Závěrečný koncert abonentní řady brněnských filharmoniků Filharmonie v divadle II udělal bezpochyby radost všem fanouškům animátorského studia Ghibli. Přestože dramaturgie večera nebyla vystavěna na melodiích z nespočtu filmových partitur, které hlavní hvězda večera dirigent a skladatel Joe Hisaishi pro studio Ghibli zkomponoval, již jen samotná přítomnost oblíbeného umělce přilákala celou řadu posluchačů, kteří koncerty artificiální hudby pravděpodobně pravidelně nenavštěvují. Program dvou koncertů v Janáčkově divadle (28. a 29. dubna) zahrnoval Symfonii č. 7 cis moll Sergeje Prokofjeva, českou premiéru Hisaishiho skladby Variace 57 pro dva klavíry a orchestr, v níž se jako sólisté představili Dennis Russell Davies a Maki Namekawa, a českou premiéru Symfonie č. 2 estonského skladatele Lepa Sumery. (Autor recenze navštívil čtvrteční provedení).
Večer zahájila Prokofjevova Sedmá symfonie, s jejímž uvedením však Filharmonie Brno kvůli ruské válečné agresi zpočátku váhala. V současné době sledujeme u nejednoho hudebního tělesa vyřazování ruských skladatelů z koncertních programů. Brněnská filharmonie však tuto nebezpečnou generalizaci odmítla, a přestože vyjádřila maximální podporu Ukrajině, díla vybraných ruských autorů na svých programech ponechala. Jak ostatně osvětlil dramaturg tělesa Vítězslav Mikeš: „Činíme tak z uměleckých pohnutek a s myšlenkami na řadu odvážných ruských lidí – hudebníky nevyjímaje –, kteří se vzpírají represivnímu režimu. Není od věci připomenout, že podobným nátlakům byli vystaveni už v dřívějších dobách četní ruští skladatelé jako třeba Dmitrij Šostakovič nebo právě Prokofjev.“ Symfonie č. 7 cis moll je charakteristická nejen svojí niternou melancholií, která dodává osobitý kontext pozitivněji laděným částem skladby, ale také svojí řemeslně bezchybnou instrumentací. Jako dirigent se Joe Hisaishi projevil účelnými a rytmicky jasnými gesty bez výrazně expresivních poloh. Spíše než efektnímu představení se věnoval dynamicky srozumitelnému hudebnímu obrazu. Jednotlivé orchestrální sekce zazářily tam, kde si skladatel přál, avšak nikdy neopustily kontext zbytku instrumentace. Také celkový dynamický ambitus skladby byl zvolen tak, aby si jednotlivé gradace opravdu obhájily svůj hudební účinek. Uměřený byl Hisaishiho projev také v lyričtějších částech Prokofjevovy symfonie, což však osobně nevnímám jako negativum. Výsledek byl emocionálně nabitý, přesto prostý prázdného patosu a přeslazené monstrozity. Právě zde mohl Hisaishi projevit své porozumění křehké a nepřepjaté hudební melancholii, která neoddělitelně provází také jeho vlastní díla. Orchestr se až na pár drobných intonačních a rytmických nepřesností držel bez větších problémů a šel dirigentovi na ruku. A to i přesto, že byli hudebníci rozesazeni atypickým způsobem (první a druhé housle naproti sobě; violoncella a kontrabasy uprostřed), který Hisaishi jako dirigent upřednostňuje, ale který je současně pro hráče akusticky nezvyklým.
Joe Hisaishi své Variace 57 napsal speciálně pro šéfdirigenta Filharmonie Brno Dennise Russella Daviese a jeho choť, klavíristku Maki Namekawu. Původní verze, kterou skladatel před třemi lety s oběma sólisty uvedl v Tokiu, byla pro účely brněnské filharmonie instrumentačně mírně upravena. Původní sazba pro smyčcové kvinteto (a další orchestrální nástroje) byla rozšířena tak, aby více využila plného obsazení sekcí smyčcového orchestru. Variace 57 prověřily rytmickou sehranost orchestru ještě více než Prokofjevova symfonie. Minimalistické běhy klavírů, tvořící první třetinu díla, doplňují náhlé a rytmicky náročné vstupy jednotlivých orchestrálních sekcí. Instrumentalisté zvládli i tyto komplexní komplementární rytmy poměrně dobře. I mírně nejistá místa se jim podařilo vždy rychle stmelit. A přestože v některých okamžicích hrozilo, že dojde i k výraznějšímu rytmickému rozjetí, podařilo se Hisaishimu hudebníky vždy rychle synchronizovat. Neméně náročné byly také klavírní party obou sólistů. Minimalistické pobublávání impresionisticky laděných melodických úseků vyžadovalo maximální soustředění a souhru obou interpretů, stejně jako intimní duet bez účasti orchestru v prostřední části díla. Závěrečná sekce skladby Variace 57 se vrací k minimalistickému hudebnímu jazyku i plnému orchestrálnímu zvuku, který se nese v duchu dialogů klavírů s ostatními instrumentalisty. Třetí část je nicméně mnohem barevnější a z hlediska kompozice také tradičnější a melodičtější. Působivé a celkovou náladu skladby obohacující byly také náhlé sólistické výstupy orchestrálních hudebníků. Zatímco v původní tokijské verzi tento kontrast není tolik zřejmý, jelikož každý smyčcový nástroj je reprezentován sólistou, brněnská orchestrální podoba dodala těmto vstupům zcela novou barevnou jedinečnost.
Závěrečná skladba koncertu Symfonie č. 2 estonského skladatele Lepa Sumery byla dle mého nejsilnějším a zároveň nejlépe zvládnutým dílem večera, a to jak z hlediska nastudování, tak i samotné interpretace. Jednotlivé orchestrální sekce byly i v enormně náročných plochách rytmicky sladěné a dynamicky i výrazově pestré. Hisaishiho uchopení bylo v lyrických plochách citlivé, přesto střízlivé a prosté kýče. Dvojice harfenistek, exponujících již na počátku kompozice hudební materiál, který se následně stal hlavním tělem celé skladby, byla prakticky bezchybná a zvládala skvěle jak rychlé figurace a běhy, tak i melancholické a lyrické pasáže. Perfektní uzavření posledního koncertu abonentního cyklu Filharmonie v divadle II.
O tom, že Joe Hisaishi přilákal na koncert brněnské filharmonie spoustu návštěvníků, kteří tuto tvorbu tradičně nesledují, asi není třeba příliš pochybovat. Osobně to vnímám jako ideální způsob, jak oslovit mladší generaci posluchačů a současně jim (i ostatním) nabídnout výtečnou dramaturgii, která navíc akcentuje nejen instrumentačně pestrou hudbu (Prokofjevova Sedmá symfonie), ale i modernější kompoziční postupy, které dominovaly druhé polovině večera. Přídavek ve formě Merry-Go-Round of Life z animovaného filmu studia Ghibli Zámek v oblacích (Howl’s Moving Castle) pak učinil něžnou (a zcela přirozenou) tečku za dramaturgicky skvěle vystavěným večer.
SERGEJ PROKOFJEV
Symfonie č. 7 cis moll op. 131
JOE HISAISHI
Variace 57, česká premiéra
LEPO SUMERA
Symfonie č. 2, česká premiéra
Maki Namekawa klavír
Dennis Russell Davies klavír
Filharmonie Brno
dirigent Joe Hisaishi
Janáčkovo divadlo,
čtvrtek 28. dubna 2022
Zatím nebyl přidán žádný komentář..