Krásné provedení Dvořákovy Stabat Mater, kostel u minoritů natřískaný včetně míst na stání. U dirigentského pultu navíc Libor Pešek, který nedirigoval Filharmonii Brno snad dvacet let. Dvacátý třetí ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby začal jako opravdová slavnost.
Velikonoční festival duchovní hudby se po čtyřech letech vrátil ke Stabat Mater Antonína Dvořáka. Hymnus Stabat Mater býval na programu všech ročníků a každým druhým rokem to bylo právě Dvořákovo ztvárnění. Dá se říci, že kolem nádherného duchovního oratoria i samotného textu byla postavena celá historie festivalu. Pokud ředitelka Filharmonie Brno Marie Kučerová mluvila před koncertem o orchestru jako o „rodinném stříbru“ města Brna, mariánský hymnus o trpící matce je rodinným stříbrem festivalu a je dobře, že jej dramaturgie úplně nezavrhla. Jak bylo na jedné straně až únavné a částečně i velmi svazující zařazovat nějakou Stabat Mater do programu každoročně, tak by bylo na druhé straně hříšné jedno z nejkrásnějších duchovních děl světové hudební literatury opomíjet.
Letošní ročník festivalu je v dlouhodobém dramaturgickém plánu, který putuje skrz světové strany k srdci, zaměřen na východ. To je světlo, zrození, žena. Tato souvislost jako by připomínala i čistě světskou možnost vnímání Stabat Mater. Matka, která se dívá na svého syna umírajícího v bolestech, je dostatečně silné téma i pro naprosté neznabohy. I pro ně má ale provedení duchovní hudby v kostele silné kouzlo navíc a to bylo letos umocněno jedinou odchylkou od tradice festivalu: provedení se nekonalo na Petrově. Doufám, že akustické vlastnosti minoritského kostela svatých Janů přesvědčily případné pochybovače, že to bylo dobré rozhodnutí. Kostel u minoritů nemá majestátní velikost biskupské katedrály, ale moje skuhrání nad její vražednou akustikou bylo jen o něco méně časté než skuhrání nad koncertním sálem, který pořád není v plánu.
Barokní kostel se pro velké romantické oratorium ukázal jako mnohem příznivější místo nejen po zvukové stránce. Antonín Dvořák postavil svou kompozici na barokním formálním půdorysu a vznikl tak neviditelný most přes staletí mezi architekturou a hudební formou. Prvotním impulsem pro vytvoření Stabat Mater byla smrt Dvořákovy dcery Josefy, ale ve výsledku se nejedná o zoufalý výkřik romanticky ztrýzněné duše. Subjektivní bolest je přetavená do objektivního symbolu, stejně jako se romantické výrazové prostředky projevují v barokní formě. Subjektivní pocit se tu stýká s objektivním afektem v dokonale vyváženém tvaru.
Když začnu pohled na včerejší koncert ze subjektivního pocitu já, tak musím začít tím, že jsem se si dost pozdě objednal lístky. Výsledkem bylo, že jsem seděl na boku zcela ukrytý na židli za kostelními lavicemi, z orchestru jsem viděl tři kontrabasy a jedno violoncello a sem tam hlavu pěvců. I tak zněl ale orchestr velmi kompaktně, plasticky a hlavně čitelně. Vlastně bylo úžasné nerušit si čistě hudební dojem sledováním dirigentských gest, mimiky zpěváků a všeho ostatního, co k hudbě patří a zároveň to od ní odvádí pozornost. Libor Pešek vedl orchestr velmi uvolněným, až ležérním způsobem, dynamicky pestře a zároveň šetrně. S fortissimem se sympaticky šetřilo, o to ale bylo účinnější. Práce s tempy byla jemná, celé oratorium proběhlo hladce a kdyby se nejednalo o tak závažnou skladbu a téma, skoro bych řekl, že v kostele vládla všeobecná pohoda. Byla to ovšem pohoda velmi pozorná a napjatá (až na dvě výjimky v mé blízkosti, které si musely, ale opravdu musely okázale rozbalit bonbón a potom ten celofán zase pečlivě zmačkat. Velikonoce nevelikonoce – čert vás vem. Ruší to i hudebníky, kdybyste to náhodou nevěděli.). Z pozastrčeného místa jsem byl nakonec nadšený a snad ho budu příště rovnou chtít. Hlavní podíl na tom ale mělo samozřejmě hudební nastudování i samotné provedení. Filharmonie Brno hrála lehce, zvuk orchestru byl pěkně šťavnatý a celé provedení působilo místy až požitkářsky.
Slovenský filharmonický sbor se vynořoval zpoza orchestru zpočátku jakoby trošku nesměle a zdálo se mi, že mu není moc rozumět. Postupně se ale akustická mlha pročistila a je možné, že uši potřebovaly jen trochu času na adaptaci – byla ostatně velmi rychlá. Kvarteto sólistů bylo na velmi solidní úrovni, jen bych řekl, že nefungovalo úplně dobře jako celek. Každý zpěvák je pochopitelně individualita, ale při provedení, které má jakýsi celkový stylový rámec, bych čekal, že do něj budou pečlivěji zasazeni (nebo snad vybráni) i sólisté. Nejednalo se o nic vysloveně rušivého, ale přesto jsem si toho občas všiml. Jozef Benci má světlejší, jadrný bas, spíš dramatický než vyloženě zpěvný, tenorista Tomáš Juhás zase zabíhal kamsi do italské operní manýry. Oba zpívali velmi dobře, ale stylový rozpor byl nepřeslechnutelný. Nejblíže mi byl zpěv mezzosopranistky Terézie Kružliakové, líbil se mi její pěkně zabarvený hlas i uměřeně procítěný projev. Sopranistka Eva Hornyaková s ní tvořila vyrovnanou dvojici – dámy byly zřetelně sladěnější než pánové.
Velikonoční festival duchovní hudby prochází obrodou, ke které ho vede v posledních třech letech pořádající Filharmonie Brno a dramaturg Vladimír Maňas. Přes všechnu krásnou práci Ars koncertu je nutno říci, že střídání zřizovatele akci prospělo a vdechlo jí nový život a energii. Uvedení Stabat Mater kromě velkého hudebního zážitku vyslalo ještě jednu důležitou zprávu: nový zřizovatel se festivalové historie nezříká. Naopak se k ní otevřeně hlásí, ale pracuje s ní a nepřejímá tradici mechanicky. Buduje na ní nové dílo a to, jak známo, nelze stavět na písku – základy musí být pevné a je zbytečné je vymýšlet, když jsou k dispozici. To jsou všechno dobré zprávy – vlastně ještě mnohem lepší než jeden sebevydařenější koncert.
Antonín Dvořák: Stabat Mater. Hudební nastudování Libor Pešek, Eva Hornyaková – soprán, Terézia Kružliaková – mezzosoprán, Tomáš Juhás – tenor, Jozef Benci – bas, Slovenský filharmonický sbor, sbormistryně Blanka Juhaňáková, Filharmonie Brno. 13. 4. 2014, Kostel svatých Janů, Brno. V rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..