V Křišťálovém sále Staré radnice pořádalo hudební těleso Ensemble Opera Diversa svůj poslední předprázdninový koncert. Tentokrát však nevystoupili kmenoví hudebníci ansámblu, ale klavíristka Kristýna Znamenáčková, s jejíž energickou a technicky brilantní hrou se posluchači jmenovaného souboru mohli seznámit již na zatím posledním albu tělesa titulovaném prostě Jan Novák, Vol. 3. Náplní úterního koncertu však nebyla tvorba Jana Nováka – Kristýna Znamenáčková představila díla přecházející od impresionistických nálad, přes dravé jazzové rytmy až k vycizelovanému hudebnímu jazyku 60. let. Pojítkem autorů se stala hudebními směry a nápady přetékající Paříž – právě zde se setkali Ježek s Martinů, Mompou a Koechlin.
Večer zahájila Rapsodie pro klavír Jaroslava Ježka známého spíše svými písněmi a hudbou pro Osvobozené divadlo než artificiální tvorbou. Skladba je současně Ježkovou první rozsáhlejší kompozicí pro sólový klavír. Ten, kdo by očekával sladce popěvkovou melodiku tehdejší populární tvorby, byl by překvapen – Ježkovo dílo tepe místy až zuřivou energií, dává na odiv netradiční, jazzem ovlivněnou rytmiku a nezvykle minimalisticky (nikoliv ve smyslu hudebního minimalismu) přistupuje k využití klaviatury. Mnoho toho, co je na Rapsodii pro klavír půvabné, je důkladně skryto pod povrchem takřka futuristického randálu. Pokud to interpret dovolí, rafinovanost sazby a celého výrazu se rozmaže do stěží uchopitelného hudebního tvaru. Kristýna Znamenáčková však provedením Ježkovy skladby nasadila laťku nesmírně vysoko hned na počátku večera – každičká fráze, která by v rytmickém lomozu mohla snadno zaniknout, byla do posledního „písmenka“ precizně „vyhláskována“. Jak snadné by přitom bylo trochu více a častěji „šlápnout do pedálu“, rozmazat hrany a skrýt náročnou rytmiku za nečitelnou a rozplizlou zeď zvuku. Klavíristka nepodcenila ani lyričtější části skladby a s lehkostí přecházela z klidnějších poloh do frenetického víření a zpět, to vše s výtečným frázováním a intuitivní dynamikou.
Hudebním kontrastem k divokému, jazzem a avantgardou nasáklému dílu pozdních 30. let se staly první dvě sonáty z cyklu Nouvelles Sonatines pro klavír op. 87 francouzského skladatele Charlese Koechlina. Zatímco Ježek čerpal svoji inspiraci převážně z jazzu a avantgardy, Koechlin tíhnul k barvám impresionismu. S příchodem první sonáty cyklu se atmosféra v Křišťálovém sále změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Kristýna Znamenáčková navíc podepřela již tak dosti lyrickou skladbu výtečným citem pro dynamiku a frázování. Jemným úhozem vykreslila sice zcela opačné hudební sdělení než Ježkova Rapsodie, přesto uvedení obou děl působilo více jako dialog než zápas kompozičních přístupů. Velké rozložené akordy, tolik odlišné od relativně úzké sazby Ježkovy, poklidně pulzovaly sálem. Na vlně impresionistického zvuku se nesla také následující skladba Paisajes pro klavír katalánského skladatele Federica Mompou, který je některými příhodně nazýván pokračovatelem Debussyho. Ačkoliv si Mompou bere velkou inspiraci z děl Debussyho, Faurého či Satieho, část jeho kompozičního jazyka je ovlivněna také minimalismem. Paisajes vznikaly v průběhu celých osmnácti let (1942–1960) a například závěrečná věta Carros de Galica (Galicijské vozy) pocházející z roku 1960 dobře ilustruje skladatelův vývoj a příklon k experimentálnějšímu stylu. Naopak část druhá – El lago (Jezero) svojí bublavou a poklidnou repetitivností připomíná spíše skladebné postupy Debussyho. V obou těchto polohách se Znamenáčková cítila jako doma, ostatně právě v závěru Paisajes se spojilo interpretační mistrovství z obou pólů, které jsme měli možnost slyšet na jedné straně u Ježka a na té druhé u Koechlina.
Na samotný závěr (tvořící však z časového hlediska dobrých čtyřicet procent večera) zazněla Sonáta pro klavír H. 350 Bohuslava Martinů. Svým provedením se dílo stalo právem zlatým hřebem koncertu. Ostatně za interpretaci této sonáty obdržela Kristýna Znamenáčková v roce 2015 cenu na soutěži Nadace Bohuslava Martinů; nedalo se tedy s trochou nadsázky (navíc s přihlédnutím k předcházejícím skladbám) očekávat cokoliv jiného. Virtuózní, rytmicky i dynamicky vysoce náročná skladba se obloukem vrátila tam, kde večer začal – k živelnosti a dravosti. Zde se mohl projevit nejen výrazový talent Znamenáčkové, ale také její vybroušená technika, bez které by dílo takové náročnosti mohlo sice zaznít, ale působilo by pravděpodobně těžkopádně a dýchavičně. Klavíristka dokázala i ta nejvyhrocenější místa přednést s lehkostí, krásou úhozu i živou, dýchající dynamikou a úspěšně tak uzavřít poslední předprázdninový koncert v produkci Ensemble Opera Diversa.
JAROSLAV JEŽEK
Rapsodie pro klavír
CHARLES KOECHLIN
Nouvelles Sonatines pro klavír op. 87
FREDERICO MOMPOU
Paisajes pro klavír
BOHUSLAV MARTINŮ
Sonáta pro klavír H. 350
Klavír: Kristýna Znamenáčková
- června 2020 v 19.00, Křišťálová sál Staré radnice, Brno
Zatím nebyl přidán žádný komentář..