Dlouho očekávaná bouře s deštěm přiměla pořadatele jedenáctého z celkových čtyřiatřiceti koncertů letošního devatenáctého ročníku festivalu Concentus Moraviae přemístit v Náměšti nad Oslavou ohlášený večer ze zámeckého nádvoří (připomeňme si, že koncerty na tomto půvabném místě už celá léta nečas přímo přitahují) do zámecké knihovny – a můžeme dodat, že pořadu ostravského Janáčkova komorního orchestru s houslistou Josefem Špačkem, rezidenčním sólistou letošního festivalového ročníku, to nebylo na škodu: při svém neobvyklém protáhlém půdorysu má klenutá síň knihovny skoro ve všech místech znamenitou akustiku a dvanáctičlenný, v širokém půlkruhu vystupující soubor měl na pódiu kolem sólisty pořád ještě dost místa.
Pořad respektoval charakter letošní festivalové dramaturgie srovnávající národní svéráz skladeb navzájem odlehlých oblastí, které bývaly ještě v předminulém století považovány za okrajové, totiž české, španělské a norské. Z té hispanofonní uvedl světově populární, ale u nás málo hrávanou Modlitbu toreadorovu (La oración del torero) Joaquína Turiny – a zámořskou suitu Čtyř ročních období v Buenos Aires (Las cuatro estaciones porteňas) argentinským tangem celoživotně posedlého Astora Piazzolly. a to v brilantním zpracování pro housle a smyčcový orchestr od ruského skladatele Děsjatnikova.
Hráči Janáčkova komorního orchestru dokázali hned ve vstupní skladbě, že jejich soubor je i v šestém desítiletí své existence schopen pozitivního vývoje: zatímco v minulosti byl jeho projev orchestrální, realizující interpretační impulzy vycházející z jehoho zdroje (dirigenta nebo koncertního mistra), je jeho dnešní projev po výtce komorní, živený impulzy ze vzájemné souhry – každý ví, co hrají všichni ostatní, a v rozhodující chvíli se ujímá iniciativy sám. Koncertní mistr a umělecký vedoucí Jakub Černohorský, zřejmě hlavní postava při studiu, se na koncertě nesnaží „dirigovat“ a omezuje se na diskretní nástupy na počátku skladby.
Dvojnásob sympaticky se tento interpretační styl projevil už v úvodní Modlitbě, osmnáctiminutové hudební básni plné kontrastních scén, barvitých, vzrušených, lyricky vroucích a nečekaně dramatických. Příběh zbožného toreadora, který si těsně před zápasem najde chvilku pro upřímnou modlitbu a který pak po tragickém střetnutí s býkem umírá ve sladkém smíru, byl podán s účinným využitím tempových i silových podrobností hudebního textu okořeněného impresionistickými harmoniemi a všudypřítomnými prvky španělského folkloru.
Podobně lze hovořit o čtyřdílném cyklu Piazzollově – a nelze přitom nemyslet na stejně obsazený (sólovými houslemi a smyčcovým orchestrem) Vivaldiho cyklus barokních koncertů se stejným námětem. Piazzollovo celoživotmí zaujetí argentinským tangem jako výrazem životního stylu se tu projevilo čtyřmi obrazy plnými svérázné poetiky – a způsob, jakým k nim přistoupil Josef Špaček (úžasná brilance jeho hry budí dojem, že její technická stránka je jaksi samozřejmá a vychází mu lehce, sama od sebe), dovoluje posluchači prožít jejich vnitřní sdělení, zvláště když sólista našel odpovídající protějšek v pozorně a se zjevnou chutí spoluhrajícím orchestru.
Šestivětá Suita pro smyčce je prvním orchestrálním dílem Leoše Janáčka. Vzhledem k tomu, že je už dlouhá léta v kmenovém repertoáru všech českých a dobré poloviny význačnějších zahraničních komorních orchestrů, lze těžko očekávat výraznější nový přínos do jejího interpretačního pojetí. Ostravští přesto zaujali hned neobvyklou dravostí v přednesu pochodové první věty – a zdůrazňovanými, někdy až příkrými silovými kontrasty, jimiž snad v této romantické muzice předpovídali Janáčkův budoucí styl. Stejně neobvykle působila křehká a hravá gavota ústřední třetí věty, jíž měl dost masivní a pomalý přednes snad dodat zvláštní význam před scherzem hraným v hodně nadsazeném tempu. Rozhodné uznání zaslouží velká i drobnější sóla přednášená suverénně a s patřičným zaujetím.)
Spíš než Suita, kterou Janáček napsal dlouho před tím, než z něho vášnivý zájem o moravský folklor udělal dnešního Janáčka, jak ho zná celý hudební svět, se do festivalové dramaturgie hodil závěrečný Dvořákův Mazurek –říká se, že je jedním ze Slovanských tanců, ovšem pro houslové sólo s průvodem. Do pořadu ho navíc zařadila skutečnost, že první impuls k jeho kompozici vzešel od španělského houslového vitruosa Pabla de Sarasate. K jeho provedení lze jen zopakovat, co bylo řečeno o skladbě Piazzollově; sólista se s orchestrem spojili k efektnímu finále. Připomeňme ještě, že jako rezidenční sólista festivalového ročníku má Špaček za sebou recitál v Boskovicích a před sebou spoluúčinkování se Zemlinského kvartetem ve Žďáru nad Sázavou a další recitál v Rájci-Jestřebí..
Joaquín Turina: La oración del torero op. 34, Astor Piazzolla: As quatros estacoes pro sólové housle a komorní orchestr, Leoš Janáček: Suita pro smyčce, Antonín Dvořák: Mazurek pro housle a smyčce op. 49. 11. 6. 2014, Josef Špaček – housle, Janáčkův komorní orchestr, Náměšť nad Oslavou. V rámci festivalu Concentus Moraviae.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..