Studenti JAMU se odrazili ode dna, aby dosáhli ještě výše. Takto se dá stručně vyjádřit obsah nového českého muzikálu libretisty Pavla Drábka a skladatele Ondřeje Kyase, kmenových autorů Ensemblu Opera Diversa. Muzikál vznikl na zakázku pro absolventský ročník muzikálového herectví a je napsaný na tělo jeho studentům.
Hercům na tělo nejsou psány jen role, ale také samotný příběh. Studenti hrají studenty muzikálového herectví, kterým se blíží závěrečné představení. V době, kdy by se jejich práce chýlí ke konci, jim odejde vedoucí ročníku. Studenti – navzdory tomu, že každý je jiný – se k sobě snaží najít cestu, aby představení zdárně dokončili. K tomu jim má dopomoci soustředění v malé vísce Vystrčenovice. Herci se v písních průběžně představují i se svými problémy a divák tak dostává šanci pochopit jejich osobnosti i pohnutky.
Hudbu Ondřeje Kyase nelze přesně zařadit a pohybuje se někde mezi rockem, alternativou a popem. Specifické je, že melodickou funkci nese klavír a ostatní nástroje mají funkci především harmonickou. Ondřej Kyas se autorsky zaměřuje hlavně na operu a vážnou hudbu, ale zároveň dokázal, že jako skladatel není žánrově vymezený. Kdyby ho okolnosti přivedly blíže a intenzivněji k muzikálu, rozhodně by se neztratil. Nezvyklým světem je muzikál i pro libretistu Pavla Drábka. Je to výborný textař a básník, jeho témata jsou nadčasová, ale muzikálu chyběl děj. Trochu zle řečeno: muzikál je složen z písní, které psychologizují vnitřní rozpoložení postav, a mluveného slova, které písně propojovalo. Z jeho stavby tak byl velmi znát primární záměr, aby měl každý herec svou sólovou píseň a ostatní faktory byly odsunuty na druhou kolej. Jediným okamžikem, kdy se děj skutečně posunul, byla chvíle, kdy se studenti rozhodli odjet do Vystrčenovic. Navíc se dá říci, že muzikál nijak nekončí – naposledy Honzíček přesvědčuje Sandru, že všechno dobře dopadne, když si sáhne na úplné dno a odrazí se z něj. Poté následuje řada entuziastických písní, při kterých divák správně vycítí směřování k závěru a je takto ukojen, nicméně už jde o pouhou rekapitulaci myšlenek. Nikde už přímo nezazní, že se Sandra a ostatní se dnem svých možností smiřují, navzdory silně protichůdným motivacím, které je k tomu vedou.
Režie Tomáše Studeného skvěle doplňuje vyznění libreta a místy k němu přidává další roviny. Jako příklady lze uvést: nápad se zrcadly – každý student měl jedno vlastní a to mělo vyjadřovat odraz jeho osobnosti. Při jedné z písní si každý student na zadní stranu zrcadla nakreslí obrazec, který je typický pro jeho charakter – třeba vznětlivá Adéla kreslí tvar podobný blesku, Mia kreslí vnořené kruhy jako metaforu svého kulatého břicha a těhotenstství, Antonín jako samozvaný vůdce zase trojúhelníky znazorňující mimo jiné stav jednoty a boží oko… Jednotlivé obrazce na sebe ale navazovaly a jejich propojením vznikl kostrbatý tvar, který vyjádřoval možnost propojení rozdílných osobností studentů. Dalším výborným nápadem bylo vyzdvižení peripetie příběhu, když Honzíček vysvětluje Sandře, že pokud se chce dotknout hvězd, nejprve si musí sáhnout na úplné dno (a on jako kluk z vesnice, který se dostal na muzikálovou školu, o tom ví své). V další rovině situace vyjadřuje také to, že pokud se člověk chce stát muzikálovou hvězdou, musí nejdříve zapadnout do „bahna“ muzikálových klišé. Tuto rovinu se podařilo režisérovi přebít tak, že nechal studenty nastavit svá zrcadla světelným sprchám a scénicky tak zobrazit, že světlo je nutné nejdřív nechat dopadnout na zrcadlo (= na dno lidských možností), kde se teprve může odrazit a začít stoupat výš.
Písně, které si žádaly tanec, byly doplněné choreografiemi Hany Halberstadt. Tance většinou nijak nekomentovaly zpívané slovo a byly pouhou výplní, ovšem našly se i výjimky: Michaela Baladová v roli Adély kráčí v choreografii své písně přes hřbety mužů (tj. mužů, které jí v životě přišli do cesty) a ženy (kamarádky) jí při tom dělají podporu a drží ji za ruce. Celkově choreografie působí, jako by velkým ambicím byly překážkou menší taneční dispozice ansámblu. Znatelné to bylo v místech, která vyžadovala synchronizaci všech účinkujících, a to jak v relativně jednoduchých pohybech, tak i v poměrně odvážných otočkách ve skoku. Tam působí neesteticky už to, že každý zvedne nohu jinak vysoko.
