Korajunglejazz je brněnské duo, které tvoří kytarista Pavel Šmíd a Jiří Bouda, hráč na koru, jedenadvacetistrunnou tradiční harfu ze západní Afriky. Oba pánové se dlouhodobě věnují africké hudbě (zkušenosti mají například z „bubenické“ skupiny Tubabu) a Jiří se na koru učil od afrických mistrů, mimo jiné v Guineji. Hudba dua je striktně instrumentální, postavená pouze na dialogu dvou nástrojů. Obsahuje jak africké tradicionály a převzaté melodie nebo variace na ně, tak v poslední době převažující autorský materiál. A třebaže je kora nástroj exotický, jeho jemný zvuk v kombinaci s důvěrně známou kytarou dokáže oslovit i uši Středoevropanů. Ostatně v roce 2015 dvojice zvítězila v jihomoravském kole Porty a reprezentovala svůj region ve finále této folkové soutěže. Nyní pánové odhalují své umění na svém třetím albu Faraje.
Posluchač, který nesleduje západoafrickou hudbu a nezná jména slavných koristů, jako jsou Toumani Diabaté nebo Seckou Keita (letos hrál v Náměšti nad Oslavou a s pány z Korajunglejazz se osobně potkal), může napoprvé hudbu Jiřího Boudy a Pavla Šmída odzívat jako monotónní. Stačí se však zaposlouchat jen trochu pozorně, a člověk objeví, jaké úžasné variace mohou dva strunné nástroje nabídnout. Na novém albu najdeme různé modely spolupráce dvou hráčů: Ve skladbě Eri hraje kytara základ a kora jí nejprve přizvukuje, aby později převzala sama iniciativu. Ve Figueres hrají pánové jakoby proti sobě a jejich melodické linky se vzájemně proplétají. Ve skladbě Simboba jsou naopak od začátku partnery, hrají spolu a nejen užitím melodických ozdob dokazují znalost africké hudby. A v Marace máte pocit, jako by kora chtěla v hlubších tónech kytaru zastoupit. Jedním z vrcholů alba je pak úvodní skladba Damian, z které jako by vystupoval na povrch příběh, v němž si dva vypravěči mění role a snaží se nic důležitého nevynechat.
Přes všechny možnosti, které dva nástroje nabízejí – a například Pavel, aby mohl jako kytarista fungovat vedle mnohostrunné kory, používá různá ladění – hrozí hraní instrumentálních skladeb v duu přece jen vyčerpáním. Pánové mu na novince předcházejí jednou zásadní změnou, a tou je nahrazení původní akustické kytary kytarou elektrickou. První koncert s nástrojem Echopark South Sider Guitar proběhl loni před Vánoci a právě po tomto vystoupení vznikl nápad na zaznamenání nového repertoáru a především nového zvuku na nový nosič.
Album Faraje nechává dostatek prostoru pro posluchačovu fantazii. Jeho obal totiž kromě ornamentů, jedné fotografie hudebníků a seznamu skladeb prakticky nic neobsahuje. Nedozvíte se, čí syn se jmenuje Damian, co znamená zkratka S. T. D. B. ani které skladby jsou autorské a které převzaté. Tuto poslední absenci považuji za chybu, to ostatní není nutné vědět. Jenže ve skutečnosti možná není tak důležité ani autorství melodií. Pánové si totiž berou západoafrickou hudbu jako základ a v souladu s vlastním pocitem a jeho prožíváním s ním pracují. „Když tvoříme něco vlastního, je ten prožitek stejný jako u tradicionálů,“ říkají.
Přestože má většina skladeb na albu meditativní charakter, je zajímavé sledovat práci s rytmem. Díky svým zkušenostem s bubnováním (a také s rockovou hudbou a dalšími žánry) mají pánové rytmus zažitý, a i proto není plynutí hudebního času v jejich podání rozvolněné absolutně. Naopak, například skladba Maraca po rytmické stránce není nezajímavá a člověk si při jejím poslechu snadno připomene personálně bohatší africké kapely.
Rozdíl mezi albem Faraje a jeho předchůdcem Nimba spočívá především ve zvuku nové kytary, ale také ve zkušenostech, kterými v mezidobí pánové prošli s různými svými projekty. Bude tedy zajímavé sledovat, čím a jak obohatí duo svůj zvuk příště. I tak konzervativní posuny jako na novém albu totiž mají smysl.
Korajunglejazz – Faraje; Rustical Records 2016; 10 skladeb; celkový čas: 53:38
