Když někdo natočí album cover verzí písní Jaromíra Nohavici, bude se bez ohledu na kvalitu zpracování pořád přiživovat na slávě autora. U předčasně zesnulého Jiřího Bulise je to jiné, vydat mu album cover verzí lze jedině s maximálním osobním zaujetím – autora takřka všechna světská sláva minula. Na albu jeho písní mluví společnou řečí Mucha, Dva, Zrní, Bonus a další kapely české alternativy.
Jiří Bulis je ztělesněním hudební skromnosti a nenápadnosti, kterou ovšem nelze zaměňovat s nenápaditostí. Písničky by mu mohla závidět většina autorů na výsluní, přesto se za svého života nedočkal ani jednoho regulérního alba. Představa, že by autoři Bulisova typu byli zdrojem hudebního materiálu pro popové hvězdy, je přinejmenším lákavá. Na to byl ale zřejmě až moc nenápadný a z popových výšin až příliš přehlédnutelný. Mohl za tím ale být i ostych k písničkám tak osobitým, až jejich charisma přestává být jednoduše přenosné. Možná bylo opravdu potřeba počkat do doby, kdy alternativa už často tolik nekřičí, ale se směsicí puntičkářství a hravosti se piplá s detaily v oparu éterického zvuku.
S hudbou Jiřího Bulise (3. října 1946, Chomutov – 12. května 1993, Olomouc) se ze všeho nejvíc setkávalo divadelní publikum. Byla součástí legendárních inscenací Divadla na provázku, jako byly Am a Ea, Trosečník, Pezza versus Čorba, Poslední leč nebo Šašek a královna. Psal pro HaDivadlo a jeho stopa v něm je nezapomenutelná, zůstává v srdci navěky, jak v bookletu říká klíčová osobnost souboru Arnošt Goldflam. Ten Bulisovy písně zařazoval do svých inscenací i po autorově smrti a nakonec se dočkal i této kompilace, na které se s písničkářovým odkazem vyrovnávají kapely o dvě generace mladší. Album nazvané s přiléhavou neokázalostí Bulisovi vzniklo z iniciativy písničkářovy dcery Lucie Dlaboly Bulisové a Martina E. Kyšperského, natáčelo se ve studiu Jámor. Sešly se osobnosti značně rozdílné, ale I ty nejvýraznější jako by před Bulisovými písněmi měly jakýsi respekt a zůstávaly stát trošku v pozadí.
Album otvírá píseň Neodcházej. Mucha v ní ukazuje mnohem hlubší potenciál, než je věčně omílaný femipunk, který se na ni nalepil. Hosty na Zemi přetvořil k svému obrazu Martin E. Kyšperský, ale vlastně je moc nepřetvořil – spíš trošku učesal, aby podtrhl to, co v nich je podstatné. Z Běhu života vytvořili Dva zvukově pestrý kolovrátek s decentními bicími. Tak touhle dobou dědek dostává v interpretaci Hm… atmosféru ospalé noční kavárny s krátkým vpádem ostřejší kytary. Jak přesmutno na tebe pohledět zpívá Marta Svobodová s úsporným doprovodem kytar a bicích ve zvukové mlze, která přechází do nenápadně laškovného Modrého balonu. Bratři Orffové se s Bulisem sešli, jako by k sobě patřili odjakživa, Anděl radosti zní bezvadně. A okrajově k Bulisovi autorovi: jen opravdový mistr si může dovolit použít refrén „v této bláznivé době při mně stůj” a nevypadat jako trouba.
Biorchestr hraje Na ploše ledové pichlavě a směřuje album k jeho emočnímu vrcholu, který přichází s následujícími dvěma písněmi. Radost má vždycky jenom hulvát pokládají OTK na stereotypní bluesový rytmický model s tmavě zahuhlanou kytarou. Nezůstávají ale u něj a přecházejí do zvukové plochy budující napětí k druhé části a refrénu „svou duši chci zašpuntovat“ v hospodském dvojhlasu. Bonus staví svoji verzi Zhasl maják ve skalách na sofistikovaných samplech a přímočarém, ale neagresivním zpěvu. Svítivá Marie v interpretaci Báry Zmekové začíná malou záplavou zvuků, která se přelije do decentního doprovodu samotné písně. Svět patří vám hraje Cermaque v takřka polomluvené verzi, jako by se nedostávalo dechu ani na kratičkou frázi. Pozornost k sobě stahuje doprovod s drženými akordy a vrstvenými zvuky. Vánoce jsou v podání Audiofenek snad až příliš sešněrované do syntezátorového zvuku a monotónního rytmu. Zrní v Nekonečném valčíku zůstává spíš v zasněné poloze, i když nezapře poprockovou stopu. Patří k ní líbivost i jistá výrazová jednotvárnost. David Smečka natočil Proč, ach proč spíš jako elektroakustickou koláž, pod kterou se původní materiál už skoro ztrácí. Závěrečnou Slyšíš letět sáně začíná Marta Svobodová dlouhým tichem, které z písně dělá dovětek pronesený jakoby mimoděk při odchodu.
Jiří Bulis – písničkář, klavírista, autor divadelní a filmové hudby. Encyklopedická definice dokáže odbýt i tu největší osobnost několika slovy. Album Bulisovi se dívá na tvorbu Jiřího Bulise dnešním pohledem, který i přes značný odstup zůstává uctivý až obdivný. Není to ale obdiv zakřiknutý, spíš přispívá k jednotnému vyznění – kompilace funguje nejen jako směs písniček, ale také jako opravdové album. Album, s nímž se dá chodit spletitými životními cestami a občas do něj sáhnout jako do starých fotografií, zastavit se a přemýšlet, kdy a s kým se člověku zrovna tohle stalo.
Bulisovi. Písně Jiřího Bulise hrají Mucha, Martin E. Kyšperský, Dva, Hm…, Markéta Lisá, Bratři Orffové, Biorchestr, OTK, Bonus, Bára Zmeková, Cermaque, Audiofenky, Zrní, David Smečka, Marta Svobodová. Vlastním nákladem vydali Lucie Dlabola Bulisová a Martin E. Kyšperský v říjnu 2015. 15 písní, celková stopáž 49:00.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..