Láska na dálku je současná opera, která už je nicméně jasnou klasikou. Národní divadlo Brno nastudováním skvělého díla Kaiji Saariaho sáhlo do světového repertoáru. Výběrem i realizací inscenace v tuzemském kontextu jedinečně a výrazně zabodovalo.
Libreto evokující středověkou legendu je dílem libanonského spisovatele Amina Maaloufa žijícího ve Francii. Finská skladatelka, která je doma také převážně ve Francii, podpořila příběh o hledání ideálu mimořádně působivou hudbou, barevnou, snovou a fantazijní, neoposlouchanou a přitom dostatečně komunikativní. Je s autorem textu vzácně zajedno, tvořili ostatně zřejmě v úzkém kontaktu. Jejich operní báseň měla premiéru na Salcburském festivalu v roce 2000 a hrála se už i v newyorské Met.
Režisér Jiří Heřman a dirigent Marko Ivanović na základě partitury připravili pro páteční premiéru magické, pomalu plynoucí představení s nadčasovým přesahem. Pro interprety ani pro publikum nejde o úplně snadnou záležitost - opera má hodně textu, hudební plochy nejsou budovány úplně tradičně, zvuk je velmi svébytný… - a celek tedy vyžaduje na straně posluchačů opravdové soustředění, protože předpokládá opravdu hluboký prožitek. Inscenátorům se nicméně podařilo naladit na vlnu, kterou divák nemůže nezachytit. Zaujali a udrželi pozornost. Inscenace má jasnou myšlenku a sloh, není bezbarvá ani bezradná. Nejvlastnějšímu stylu Jiřího Heřmana odpovídá toto dílo samo o sobě i v daném výsledku přesně.
Trubadúr Jaufré Rudel, postava mimochodem nikoli smyšlená, si vysní ideální ženu - a když se dozví, že v Tripolisu podobná žije, rozhodne se za ní vydat. Příběh si všímá oboustranného očekávání, váhání, touhy, nejistoty… a končí smutně krásným melodramatickým nenaplněním z rodu jakoby až tristanovské tragédie. Jaufré bezprostředně po příjezdu do Tripolisu v náručí Cleménce umírá, v pokojném, jímavě hlubokém okamžiku, aniž by došel jejich vztah klasického uzavření. Ale možná byl přesto naplněn? Libretistovi se podařilo zůstat na vlně symbolismu, vystihnout podstatu trubadúrské poezie i přidat přesah k možným současným výkladům. A vše zůstává na scéně ve vzácně duchovní rovině, která má křesťanský základ, ale vyhýbá se jakémukoli klerikalismu. U ženy, která nedošla naplnění tušené lásky, je tak i finální rozhodnutí vstoupit do kláštera prosto církevní mystiky a přibližuje se téměř antické vznešenosti.
Opera je v této inscenaci koncipována spíše jako scénické oratorium, jako mysteriózní sled obrazů, v nichž se především vypráví – a pokud se něco předvádí, tak jen stylizovaně, ve vynalézavé divadelních náznacích. Je k takovému přístupu však nastavena už samotnými autory a Jiří Heřman to mohl právě rád zvýraznit. Text je reflexivní, podněcuje představivost a přemýšlení. A příběh se posouvá především jeho prostřednictvím, nikoli prvoplánově dějově. Hudba neilustruje zvraty děje, ale nabízí, podbarvuje a maluje scény, obrazy. K nejúžasnějším místům patří čtvrté dějství evokující plavbu po moři, zastavení s krásnými úvahami i s nádherně velebně vyjádřenými vlnami, větrem, rozlehlým prostorem i vesmírnou hloubkou noční oblohy.
Kaija Saariaho má v partituře i elektroniku, ale nijak takové momenty samoúčelně nezvýrazňuje, vše integruje, ze zvuků klasických nástrojů i dalších zdrojů vytváří podmanivé plochy.
Monumentálně vyznívající dílo má kupodivu jen tři důležité sólisty: opěvovaná dáma Clémence se rozezpívá v závěru ke klasickému, bohatě rozkročenému lamentu. Pavla Vykopalová byla při premiéře uvěřitelná - zoufalá i důstojná. Její zprvu jemnější part stoupá nakonec dramaticky v odvážných melodických křivkách ke vznešenému patosu. Velkou úlohu má po celou dobu Jaufré, který je stále na jevišti – a mladý barytonista Roman Hoza dostal v této úloze v aktuálním momentu své začínající umělecké dráhy životní příležitost. Zahrál a zazpíval rozsáhlý part impozantně. Jeho protihráčkou byla v dokonale zralém projevu mezzosopranistka Markéta Cukrová v roli Poutníka – přítele, důvěrníka, hybatele děje. Významný a důležitý je ovšem sbor, ať už jen podbarvuje symfonický zvuk, nebo zastupuje jednající postavy. Angažován byl Pěvecký sbor Masarykovy univerzity se sbormistrem Michalem Vajdou a dostál svému důležitému úkolu výborně, nejen hlasově, ale i pohybově. Nešlo si nevšimnout tabletů, které sboristům sloužily zřejmě jako milosrdné vodítko s notami, ale ještě víc fungovaly jako výtvarný prvek i jako zdroj osvětlení v okamžicích, kdy měly být zdůrazněny jejich tváře.
S Heřmanovou koncepcí, přesahující režii až k choreografii, jsou v tomto projektu plně v souladu scéna Tomáše Rusína a kostýmy Zuzany Štefunkové Rusínové. Scénografie je podobně minimalistická a přitom monumentální jako režisérovo vedení. A prolíná se nenásilně s bohatým světelným designem Daniela Tesaře, který je celou polovinou vizuálních dojmů. V navozování atmosféry hrají podstatnou úlohu jak posuvné stěny, tak rozměrné bílé látky visící z provaziště a využívané s velkou nápaditostí několikerým způsobem – jako zástěny, jako abstraktní hmota i jako lodní plachty.
Marko Ivanović provedl orchestr i zpěváky celým dílem bezpečně, s jistotou, která dokázala hudebními prostředky přesně navodit potřebný charakter díla a v divadle zároveň atmosféru skutečné, zcela mimořádné umělecké události. Láska na dálku se nyní hraje jen několikrát na přelomu března a dubna. Na jeviště Janáčkova divadla, které se zanedlouho zavírá pro rekonstrukci, se má vrátit až v roce 2019. Dá se rozhodně vidět i víc, než jednou.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..