Když Gregory Porter v necelých čtyřiceti letech vydal své první album Water (2010), stal se okamžitě miláčkem publika. Dnes má na svém kontě Grammy, ódy na něj pějí publicisté, kolegové muzikanti i fanoušci. A tak zatímco před dvěma lety vystoupil robustní Afroameričan v čapce jako vycházející hvězda, letos na něj do Bobycentra přišli fanoušci, kteří podle prvních taktů poznávali jeho hity. Má-li totiž současná jazzová scéna svého hitmakera, je jím nepochybně právě on.
Zpěvák, který před vstupem na sólovou dráhu zkoušel štěstí jako muzikálový herec (a ještě předtím, než se vážně zranil, hrál na velmi dobré úrovni fotbal), za poslední dva roky přivedl svůj styl k dokonalosti. Chvíli má člověk pocit, že je jeho show do posledního gesta a do posledního záchvěvu hlasivek připravená, a o pár sekund později už obdivujete jeho spontánnost. Porter vstoupil na scénu jako hotová osobnost, interpret, který má v krvi základní žánry afroamerické hudby. Jeho zdařilé balancování na hraně mezi popem a jazzem má své kořeny v gospelu. Ostatně v rozhovoru pro časopis Harmonie mi Porter před několika lety řekl: „Gospel byl součástí naší rodinné tradice. Právě duchovní hudba ve velké míře ovlivnila to, čemu se věnuji v současné době, můj způsob interpretace jazzu. Gospel jako základ této afroamerické hudební tradice na mne stále působí.“
Gospel – a vlastně i pop – však Porter výrazně překračuje škálou témat, které v písních nabízí. Patří totiž ke zpěvákům, u nichž má smysl obdivovat nejen přesnou intonaci a témbr hlasu, ale i obsah písní. Jeho texty většinou netrpí inflací slov, jako ve správném popu stojí na výrazných refrénech a obecně na opakování slov a sloganů, a přesto je jejich smysl velmi důležitý. Ať zpívá o svých hudebních hrdinech (Musical Genocide), o vztahu k rodičům (Free), o lásce (Wolfcry) nebo o sociálních nepokojích v Detroitu (hymnická 1960 What?), působí jako důvěryhodný kazatel.
Celkový dojem z koncertu pochopitelně umocňuje zpěvákova spolupráce s kapelou. Kvarteto ve složení saxofon, piano, kontrabas a bicí je dobrá volba. Porter s jeho doprovodem nezní ani v pomalých písních pateticky (což by mohlo hrozit s velkým orchestrem) a jednotliví hudebníci mají dostatek prostoru pro sóla. V tomto ohledu byl mimochodem koncert dostatečně jazzový – diváci si užili exhibic všech hudebníků, a zatímco například bubeník se zvlášť v druhé polovině programu předváděl až zbytečně moc, saxofonista Tivon Pennicott po celou dobu zpěváka výborně doplňoval.
Gregory Porter není žádný experimentátor. Vychází z gospelové, jazzové a soulové tradice a vsází na špičkovou interpretaci. Jedinečný je však v tom, že dokáže desetiminutovou píseň podat tak, že ani chvíli nehrozí nuda. A v okamžiku, kdy má posluchač přece jen pocit, že noblesy a vážných témat je za večer příliš, proloží koncert vtipnou vlastní úpravou standardu Hit The Road Jack.
Svůj druhý brněnský koncert Porter pojal jako své best of. Večer gradoval s hity 1960 What? Free a Be Good (poslední dva už jako přídavky), ale obrovský ohlas si zpěvák pochopitelně vysloužil i skladbami Hey Laura nebo Liquid Spirit v první polovině koncertu. Zklamal snad pouze ty, kteří se těšili na více ukázek z chystaného alba Take Me To The Alley – z něj totiž zazněla pouze titulní skladba. Na jeho nahrávání se podílí i hráč na hammondky Ondřej Pivec, který se svým obnoveným Organic Quartetem na letošním JazzFestuBrno také vystoupí.
Festival JazzFestBrno letos opět nabízí jak špičkové interprety tradičnějšího ražení, tak to nejlepší ze světové avantgardy. Zatímco na hudební výboje Wayna Shortera nebo Tomasze Stańka si musíme počkat do dubna, tradičnější část programu měla už nyní v Gregorym Porterovi svůj vrchol.
Gregory Porter, v rámci festivalu JAZZFESTBRNO. 8. března 2016, Bobycentrum, Brno
Zatím nebyl přidán žádný komentář..