Operní soubor byl nucen hledat kvůli uzavření Janáčkova divadla náhradní místo. Obrovský prostor pavilonu P na Výstavišti se ukázal být, soudě podle sobotní premiéry, pro novou inscenaci Gounodova Fausta a Markétky skutečným požehnáním. Režisér Jiří Heřman se scénografem Pavlem Svobodou, světelným designérem Danielem Tesařem a choreografem Janem Kodetem stvořili jedinečné, svébytné a velmi působivé dějiště zřetelně vyprávěného příběhu, abstraktního a konkrétního zároveň.
Do holých stěn, pod stropem protkaným technologiemi, vestavělo divadlo trubkovou konstrukci hlediště s příkrou elevací. Hraje se uprostřed, méně v manéži vytvořené na zemi světlem, mnohem víc mimo tento kruh. Hraje se s minimem kulis a rekvizit, ale příběh je periferními ději posunován a komentován i na místech vzdálených desítky metrů. Prostor působí až neohraničeně. Ještě mnohem víc než na klasické divadelní scéně zde pomáhají proměny světla.
Stranou, zcela vpravo z pohledu diváka je netradičně umístěn orchestr. Dirigent Marko Ivanović má tak se sólisty povětšině kontakt hodně na dálku, ale nezdálo se, že by to vadilo. Směrem dál vpravo do otevřeného prostoru je orchestřiště z akustických důvodů ohraničeno přiměřeně nevysokou stěnou. Příjemně překvapila akustika prostoru – ani se nechce věřit, že orchestr opravdu není nazvučen, jeho zvuk se nikam neztrácel. Na druhou stranu – nezněl ani příliš hlasitě. Vlastně byl příjemně upozaděn, hlas sólistů se k publiku nemusel nést doslova i přeneseně přes něj, ale přímo. Podařilo se tak podpořit romanticky měkké, výrazně melodické hudební vyznění opery, aniž by přišla zkrátka dramatičtější nebo monumentálnější místa. A ve prospěch kontaktnosti a bezprostřední působivosti příběhu definitivně, vizuálně i pocitově, zmizela hranice mezi jevištěm a hledištěm.
Nazvučeni nejsou ani sólisté. Pavla Vykopalová, setrvale výborná brněnská diva, dala titulní postavě lyriku a plnou charakteristiku v hlase i patřičné proměny v chování. Tenorista José Manuel pěvecky úplně neoslňuje, ale zpíval a hrál spolehlivě a věrohodně. Pěveckou ozdobou premiérového večera byl Jiří Brückler, barytonista kultivovaného, jistého a nosného hlasu v nevelké roli Valentýna. Václava Krejčí-Housková skvěle zahrála i zazpívala kalhotovou roli mládence Siebela. A Jan Šťáva byl komplexně podaným Mefistem, na hranicích mezi bezcitností, lstivostí a cílevědomostí, projevem přesný, pohybově mladistvý a hlasově – až na jakousi malou „příhodu“ před závěrem – suverénní a výstižný, celkově dobře obsazený.
Ještě je ovšem třeba zmínit Jitku Zerhauovou, která v této inscenaci vytvořila a s chutí hrála rozkošnou postavičku postarší dámičky, znovu a znovu se objevující, příšerné tím, jak se všude snaží vetřít a ještě si nějak užít mužské přízně. Její vstupy jsou režisérem - jako koření celé opery- šťastně přidány navíc k jinak nevelkému zpívanému partu patřícímu roli Marty.
Zpěváci a sbor se hodně nachodí a naběhají, nejen při děkovačce, ale během celého představení, všechno nicméně působí přirozeně a ústrojně, inscenace nemá schválnosti nebo samoúčelnosti.
Faust je titulním hrdinou, ale centrálním osudem znázorněným v opeře je ještě víc než on úděl Markétky. Nicméně opravdovou hlavní postavou a v čitelné symbolice skutečným hybatelem všeho osudového, co se kolem Markétky děje, je - jak ho Jiří Heřman jistou rukou stvořil – Mefistofeles. Manipuluje ostatními, aby dosáhl výhod pro Fausta. Našeptává. Podstrkuje jí šperky a nastavuje zrcadlo. A je to on, kdo položí na její postel v povijanu dítě, které se narodilo z krátkého vztahu s Faustem. V závěru sice netriumfuje, Markétka je ve spirituální scéně vykoupena, avšak alespoň Faustem Mefistofeles smýká kamsi pryč. Faust zůstává sám se sebou, píše se ve výkladu děje v tištěném programu. V tom okamžiku se pozornost na poslední okamžiky představení přece jen a logicky zcela vrací k němu.
Mefistofeles není pohádkovou čertovskou bytostí a není ani jen jakýmsi dvojníkem, zlým alter ego. Podařilo se ho divadelními prostředky - neschematicky, nepopisně, zároveň bez přehnaného mysticismu, s nadhledem, včetně určité dávky zlidšťujícího humoru - prezentovat jako skutečné nadčasové ztělesnění špatnosti v člověku, věčnou neodstranitelnou součást života, kterou lze buď potlačovat a přemáhat, nebo se jí naopak podvolovat a nechat působit.
Markétčin příběh končí, začarovaný kruh, v němž se často naše životy pohybují a který je po celý večer v hracím prostoru na zemi světlem znázorněn, konečně mizí, svět, do něhož byl divák téměř na čtyři hodiny vtažen, se v závěru ztrácí ve vesmírném nekonečnu.
Brněnský Gounodův Faust a Markétka, skutečné podobenství vyprávěné ruku v ruce s krásnou hudbou, je asi dosavadní nejlepší Heřmanovou režijní kreací.
Autor: Charles Gounod, libreto: Jules Barbier, Michel Carré, hudební nastudování: Marko Ivanović, dirigent: Marko Ivanović, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Lenka Polášková, světelný design: Daniel Tesař, choreografie: Jan Kodet, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturgie: Patricie Částková, asistent režie: Otakar Blaha. Premiéra 16. prosice 2017 na BVV
Zatím nebyl přidán žádný komentář..