Hudební dráha houslistky a zpěvačky Jitky Šuranské připomíná pohyb po spirále. Před cimbálovou muzikou, v níž byla řadovou členkou, dala před více než deseti lety spolupráci v duu s Jiřím Plockem. Poté hrála lidové písně sama s looperem, její první samostatné album Nězachoď slunečko bylo skutečně sólové, nicméně s mnoha hosty. A nyní vydává další „svou“ desku, tentokrát ovšem jako kapelnice nové skupiny, velmi kompaktně a pestře znějícího tria. Mimochodem fakt, že slovo TRIO je na obalu alba – na rozdíl od jmen členů – uvedeno velkými písmeny, zdůrazňuje, že jde opravdu o desku kapelní a nikoli sólovou. V této skutečnosti se skrývá jak největší síla, tak některé drobné slabiny nahrávky.
Mandolinistu Martina Krajíčka znala Jitka Šuranská z jeho působení ve skupině KK Band, na Mariana Friedla, všestranného kontrabasistu a hráče na malý cimbál a lidové dechové nástroje, které si sám vyrábí, ji upozornil Emil Formánek z Druhé trávy. Martin s Marianem se předtím navzájem neznali, nicméně k hudebnímu jiskření v rámci nového tria prý došlo okamžitě. Ostatně byly zde všechny předpoklady pro to, aby v kapele nedošlo k součtu dovedností jednotlivých členů, ale spíše k jejich součinu. Všichni tři mají totiž zkušenosti s různými žánry a jejich fúzemi. Martin hraje s Ulrychovými a Cimbal Classikem, ale věnuje se také klezmeru nebo mexické hudbě. Marian je naším předním odborníkem na lidové nástroje (teoreticky i prakticky), ale také skvěle hraje na kontrabas v avantgardní jazzové skupině NOCZ. A Jitka – vedle všech zkušeností s lidovou hudbou v různých formách – je už léta členkou Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. Netvrdím, že na albu Divé husy muzikanti přímo využili všechny zmíněné zkušenosti a angažmá (mexické hudby tam opravdu není mnoho), ale různé postupy a nabytá erudice v člověku vždy zůstávají a občas nepřímo vyplavou na povrch.
Na rozdíl od alba Nězachoď slunečko neobsahuje nové album pouze lidové písně. Několika svými autorskými skladbami přispěl Marian Friedl, který si toto pseudofolklorní skladatelství vyzkoušel už ve svém volném uskupení RukyNaDudy. A je pravda, že zvláště titulní Divé husy jsou jedním z vrcholů alba a z převahy lidového materiálu nijak zvlášť nevyčuhují. Větší část písní na albu však má lidový základ, třebaže míra autorských zásahů je různá. Už samotné zapojení mandolíny do moravské lidové hudby je určitým experimentem a nejen kvůli němu se zde aranžér (někde Friedl, někde celé trio) stává spoluautorem. V několika případech pak trio hraje de facto novou melodii s použitím lidového textu, v dalších případech (včetně klipové a úvodní skladby Jablúška) propojuje písně, které spolu dříve nesouvisely. Žádný z těchto postupů není výjimečný, ale jejich kombinací výjimečná deska vzniká.
Trojice na albu plně využila dvou svých mohutností, které se jen zdánlivě popírají: jsou „jen“ tři, ale dohoromady hrají na bezpočet nástrojů. Díky tomu, že jde pouze o trio, nezní deska překombinovaně a při všech použitých barvách na ní zůstal dostatek prostoru pro ticho mezi jednotlivými tóny a slabikami. Výborný je například začátek písní U suseda, s kontrabasovým sólem na začátku a následným Jitčiným zpěvem do této basové linky. V poměrně dlouhé – a přesto nikoli nudné písni – Išlo dievča hraje cimbálek v dlouhé smyčce, která evokuje Jitčiny experimenty s looperem a vytváří dostatek prostoru pro melodii houslí a zpěvu. Mimochodem kombinace cimbálu, mandolíny, houslí a kontrabasu zní skvěle.
Právě díky hráčským schopnostem a všestrannosti členů se trio obešlo bez hostů, pouze s producentským dohledem Stana Palúcha, který je spojovacím můstkem s minulou Jitčinou deskou. Nedokážu rozklíčovat, jak velké byly Stanovy zásahy do výsledné podoby písní, zvlášť když aranžmá není jeho dílem. Troufnu si však tvrdit, že možná i jeho zásluhou působí celek při všech náladách a nástrojových kombinacích – až na drobné výjimky – kompaktně. Velký podíl na dobrém výsledku mají také Ivo Viktorin a Petr Vavřík, kteří ve zlínském studiu V snímali zvuk (mix a mastering měl na starosti překvapivě opět Stano Palúch). A zvuk – zvlášť Jitčin hlas – je opravdu výtečný.
Mám-li k albu drobné výtky, týkají se spíše mého osobního vkusu než jakýchkoli obecných pravd. Vždy jsem měl ve folkloru raději zadumané, táhlé polohy než rozjuchané písně k tanci a k pití. Proto i zde je mi mnohem bližší rozvíjení houslové melodie v baladě Išlo dzievča nebo pestře a přitom úměrně zaranžovaná středověká píseň Ztratilať jsem milého než rozpustilý dialog ve směsi Manželských písní (se zvoláním „Zahraj!“) nebo halekačka U muziky, pro mne osobně asi nejslabší místo alba. Pokus o přenesení živelného muzicírování do studia se se mnou prostě míjí. Drobný problém mám i s místy, kde kapelnice přenechává sólový zpěv kolegovi Marianovi, jehož hlas není tak výrazný jako její. Ale i to je spíše subjektivní postřeh a já chápu snahu představit trio jako pevně semknutou kapelu, v níž se i za pěveckým mikrofonem může vystřídat více členů.
Síla alba Divé husy je především právě v týmové hře, v práci s aranžemi a v novém a přitom nenásilném přístupu k tradičnímu materiálu. Je moc dobře, že se Jitka Šuranská posunula po své umělecké spirále zase o kousek výš.
Jitka Šuranská TRIO: Divé husy; vydavatel: Indies Scope 2016. 11 skladeb, celkový čas: 46:36
Zatím nebyl přidán žádný komentář..