Janáčkovo divadlo slouží letos na podzim rovných padesát let. První premiéra sezony, nová inscenace Janáčkovy Její pastorkyně, byla 2. října tomuto výročí připsána. Představení mělo úspěch, ale událostí se nestalo.
Za hudebním nastudováním stojí šéfdirigent Marko Ivanović, režie je dílem ředitele Národního divadla Brno Martina Glasera a scéna dílem Pavla Boráka. Mladý tým „svého“ Janáčka spíše teprve ohmatává a hledá. Největší předností inscenace se zdá být detailní vedení hlavních postav s jasným otiskem Glaserových činoherních zkušeností. Vedení, které se v případě premiérového obsazení sešlo se schopnostmi skutečně věrohodného herectví.
Krásný komplexní pěvecký a herecký výkon přinesl do tohoto projektu především Jaroslav Březina jako Laca: přirozeně, přesvědčivě, logicky a přesně se pohybuje a tváří tak, že situace, jejichž je aktérem, nejsou operním klišé, ale realistickým zobrazením skutečné psychologie a chování – což je ostatně zcela v souladu s pravdivostí, o niž vědomě usiloval Janáček a kterou pomocí odposlouchaných nápěvků mluvy zdařile do své hudby vtěloval. Tenorista Březina, který je v Národním divadle Brno hostem, se vypracoval během let v oporu tuzemského operního provozu. (Vedle různých pražských rolí je z poslední doby v paměti například jeho podobně krásné ztvárnění Jeníka v plzeňské Prodané nevěstě.) Zpívá přirozeně otevřeným hlasem, kantabilně a s jistotou, dovede navíc krásně ve ztišení vyjádřit něhu nebo prosebnou naléhavost. Lacův vývoj ke zralé, obětavé a odpovědné opravdovosti vyjadřuje pěvecky i výrazově ideálně.
Podobně podrobné spektrum emocí dokáže zachytit a předat Pavla Vykopalová. Ve čtveřici hlavních představitelů v této inscenaci jediná „domácí“. Jenůfu zpívá velmi civilně, bez jakéhokoli patosu či divadelní strojenosti, vystihuje přitom jak zamilovanost, tak úzkost a rezignovanost i závěrečnou naději. Její hlas primárně nepůsobí jímavostí nebo okouzleností, zato je příjemně zřetelný, jadrný, poctivě vedený a nesený jasnou výslovností.
Števa má v opeře tři hlavní výstupy – v prvním dějství ve scéně rekrutů šohajský, extrovertní, který hostujícímu tenoristovi Tomáši Juhásovi sedí nejvíc. Má pro něj suverénní hlas i patřičný zjev. Po dramatické scéně s Kostelničkou v druhém jednání je jeho úloha v třetím dějství už více méně pasivní. Števa není v této inscenaci pojímán jako slaboch, ale spíše jako pyšný, nezralý mládenec.
Ani Kostelnička tu není schematickou postavou. V tomto Janáčkově dramatu je pokaždé znovu a znovu otázkou – pro režiséra i pro diváka – jak ji chápat: Jako hlavní postavu opery? Jako pokryteckou osobu, které jde hlavně o vlastní pověst, ženu, která selhává, protože její zbožnost není čistá, ženu, která se do Božích věcí přimíchala víc, než měla? Nebo jako pěstounku, vedenou ohledy k Jenůfě a konající téměř v pominutí smyslů tak kontroverzně především v její prospěch? Láska nebo sebeláska…? Vražda nemanželského dítěte je každopádně výsledkem vnitřního boje trýznivého až k nevydržení. Maďarská pěvkyně Szilvia Rálik, která v Brně ani v Česku nehostuje zdaleka poprvé, podává postavu pěvecky jako velmi urputnou a psychologicky jako značně složitou, velmi lidskou. Nikoli jako monstrum, ani jako anticky tragickou hrdinku, ale jako přísnou ženu, která má však i pochybnosti a zoufá si a která pod tíhou okolností a ve vypjatém okamžiku přijímá chybné rozhodnutí. Umělkyně upoutala pozornost výrazovým rozpětím mezi mrazivou tvrdostí a úzkostností i výraznou snahou o dobrou výslovnost češtiny, jen místy překrytou méně srozumitelnou dikcí.