Hudební doprovod měli na starosti studenti Katedry jazzové interpretace a za klavírem seděl sám autor hudby Ondřej Kyas, který se společně s Dagmar Klementovou podílel na hudebním nastudování. Orchestr byl místy tak hlasitý, že se zvukařům nedařilo vytáhnout potišeji zpívající zpěváky nad něj a občas jim tak nebylo rozumět. Orchestr zněl kompaktně, jen trubka Jiřího Kotači byla při exponovanějších partech maličko nad tónem.
Daniel Rymeš si zahrál Romana – kluka, který potřebuje přilnout k nějaké ženě. Příběh začíná, když se rozchází s Adélou, pak se znovu zamiluje do Mii, která s ním dříve otěhotněla. Jako poslední si tak na druhou stranu zrcadla kreslí svůj tvar – dva poloovály, které svým protnutím tvoří srdce. Herecky velmi vyrovnaně vyvažuje mužnost s něžností, kterou používá v momentě, kdy u dívky nemůže dosáhnout svého. Pěvecky zaujal svým rozsahem. Jiří Daniel v roli Honzíčka předvedl hereckou rovinu, která je mu vlastní – komik, který nadlehčuje situaci, přitom se tváří, že to myslí naprosto vážně. Zároveň byl taky uvěřitelný v upřímné a empatické poloze. Michaela Baladová hrála roli impulzivní Adély. Role jí sedla, blesky její energie létaly až do poslední řady, jenom její až příliš důsledná artikulace působila trochu křečovitě a nepřirozeně. Štěpán Kaminský v roli Karla postavu zahrál krásně v uvolněnosti těla a vyjádřil tak jeho „free“ postoj k životu. Při zpěvu ovšem byla znát jeho intonační nejistota. Kristýna Štarhová v roli Marie, holky, která je tady pro všechny, když potřebují podat pomocnou ruku, hrála přesvědčivě, ovšem ve zpěvu ve vyšších polohách používala hlavový tón, který nebyl dostatečně silný a zanikala tak za orchestrem znějícím ve forte. Podobný problém měla Katarína Mikulová jako depresích se utápějící Sandra. Nejprve ve vyšších polohách rovněž zanikala, ale v následující písni již přechody z plného do hlavového tónu dobře zvládla a dokázala z nich udělat přednost. Jejímu hereckému výkonu není co vytknout. Hostující Ondřej Halámek z druhého ročníku muzikálového herectví v roli Antonína předvedl dominantní postavu, se kterou se plně sžil, ve své první písni vynikl jeho velký hlasový rozsah a sytá barva. Ve druhé písni už ale nedokázal zpěv držet na dechu. Jeho spolužačka Kristýna Daňhelová předvedla, že je již nyní výborně vybavená ve všech třech složkách své budoucí profese (herectví, zpěv, tanec). Svou situaci těhotné Mii řešila přirozeně, bez vycpávkových emocí a patosu. Vtipným faktem je, že těhotenství je jedna z věcí, která se v letošním absolvujícím ročníku skutečně řešila. Herci tak mnohdy skutečně hráli buď sami sebe nebo své spolužáky.
Původní muzikál z dílny Pavla Drábka a Ondřeje Kyase ukázal, jak se dá napsat muzikálové dílo, jehož líbivost není podmíněná předem očekávaným komerčním úspěchem. Závěrečná píseň slovy „Nejsem já a nejsi ty, jen dvě světla v plameni,“ ovšem výborně vystihuje, co chtěl muzikál říci: pokud se má dílo podařit, je potřeba zříci se na chvíli nastavování zrcadla jen sám sobě. Všichni musí začít táhnout za jeden provaz. V lásce možná stačí, když jsou světla v plameni dvě, ale pro zdárné dokončení inscenace musí těch světel pro plamen žhnout osm (když vezmu v potaz jen herce a opomenu další světélka podílející se na díle jako hudebníky, lidi v zákulisí...). Ovšem obecně lze říci, že jakýkoliv plamen, který má na planetě zazářit, se skládá z dílčích světélek. Z lidí, kteří planou pro stejnou věc.
Pavel Drábek, Ondřej Kyas: Na dno (premiéra 30. ledna 2015, recenze ze 17. února 2015). Režie: Tomáš Studený, hudební nastudování: Dada Klementová, Ondřej Kyas, choreografie: Hana Halberstadt, dramaturgie: Miroslav Ondra, scéna a kostýmy: Lucie Sedláčková, produkce: Karolína Vyhnálková. Antonín – Ondřej Halámek, Adéla – Michaela Baladová, Honzíček – Jiří Daniel, Mia – Kristýna Daňhelová, Roman – Daniel Rymeš, Marie – Kristýna Štarhová, Karel – Štěpán Kaminský, Sandra – Katarína Mikulová. 18. února 2015, Divadlo na Orlí, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..