Národní divadlo Brno uvedlo Smetanovu operu v prostorách brněnského výstaviště v režii uměleckého šéfa opery Jiřího Heřmana a s hudebním nastudováním dirigenta Roberta Kružíka, sbor řídil Pavel Koňárek. Scénu připravil a navrhl Tomáš Rusín. V roli kněžny Libuše se představila Lucie Hájková, jejího chotě ztvárnil Jiří Hájek, postavy Chrudoše od Otavy se ujal Pavoľ Remenár, jeho bratra Šťáhlava na Radbuze pak Dušan Růžička; sestru obou bratrů Radmilu přednesla Václava Krejčí Housková. Jan Štáva se ujal role strýce Lutobora a jeho dceru Krasavu ztvárnila Alžběta Poláčková. Jako Tomáš Garrigue Masaryk vystoupil činoherní herec Švandova divadla Marek Pospíchal.
Smetanova opera Libuše je sama o sobě národním symbolem – její první inscenace při příležitosti otevření Národního divadla roku 1881 představovala vyvrcholení snah národa o svobodný a ryze český kulturní život. O třicet sedm let později jí naslouchal první Československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk v nově vzniklém státě, sen o národní suverenitě se stal skutečností. Jak jinak tedy oslavit sto let od založení první republiky než operou, kterou sám Smetana považoval za dílo obzvláště vhodné k těm nejslavnostnějším příležitostem.
Libuše představuje z inscenačního hlediska jedno z nejnáročnějších Smetanových děl a režisér Jiří Heřman si nelehký úkol ještě znesnadnil a dal si za cíl propojit operu s událostmi uplynulého století. Opera začíná přehlídkou politiků, kteří od dob Masaryka zastávali prezidentský úřad – hlavy státu (doslova!) nastupují za zvuků úvodních taktů díla a usedají na levou a pravou stranu jeviště, symbolicky reprezentující dva odlišné politické tábory. Již od této chvíle je zřejmé, že inscenace se nesnaží pouze oslavit stoleté výročí, ale také reflektovat, čím vším si národ této země prošel a kam dále směřuje.
Jiří Heřman tak musel vytvořit režisérské pojetí natolik fluidní, proměnlivé a přitom organické, aby se mu inscenace sestávající z mnoha různých rovin nerozsypala. Masaryk přijíždějící na koni, hlavy politických představitelů zasahující do průběhu hry, samotný příběh kněžny Libuše a reflexe dob nedávných – to vše musel Heřman propojit do funkčního a celistvého sdělení, a přitom k minulosti (i přítomnosti) zaujmout stanovisko. Příběh o sváru dvou bratří tak doprovázely výjevy připomínající temné doby protektorátu, nadšenou spartakiádu, hašteření politiků, ale i sokolský slet, revoluci či převrat. Při některých spojeních naskakovala husí kůže.
Pavilon P na brněnském výstavišti nabízí ohromný prostor, který režisér nijak uměle neohraničil, a tak kromě scény byl vidět i celý sál kolem herců. Toto vizuální pojetí s relativně minimalistickou scénou se ve spojení s režisérským uchopením prokázalo jako funkční a nosné. Scéně dominovala rozkládací maketa Národního divadla, jejíž kusy rozmístěné do jinak víceméně prázdného prostoru připomínaly snové krajiny z obrazů Salvadora Dalího. V tomto spojení se dalo snadno přistoupit na snad až mystické a nerealistické skloubení rozdílných vizuálních prvků, a především různých interpretačních rovin.
Samotné zakomponování politických figur do děje Smetanovy opery mohlo působit kontroverzně, jak se dalo vytušit z několika nesouhlasných výkřiků, které se prolínaly potleskem na konci jednotlivých jednání. Heřman se pozitivně staví k ideálům Václava Havla, jehož postava poklidně prochází dějem a navazuje blízké přátelství s Masarykem. Naopak komunističtí představitelé jsou karikování jako směšné, vztahovačné a po pozornosti lačnící postavy. Snad největší pozdvižení mohlo způsobit zobrazení prezidentů Klause a Zemana, kteří nakonec taktéž stanuli na straně u komunistických pohlavárů.
Nebyla by to však opera, kdyby nejdůležitějšími složkami nebyly hudba a zpěv. Prostory pavilonu P nejsou z akustického hlediska nejvhodnějším místem k inscenování operních představení. Naneštěstí se momentálně jedná o jediné prostory, kde je možné dílo takového rozsahu (a v takové režii) inscenovat. Pro hudebníky i zpěváky šlo o nesmírně náročný úkol, neboť v některých případech dělily obě skupiny desítky metrů. Pod vedením dirigenta Roberta Kružíka a sbormistra Pavla Koňárka se však podařilo udržet zvukovou a po většinu času i rytmickou rovnováhu. Jediné skutečně zásadní rozdělení se objevilo ve scéně mohutného sboru s orchestrem, kde se obě skupiny rytmicky rozešly. Vzhledem k podmínkám sálu je však bezmála zázrak, že se všechno nerozpadlo již mnohem dříve. Každý jednotlivý hudebník a zpěvák si tak zaslouží velkou pochvalu.
Sólisté podali velmi kvalitní výkon a vesměs všichni dokázali dodat svým rolím plasticitu a uvěřitelnost. Svár dvou bratří byl díky nesmlouvavému a až agresivnímu projevu Pavoľa Remenára a mírnému a pokornému zpěvu Dušana Růžičky vyobrazen nanejvýš věrně. Znamenitým a jasným projevem zaujal také Roman Hoza, který dodal svým postavám život také díky výraznějšímu zapojení herecké složky a gestiky. Jiří Hájek v podání Přemysla ze Stadic byl šťastnou volbou, jeho klidný, a přitom majestátní projev budil respekt i pokoru. Lucie Hájková v roli Libuše působila v první třetině mírně nepřesvědčivě, ve zbývajících dvou částech však dokázala, že pro ztvárnění Libuše má ty nejlepší předpoklady. Tiché a křehké melodie, stejně jako vítězoslavné výšky korunovaly její úspěch.
Brněnská Libuše navzdory akustickým podmínkám Pavilonu P nabídla jedinečné uchopení díla s aktuálním přesahem a kvalitním zpracováním. Zcela jistě se nejedná o inscenaci pro každého, přesto se jedná o duchaplný a pokorný počin, který svým vlastním způsobem děkuje nejen Smetanovi a Masarykovi, ale také těm, kteří přišli po nich a kteří pracovali pro blaho národa. Inscenátoři se však nebáli zdůraznit, že vše, co národu škodí, zůstane odloženo a zapomenuto. Osobně pak děkuji Jiřímu Heřmanovi a celému týmu za to, že oslavují morální principy, na kterých byla tato republika založena.
Libuše: Lucie Hájková j. h.
Přemysl ze Stadic: Jiří Hájek j. h.
Chrudoš od Otavy: Pavoľ Remenár j. h.
Šťáhlav na Radbuze: Dušan Růžička
Lutobor: Jan Šťáva
Radovan: Roman Hoza
Krasava: Alžběta Poláčková j. h.
Radmila: Václava Krejčí Housková
žnec: Andrea Široká
žnec: Daniela Straková-Šedrlová
žnec: Jitka Klečanská
žnec : Petr Levíček
G. Masaryk: Marek Pospíchal
Zatím nebyl přidán žádný komentář..