Stoleté výročí narození jednoho z předních amerických dirigentů, skladatelů, pedagogů a popularizátorů hudby zaznamenali snad všichni milovníci kultury. Bernsteinova díla se hojně objevují v koncertních sálech, operních domech i rádiích, a přestože se kvůli své dirigentské činnosti nemohl skladbě naplno věnovat, muzikál West Side Story s texty Stephena Sondheima bude vždy patřit mezi hudební klenoty muzikálové tvorby. Podobně jako jiné kulturní instituce rozhodlo se i Městské divadlo Brno vzdát skladateli hold a pyšně se přihlásit k tradici muzikálu, kterou Leonard Bernstein svým pravděpodobně nejslavnějším dílem ukotvil. V úterý 25. září tak zazněl na Hudební scéně Městského divadla Brno Koncert ke 100. narozeninám Leonarda Bernsteina pod taktovkou Dana Kalouska a v režii Petra Gazdíka.
Večer zahájila Bernsteinova skladba Slava! A Political Overture for Orchestra, kterou skladatel věnoval svému příteli Mstislavu Rostropoviči k jeho inauguračnímu koncertu u National Symphony Orchestra. Samotný název Slava! je odvozen od domácké podoby jména Mstislava Rostropoviče. Skladba je drobným hudebním žertem, a to hned z několika důvodů – kromě rozverně úsečné rytmiky a skotačivé melodiky si autor vystřelil z americké politické scény (jak ostatně naznačuje i podtitul A Political Overture) a do struktury skladby zakomponoval předchystanou nahrávku projevů, která napodobovala populistická hesla a zvolání státních představitelů a prezidentských kandidátů. Městské divadlo Brno se rozhodlo nahradit původní proslovy politických vůdců Ameriky karikovanými záznamy z naší politické scény. Byť byly nahrávky pořízeny divadelním týmem a nejednalo se o hlasy skutečných politických špiček, každému bylo hned jasné, kterého politika inscenátoři primárně škádlí. Samotné provedení hýřilo energii a entusiasmem, instrumentalisté drželi spolu a až na drobné rytmické odchylky si hráči zachovali jednotný zvuk. Dle mého názoru mohl dirigent Dan Kalousek tempo ještě mírně zrychlit, a více tak docílit zvuku překotného chvátání u pochodu, který se tolik pojí s americkými politickými sešlostmi.
Po předehře nastoupilo dílo Century Dance skladatele Zdeňka Merty, které svým vlastním způsobem vzdávalo hudebnímu velikánovi soukromou poctu. Skladbu autor zkomponoval pro pět různých trubek a orchestr, její části pak vycházejí z tanců, které dle autorových slov „reprezentují onen poeticky krutě ambivalentní věk (ve kterém většina z nás žila)“. Skladba se rozeznívá a sličná slečna uvádí cedulkou první větu díla – tango. Většinu melodické práce má v rukou výtečný trumpetista Ondřej Jurčeka, působící momentálně ve Filharmonii Brno, zatímco orchestr doprovází jeho a Mertovy kreace charakteristickým tangovým rytmem. V první větě je skladatel co do kompozičních prostředků snad až příliš opatrný – orchestr vyklepává stále stejný pulz tanga a nad tím vším se vznáší hra sólisty. Tango jako by po většinu času postrádalo střední melodický rejstřík, který by vyplnil rytmus smyčců a sólo trumpety. Naopak velmi působivé byly krátké gradační plochy, ve kterých dirigent rozezněl orchestr do větší šíře; to by samo o sobě nebylo nic zajímavého, kdyby skladatel vždy před blížícím se vyvrcholením nepřerušil dramatickou část nečekaným a uklidňujícím vpádem trumpety. Následující blues stavěl na zasněné melodii trumpety doprovázené jemnou harmonickou skvrnou orchestru. Mertovi se podařilo hudbou vystihnout spíše bluesovou náladu než samotný hudební styl, což byl pravděpodobně také jeho záměr. Takové pojetí blues bylo ve výsledku mnohem nápaditější, než by byla jakákoliv typicky bluesová dvanáctitaktová forma. Rytmický Take five se přiřítil s mnohem plnějším orchestrálním zvukem, stavícím primárně na žesťových nástrojích. Hudební motiv věty prostupoval celou její strukturou a udržoval její rytmický i melodický směr, více melodického i rytmického materiálu by však Take five možná prospělo. Po lyrickém walzu, kterému dodávalo zvláštní rozechvělost a křehkost portato na charakteristických přiznávkách, nastoupila smršť v podobě tance boogie. Právě zde mohl orchestr předvést, co v něm skutečně vězí. Rychlé běhy, úsečné rytmy a obojí často ve vysokých polohách – to vše zvládli hudebníci na vysoké úrovni. Samotný trumpetista Ondřej Jurčeka dokázal v každé větě najít jedinečný výraz, kterým konkrétní tanec charakterizoval, ať už se jednalo o tesklivou melodii blues, nebo vtíravou a neustále dorážející linku Take five.
