Už v roce 2012 lákali pořadatelé JazzFestu Brno na saxofonistu Donnyho McCaslina a jeho tehdejší skupinu Perpetual Motion jako na zahraniční hvězdu, která měla do Brna přinést energickou hudbu na pomezí jazzu a funku. Letos bylo vše jinak. McCaslina čeští fanoušci už dobře znají nejen z loňského vystoupení na Colours of Ostrava a dalších tuzemských koncertů, ale především jako toho, kdo spolupracoval s Davidem Bowiem na jeho posledním, vysoce ceněném albu Blackstar. McCaslina sice stín Bowieho tak trochu pronásleduje, ale on se mu úplně nevyhýbá. Na své album Beyond Now (2016) zařadil vlastní verzi zpěvákovy temné skladby Warszawa z roku 1976 i o dvě desetiletí mladší píseň A Small Plot Of Land (s hostujícím zpěvákem Jeffem Taylorem). A Bowie zazněl i při brněnském koncertě, i když naprosto logicky jako přídavek.
Donny McCaslin je totiž v první řadě hvězda se svým vlastním repertoárem na pomezí jazzu, rocku a elektronického popu. Na Grammy byl poprvé nominován už v roce 2004 za instrumentální sólo ve skladbě Bulería, Soleá y Rumba na albu orchestru Marie Schneider, další dvě nominace (v téže kategorii) následovaly v letech 2013 a 2015. Jak však saxofonista předvedl v Brně, jeho doménou zdaleka nejsou pouze sóla, ale především umění fúze různých žánrů, smysl pro spolupráci v rámci kapely a v neposlední řadě zdravé bavičství. Donny McCaslin není prvoplánový šoumen, hudba je u něj vždy na prvním místě. Ale už to, jaké nečekané křivky, ladící s architekturou Sono Centra, tvoří jeho dlouhá štíhlá postava ve spojení s nástrojem, povyšuje jeho koncert i na vizuální zážitek. I když však dlouhán se saxofonem pódiu dominoval, jeho spoluhráči v žádném případně nezaostávali. Zpívající bubeník Nate Wood na sebe právem strhával pozornost rychlými sekvencemi úderů a nápaditým střídáním důrazu na temnější bubny a průrazné činely. Klávesista Jason Lindner pak zaplňoval prostor kosmickými zvuky i tóny elektrického i akustického piana a posouval výsledný dojem daleko za hranice všedního jazzu.
Právě hra s rytmem a kombinace místy „jakoby elektronických“ bicích s klávesami a skvěle zvládnutá práce s dynamikou vytvářely kontrast k lidskému (a v krátkých promluvách mezi skladbami sympaticky vřelému) projevu frontmana a třeba také k jeho dobře zvládnuté práci s pauzami. Nebylo třeba znát názvy skladeb (i když u novinky Beast, inspirované loňskými prezidentskými volbami v USA, to bylo užitečné) k tomu, abychom si McCaslinovy hudební příběhy vychutnali naplno. Z celku bylo zřejmé, že McCaslin sice staví na jazzovém základě, na zkušenostech, které nasbíral jako lídr malých kapel i jako člen jednoho z nejlepších světových bigbandů, ale že spolupráce s velkou rockovou hvězdou pro něj byla obrovskou inspirací. „Jinak nazírám na hudbu, jinak přemýšlím o skládání,“ prohlásil prý ostatně po spolupráci s Bowiem.
Při vší úctě ke skvělým pánům Cohenovi, McBrideovi, Rosenwinkelovi nebo Barronovi, jejichž koncerty máme teprve před sebou, si troufnu předvídat, že největší hvězdou letošního JazzFestu bude právě charismatický McCaslin. O to horší pozici měl v roli „předskokana“ zkušený pianista, skladatel a pedagog českého původu Pavel Wlosok (už řadu let usazený ve Spojených státech). Jeho současný projekt s americkým saxofonistou Rickem Margitzou (a jako hostem Lukášem Oravcem na křídlovku) přinesl kvalitně zahraný mainstreamový jazz. Byla to příjemná první polovina večera, ale dojmy z poloviny druhé ji nutně přebily. Mimochodem v roce 2013 Donny McCaslin nahrál saxofon do pěti skladeb na Wlosokově albu Alternate Reality. Jejich spojení na jednom pódiu bylo tedy logické a je tak trochu škoda, že si spolu v Brně také nezahráli.
Pavel Wlosok Trio & Rick Margitza, Donny McCaslin Group. Brno, Sono Centrum, 15. března 2018.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..