Právě tato nejdramatičtější postava však paradoxně charakterizuje hudební stránku inscenace – vesměs nevyhrocovanou, spíše romantickou než expresivní. Nepříliš výbušnou, nikoli strhující. Je to Janáček-klasik, nikoli Janáček-novátor. Je to víc Janáček-realista než Janáček-dramatik. Neznamená to nutně nivelizaci jeho originality. Přinejmenším to však naopak znamená šanci pro náhodného diváka – možnost nezaleknout se „toho těžkého moderního Janáčka“, ale přijmout s lehkým překvapením jeho hudbu jako podklad příběhu a konečně jako něco prověřeného a přístupného. V tomto směru jsou s dirigentem v souladu i autoři vizuální podoby nové inscenace. Našli prostředky, které nevypadají staře, a přitom zůstali vcelku konvenčně tradičními. Prvnímu dějství, nejrealističtějšímu, dominují hromady jablek a rekvizity patřící k jejich zpracování na mošt, náznak stromů a obdélníkový rám s funkcí domu či altánu. Souvislost ovoce s „jablúčkovými líci“ Jenůfy je nasnadě. Druhé dějství, odehrávající se v obdélníkovém řezu místnostmi domu, pochopitelně vyvolává otazníky: proč je interiér zmnožen do několika identických světnic vedle sebe? Zdá se, že jde prostě jen o scénografický nápad, jak kulisy ozvláštnit. Režisér ho ovšem využil: postavy mohou i v dialogu být symbolicky vzdáleny jedna od druhé, závažnost okamžiku může být zvýrazněna současným otvíráním řady stejných dveří… Docela dobře to divadelně funguje. Netřeba se tím nechat vyvést z míry, „pro stromy nevidět les“ a celou inscenaci kvůli tomuto řešení odsuzovat. Ve třetím dějství je scéna – i přes barevné kroje – vizuálně nejabstraktnější. Obdélníkový rám se svatebním stolem i s Kostelničkou a rychtářem před závěrem mizí v propadlišti a Laca s Jenůfou zůstávají náhle sami. „Odešli. Jdi také…“ Hudebně nesmírně působivá scéna sice tentokrát nedojímá až k slzám, ale svou sílu si udržuje. Vodní clona, kterou nakonec oba společně procházejí vstříc přece jen nadějné budoucnosti, je tu ovšem zbytečným prvkem, téměř kýčovitým.
Inscenace naštěstí nepřináší dnes tak časté přeznačení místa a děje: zůstává „na dědině“, postavy jsou těmi, kterými mají být, nenastává nesoulad mezi viděným a slyšeným. Je to příjemné zjištění. Pokud je cenou za tuto střízlivost pocit, že se přesto mohla projevit větší snaha o uměleckou výbojnost, stejně to stojí za to. Čtveřice hlavních představitelů je v tomto obsazení velmi dobrá, zapadají mezi ně i ostatní pěvci – Jitka Zerhauová, Ivan Kusnjer, Eva Štěrbová a další. Hudební proud plyne očekávaným způsobem, divákovi se dostává slušného zpracování prozaického námětu. Tak snad jen škoda kazů v posledních taktech orchestrální dohry, zbytečných, rušivých, těžko pochopitelných.
Leoš Janáček: Její pastorkyňa, libreto skladatel podle hry Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: Martin Glaser, scéna: Pavel Borák, kostýmy: Markéta Oslzlá-Sládečková, světelný design: Martin Špetlík, choreografie: Mário Radačovský, dramaturgie: Olga Šubrtová, sbormistr: Josef Pančík. Stařenka Buryjovka – Jitka Zerhauová, Laca Klemeň – Jaroslav Březina, Števa Buryja – Tomáš Juhás, Kostelnička – Szilvia Rálik, Jenůfa – Pavla Vykopalová, Stárek – Ivan Kusnjer, Rychtář – Ladislav Mlejnek, Rychtářka – Jana Hrochová, Karolka – Eva Štěrbová, Pastuchyňa – Jitka Klečanská, Barena – Lenka Čermáková, Jano – Martina Králíková, Tetka – Ivona Špičková. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 2. října 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..