli slyšet rozdíly v jejich hudebním myšlení a koneckonců i lidských temperamentech. A podobné srovnání ve velkolepé formě by mohl nabídnout některý z příštích ročníků festivalu, kdyby byla vedle Její pastorkyně uvedena Foersterova opera Eva, rovněž na námět Gabriely Preissové.
Leoš Janáček: její pastorkyňa, libreto skladatel na základě dramatu Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Dirk Kaftan, režie: Peter Konwitschny, výprava: Johannes Leiacker, světla: Manfred Voss. Stařenka Buryjovka – Dunja Vejzović, Laca – Ales Briscein, Števa – Taylan Reinhard, Kostelnička – Iris Vermillion, Jenůfa – Gal James, Stárek – David McShane, Rychtář – Konstantin Sfiris, Rychtářka – Stefanie Hierlmeier, Karolka – Tatjana Miyus, Pastuchyňa – Fran Lubahn, Barena – Xiaoyi Xu, Jano – Nazanin Ezazi, Tetka – Hana Batinic, 1. hlas – Hana Batinic, 2. hlas – István Szecsi, housle – Fuyu Iwaki. 23. listopadu 2014, nastudovala Opera Graz, Janáčkovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2014.
Pavlina P.
25. listopad 2014, 8:04Lička
24. listopad 2014, 19:30