Druhá polovina večera patřila projektu s názvem Jazz Side Story, který poprvé zazněl v sále Městského divadla Brno 1. prosince 2012. Jedná se o přepracování a reinstrumentaci Bernsteinova nejznámějšího muzikálu a o jeho převedení do zcela odlišného stylu. O aranžmá se postaral dnes již zesnulý dirigent, skladatel, multiinstrumentalista a aranžér Igor Vavrda. V rámci oslav Bernsteinových narozenin uvedl soubor dílo mírně zkrácené a bez taneční složky. Pro posluchače, kteří znají pouze původní Bernsteinovu verzi, bude již první takt se vstupem elektrické kytary šokující. Začátek je to nicméně působivý a dává posluchači rovnou na srozuměnou, že tento „Side Story“ bude do značné míry odlišný od toho, na který je zvyklý. Hned první píseň Jazz Side Story v podání Lukáše Janoty a Dušana Vitázka tento dojem potvrzuje – původní podklad je přepracován do zásadně odlišné podoby a zpěváci získávají mnohem větší volnost k případnému zdobení tónu podle vzoru amerického hudebního průmyslu. Osobně nemám tento popový způsob zpěvu – prezentovaný zpěvačkami jako Mariah Carey, Beyoncé, Christina Aguilera nebo Mary J. Blige – příliš v lásce, v rozumné míře a při výtečném hudebním cítění však dokáží interpreti nalézt požadovanou rovnováhu a z jinak nadužívané techniky vytěžit jedinečný emocionální zážitek. V případě Jazz Side Story se tento střed podařilo najít, občasné exhibici se však někteří zpěváci nevyhnuli. Vavrdovo aranžmá dokázalo nejvíce vytěžit ze svižných písní, které Bernstein pro muzikál složil – Jet song, I feel pretty a samozřejmě America představují nejen oblíbené části původního díla, ale také nejlepší aranže Jazz Side Story. Naopak pomalejší písně postrádaly orchestrální hloubku předlohy – tam, kde Bernsteinova hudba vypráví příběh spolu se zpěváky, se teď nachází popová harmonická smyčcová skvrna. Nejnešťastněji dopadla píseň Maria, která navzdory kvalitním pěveckým výkonům nevyzněla ani zdaleka tak vypjatě, toužebně a srdceryvně jako ta v původní Bernsteinově verzi. Zatímco v originálním muzikálu byla věta „Say it loud and there’s music playing“ doprovázena mohutným orchestrálním zvukem, proto aby byla náhle utišena bezmála zbožným a křehkým „Say it soft and it’s almost like praying“, v případě Jazz Side Story je hudba statická a pouze výkony zpěváků vnášejí do výsledného zvuku emoce. Je to škoda obzvláště kvůli výtečným výkonům sólistů. Všichni dávali do zpěvu nejen srdce a nadšení, ale především své hlasivky a až na drobné výjimky přesnou intonaci, obzvláště zpěvačky pak dosahovaly úctyhodných výšek.
Koncert k výročí Leonarda Bernsteina v režii Městského divadla Brno nabídl množství kvalitní hudby a neméně povedené interpretace. To nejdůležitější, co však posluchačům dal, je čirá zábava, živelnost a možnost posadit se pohodlně do křesel a užít si celou tu velkou parádu – žádná velká dilemata artificiální hudby se zde určitě neobjevila. Pokud jste tedy toužili nechat se pohltit smyslnými rytmy Bernsteninovy a Mertovy hudby, nešlápli jste vedle.
Leonard Bernstein: Slava! A Political Overture for Orchestra
Zdeněk Merta: Century Dance
Dirigent: Dan Kalousek
Orchestr Městského divadla Brno
Účinkující:
Petr Gazdík
Lukáš Janota
Dušan Vitázek
Radka Coufalová
Hana Holišová
Ivana Vaňková
Stanislav Slovák
Viktoria Matušovová
Johana Gazdíková
Mária Lalková
Marta Matějová
Jiří Mach
Daniel Rymeš
Karel Škarka
Petr Šmiřák
Zatím nebyl přidán žádný komentář..