Pokud patříte mezi příznivce a posluchače tzv. staré hudby, o hudebním tělese Czech Ensemble Baroque a jeho uměleckém vedoucím Romanu Válkovi jste již bezpochyby slyšeli. Ansámbl se věnuje historicky poučené interpretaci děl starších slohových období, převážně baroka a klasicismu. Hlavní devizou orchestru je pak uvádění velkých hudebně-dramatických útvarů. Mezi nedávné počiny patří například uměle vytvořené oratorium Příběh o Kristu sestavené z tematicky spojitých děl skladatele Heinricha Schütze. Velkou pozornost věnuje ansámbl také dílu Františka Xavera Richtera, jehož Requiem, Te Deum a pašijové oratorium Deposizione dalla croce di Gesu Cristo patří k zatím posledním nahrávkám orchestru.
Koncert s názvem !Ay, Santa Maria!, který zazněl v chrámu sv. Janů v Brně, se však velkému orchestrálně-vokálnímu počinu ani v nejmenším nepodobal. Czech Ensemble Baroque sestává z orchestru a sboru. V případě tohoto koncertu vystoupil ansámbl z tradičního rámce a v chrámu stanul pouze sbor pod vedením Terezy Válkové toliko s několika doprovodnými nástroji. Na rozdíl od klasicistní nebo barokní tvorby totiž zazněla pouze díla španělských renesančních autorů.
Koncert akcentoval především díla Tomase Luise de Victoria, zazněly však také skladby jiných mistrů renesanční hudby – mezi nejvýznamnější skladatele lze zařadit především Cristóbalda de Moralese, Francisca Guerreru a Gaspara Sanze. Co však začínalo jako poklidná chrámová hudba, mělo se proměnit v cosi mnohem netradičnějšího, živějšího a rytmičtějšího. Změna však byla pozvolná a přitom nečekaná. A proto byla i okouzlující a odzbrojující.
Skladba O Virgo Splendens z kodexu Llibre vermell de Montserrat zahájila program večera. První dílo zaznělo ještě od vstupních dveří kostela. Při skladbách úvodní části se objevovaly drobné scénické prvky – zpěv zpovzdálí, uctivý příchod zpěváků do přední části lodi kostela před další písní, a nakonec i příchod samotné sbormistryně těsně před skladbou Virgen bendita sin par skladatele Pedra de Escobara. Občasné změny postavení sboru dokázaly vhodně rozšířit zvukový záběr tělesa. Mezi nejpůsobivější skladby patřila Salve Regina Sebastiána Duróna, ve které byly proti sobě postaveny dva sbory – jeden v přední a druhý v zadní části chrámu poblíž vstupních dveří.
Co se týče samotného provedení, není třeba šetřit superlativy – sboristé byli schopni dosáhnout vzácné rovnováhy mezi dynamickým odstínováním jednotlivých hlasů, osobitým výrazem a především uceleností výsledného zvuku. Obzvláště závěry frází byly vybroušeny k delikátní rovnováze. Ze všech zpěváků a hudebníků vyzařovala především skromnost a upřímná radost z prováděné hudby. Koncert tak představoval milou alternativu a protiváhu k občasnému velikášství, které čeří jinak klidné vody historicky poučené interpretace.
Samostatnou kapitolou byl hudební doprovod. V mnoha skladbách se objevila barokní kytara a theorba, které měnily svůj účel v závislosti na typu skladby. Poslechli jsme si tak harmonický doprovod sólových i sborových skladeb, stejně jako ryze kytarová a sólistická díla. Kytarista a theorbista Richard Závada po boku perkusisty Radka Tomáška obohatili do té doby spíše vokální večer. Přestože se například v (mezi kytaristy) proslulé skladbě Gaspara Sanze Canarios objevily i drobné technické nedostatky, interpretace byla natolik precizní a uvážená, že přehmaty představovaly pouhé maličkosti.
Ke konci koncertu se měnila i dramaturgie večera. Ryze vážné skladby evropského typu zatěžkané složitým kontrapunktem daly v programu prostor hudbě s nepopiratelnými jihoamerickými vlivy. Zprvu nenápadně, postupně však stále zřetelněji ovládaly hudbu prvky dramatické, taneční, homofonní a především domorodé. Úměrně tomu zvětšoval orchestr zastoupení rytmických nástrojů. Až nakonec hudba připomínala téměř černošský spirituál raného 20. století. Nebýt počátečního nastavení pomyslné laťky, mohlo by se zdát, že homofonními fakturami, rozšafnou rytmikou a uvolněným rytmickým cítěním se sbor pouze snaží zakrýt technické interpretační nedostatky. A přitom právě skrze absolutní stylovou proměnu sbor dokázal, že své limity stále ještě neobjevil.
Ačkoliv by se někomu mohlo zdát, že bezmála frivolní hudba některých z autorů do chrámových prostor (navíc v postní době) nepatří, sbor Czech Ensemble Baroque dokázal, že není důležité vždy dodržovat strohou vážnost či grácii. Pokud si koncert udrží vysokou interpretační úroveň a dokáže rozprostřít hudební i lidské sdělení od nejvážnějších a nejpokornějších proseb až po živoucí a bezmála taneční formy, okouzlí i ty největší škarohlídy. Dobrovolně přiznávám, že jsem kouzlu španělských autorů renesance v podání Czech Ensemble Baroque propadl.
Livre vermil de Montserrat: O Virgo Splendens, Anonym: Ay Santa Maria, Pedro de Escobar: Virgen bendita sin par, Francisco Guerrero: Gabriel archangelus, Cristóbald de Morales: Magnificat Octavi Toni, Regina Caeli, Gaspar Sanz: Canarios, Tomas Luis de Victoria: Ave Maris Stella, Ne timeas, Maria; Regina Caeli, Sebastián Durón: Salve Regina, Anonym: Dios italaçonantzine, Sancta Maria, Juan de Araujo: Los coflades de la estleya. Czech Ensemble Baroque Choir
Zatím nebyl přidán žádný komentář..