Nezvyklé koncertní spojení klavíru a klasické kytary, repertoár mířící svým charakterem k luxusní verzi populární hudby a krásné prostředí barokního zámku v Miloticích. Dohromady kombinace, která okouzluje – slyšet výsledek zcela střízlivě je prakticky nemožné.
Na dalším z večerů festivalu Concentus Moraviae se sešli klavírista Karel Košárek a kytarista Pavel Steidl. Provedli různorodý program, který nakonec ze všeho nejvíc spojovala interpretační suverenita a krásný zvuk specifického spojení dvou nástrojů. Freskový sál zámku v Miloticích má příznivé akustické parametry a obzvlášť klavír v něm zní hodně dobře, čemuž napomáhá vysoký strop. Ke klavíru ovšem tentokrát přibyla i kytara a s ní i zásadní problém, jak dynamicky vyvážit dva tak odlišné nástroje (dynamický rozsah klavíru je cca 45–90 dB, kytary 30–70 dB). Průnik dynamických rozsahů obou nástrojů je nevelký a kytara se proti koncertnímu křídlu prosazuje jen velmi těžko. Kromě samotné dynamiky ji hendikepuje i celkově štíhlejší tón. Karel Košárek a Pavel Steidl se s tímto technickým problémem vyrovnali velmi dobře a z jejich řešení nakonec vyplynulo i celkové vyznění koncertu.
Karel Košárek se musel po celou dobu hodně kontrolovat a dramatické pasáže řešit spíš energií úhozu než dynamikou, Pavel Steidl se naopak musel do nástroje opírat víc než při samostatném recitálu. Výsledkem byl křehký zvuk, který dodával celému večeru impresionistický, zasněný charakter. Zřetelné to bylo už při provedení výběru z prvního sešitu Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku. Úvodní skladbu V pláči přednesli oba interpreti společně a posloužila jim k dotažení zvukové vyrovnanosti v sále zaplněném publikem. V následujících skladbách už se střídali a ocenil jsem, že se Karel Košárek drží dynamicky zpátky i při samostatném hraní, takže při kytarových transkripcích Pavla Steidla nevznikaly akustické díry. Cyklus získal velmi křehký charakter a téměř úplně se vytratila janáčkovská sršatost. Jako festivalový experiment mi taková verze chodníčku přišla úplně v pořádku a vlastně i obohacující jiným pohledem na Janáčkovu kompozici. Původní klavírní verzi bych ale dal přece jen přednost, a to zdaleka ne jen ze zvyku. Dynamické vrcholy a kontrasty v tomto případě nechyběly mně, ale samotné hudbě.
Večer – stejně jako celý letošní ročník festivalu – kombinoval hudbu českých a španělských autorů. Po Leoši Janáčkovi přišel na řadu Mario Castelnuovo-Tedesco a jeho Fantasia pro kytaru a klavír. Tady jsme se poprvé posunuli směrem k populární hudbě, respektive k filmové, které Tedesco napsal velké množství. Fantasia je skladba španělského koloritu a inklinuje k zábavnému charakteru, který oběma interpretům evidentně vyhovuje – myslím to v dobrém. Jejímu vyznění určitě prospělo i to, že Fantasia je pro kytaru a klavír přímo napsaná a respektuje rozdílný charakter obou nástrojů i potřebu je propojit. Karel Košárek a Pavel Steidl hráli s ohromnou lehkostí, jako by ani o nic nešlo.
Následující cyklus Vítězslava Nováka Můj máj nás přivedl skrz impresionistickou náladu prvních tří částí k osobitému zpracování slováckých inspirací ve čtvrté části. Nejedná se o přímé folklorní ohlasy, ale přetavení lidového materiálu do rafinovaného hudebního tvaru. Pokyn Slovácky v záhlaví poslední části je ještě podpořen jasnějším marcatissimo v úvodu. Karel Košárek se přinejmenším druhého pokynu držel, opatrnější byl naopak s fortissimem, jak už jsem naznačil dříve. Hlavní téma se opět prosadilo spíš výrazem než silou. Pavel Steidl poté pro svoji sólovou část večera změnil ohlášený program a místo Cádizu a Sevilly Isaaca Albénize provedl vlastní skladbu …a ty taky jdi do Ithaky kombinovanou s Preludiem Jany Obrovské. Vyrovnaná česko-španělská dramaturgie se tak převážila na českou stranu, ale mně to vysloveně potěšilo. Preludium Jany Obrovské vneslo do křehkého večera několik vybuzujících disonancí, které několikrát citovala i následující rozsáhlejší Ithaka. Ta si pohrávala s postupy, které bychom čekali spíš ve folk rocku, a Pavel Steidl v ní s mírou použil i něco alikvotního zpěvu. Myslím, že by ji klidně mohla hrát i nějaká alternativní kapela, kdyby ji technicky zvládla.
Mým májem a Ithakou vyvrcholil celý koncert, myslím, že se v nich kompozice, interpreti i prostředí nejlépe sešli a propojili. Závěrečná druhá věta Concierta de Aranjuez Joaquína Rodriga už na mě byla až příliš sladká a narozdíl od dramaturgie (a zřejmě i publika) bych si ji klidně odpustil. Karlu Košárkovi a Pavlu Steidlovi se podařilo skloubit interpretační úroveň s kusem inteligentní zábavy. Do jejich hry byl občas z jedné strany doléhal křik pávů ze zámecké zahrady, ze druhé zase odbíjení hodin – myslím, že by měl radost i John Cage.
Leoš Janáček: Po zarostlém chodníčku, výběr – V pláči (kytara a klavír), Lístek odvanutý (kytara), Pojďte s námi! (klavír), Dobrou noc (kytara), Štěbetaly jak laštovičky (klavír), Sýček neodletěl (kytara), Frýdecká Panna Maria (klavír), Mario Castelnuovo-Tedesco: Fantasia pro kytaru a klavír, Vítězslav Novák: Můj máj, op. 20 pro klavír, Jana Obrovská: Preludia, Pavel Steidl: …a ty taky jdi do Ithaky (místo Isaac Albéniz: Cádiz, Sevilla), Joaquín Rodrigo: Concierto de Aranjuez, 2. věta. Pavel Steidl – kytara, Karel Košárek – klavír. 16. 6. 2014, Kyjov, Milotice, zámek, Freskový sál. V rámci festivalu Concentus Moraviae.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..