Druhý večer studentského festivalu Nový svět Moravského podzimu umožnil divákům nahlédnout do světa rytmů, barev i všednosti jednoho románku. V pátek 20. října se v Divadle na Orlí představili posluchači Katedry bicích nástrojů Hudební fakulty JAMU účinkující v souboru Percussion Ensemble JAMU, jehož uměleckým vedoucím je Martin Opršál. V druhé části večera se společně s ansámblem představili zpěvačka Jana Vondrů a dirigent Patrik Červák v monodramatu Francise Poulenca.
Jednoduchá scéna byla nasvícená minimem světel, uprostřed tři žárovky, jeden věšák s telefonem, na horizontu plátno tvořící šedou clonu a všude v prostoru bicí nástroje. Takto komorně a jednoduše vypadalo jeviště. Dramaturgie první půle večera byla dokonalá. Vše dávalo naprostý smysl, jednotlivá hudební čísla na sebe plynule navazovala a samotní hráči si během vystoupení drželi své role. Celý koncert začal stínohrou, kdy Adéla Spurná s tamburínou v ruce rozvlnila plátno, postupně přešla ke stojanu a zvedla telefon. Její kolega David Paša se připojil, společně „na drátě“ prošli před diváky a nechali telefonní linku zapojenou. S touto symbolikou se Adéla Spurná vytratila z jeviště a hudební produkce mohla začít.
Interzones pro vibrafon a zvukový pás (dnes v digitálním formátu) amerického skladatele Bruce Hamiltona (*1966) v sobě kombinuje ambientní zvukové plochy a části vycházející z konvenčních žánrů (jazz, elektroakustická hudba, rock aj.). Skladatel z jednotlivých vrstev ve výsledku skládá zvukovou koláž. Napojený na nahrávku byl samotný vibrafonový part nastudovaný Davidem Pašou, který se s ní místy doplňuje, místy jí imituje, či přebírá vůdčí pozici a ve výsledku tvoří jakýsi způsob dialogu. David Paša jako interpret však neměl jednoduchou úlohu. Jeho hlavními orientačními body v notovém zápisu byla rytmická vodítka vyznačená ve vrchní osnově nahrávky, a bylo tedy zapotřebí vnímat i samotný track znázorněný na počítačové obrazovce před vibrafonem. Hráč ale tuto výzvu zvládl s bravurou. Jeho hře dominovala přesnost, výborná koordinace pohybů a naprosté sladění se s nahrávkou. Sólista potvrdil své muzikantské kvality i v oblasti rytmiky, frázování či výstavby skladby.
Ke konci úvodní kompozice se na scéně opět objevila Adéla Spurná s tamburínou. Jako by šla svého kolegu zkontrolovat a podívat se, jak mu to jde. Aby však nebyla zahanbena, posluchačům nabídla výtečný exkurz do světa technik hry na tamburínu v díle A Cool Garget skladatele, pedagoga a perkusionisty Caseyho Cangelosiho (*1982). Tento muž je nazýván „Paganinim perkusí“ a za své skladby získal řadu ocenění. I on v díle A Cool Garget propojuje zvukovou stopu (pás) s akustickými vlastnostmi nástroje. Provedené dílo přítomné zavedlo do světa her – konzolí a techniky. Pro většinu diváků bylo velkým zážitkem dívat se na perkusionistku a to s jakou lehkostí, přesností a přesvědčením tamburínu ovládla.
I v tomto případě se na konci skladby objevili další interpreti – Lenka Titzová a David Paša – aby na svou kolegyni navázali hudebním vstupem, který představovala kompozice 360 pro dva hráče od Quey Percussion Duo: Gene Koshinski (*1980) a Tim Broscious (*1980). Název díla je odvozen od krouživého pohybu tvořícího úhel 360 stupňů v korpusu bubnu, který oba hudebníci sdílí. Každý z hráčů má kolem sebe stejnou obsadu bicích – zmíněný korpus, dále sdílený kopák, činely a malý bubínek. Strukturu skladby lze označit za kontrapunkt ovlivněný především prvky rockové hudby. Samotný průběh je velmi dynamický, jelikož oba hráči během hry naprosto synchronně zpomalí i zrychlí, což představuje velmi efektní a technicky náročný prvek. Za barevnou a zvukovou rozmanitostí pak stojí jednotlivé pomůcky, se kterými hudebníci pracují. Z těch nejzajímavějších jmenujme basový smyčec, s nimž při hře o činely Lenka Titzová utvářela zvuk podobný pile, metličky či lízátko.
Signifikantní zvuk tvořený točivými pohyby nebyl pouze hlavním rysem kompozice 360, ale stalo se z něj také pojítko, během kterého se na prknech divadla divákům postupně ukázali i zbylí členové souboru Percussion Ensemble JAMU s hostujícím klavíristou Dominikem Gálem. Vrcholem první části koncertu se stalo aranžmá písně to wALk Or ruN in wEst harlem z pera Andy Akiho (*1979) vzniklé na objednávku Dave Hall pro Percussion Ensemble z University Nebraska. Rytmicko-melodické motivy prostupující všemi nástroji se velmi pozvolna mění. Skladbu tvoří několik úseků, v nichž se postupně zahušťuje faktura. Ojedinělý témbr dotváří nejen soubor bicích nástrojů, ale také přítomnost klavírního partu. Provedení v podání studentů JAMU bylo plné energie a tanečnosti, jež rozhýbala i samotné publikum. Po posledních tónech a následných ovacích opět přišel krásně promyšlený dramaturgický moment – bicistka Adéla Spurná vzala položený telefon a zpátky jej zavěsila na věšák jako symbol ukončení předváděného děje.
Lidský hlas je psychologické monodrama francouzského skladatele a člena pařížské šestky Francise Poulenca (1899–1963). Krátká opera psaná na libreto Jeana Cocteaua zachycuje mladou ženu, kterou ztvárnila zpěvačka Jana Vondrů, opuštěnou milencem, s nímž si naposledy telefonuje. Její psychické rozpoložení a zoufalá situace ji dožene k sebevraždě. Díky jevištní nenáročnosti lze operu provozovat také koncertně. Operní režisérka Zuzana Fischer vznesla dotaz, zda by monodrama mohlo existovat v komorní verzi čistě pro sólový soprán a bicí nástroje, což zaujalo Martina Opršála. Po delším rozvažování nakonec během lockdownu vznikla úprava pro sedm hráčů, obsluhující dvě skupiny nástrojů. „První skupinu tvoří kovové nástroje s možností dozvuku – základem jsou dva vibrafony a zvonkohra, jejichž zvuk rozšiřují v diskantu krotaly a v basové poloze spolu s tympány alternativně velké thajské gongy, pokud jsou k dispozici. …Druhá skupina zahrnuje krátce znějící dřevěné nástroje, konkrétně dvě velké marimby obsluhované třemi hráči, ale také xylofon, jenž je kromě ostrého „telefonního“ zvuku využit i na rozšíření měkké barvy marimb.“ píše o svém aranžmá autor. Nutno dodat, že tato verze Lidského hlasu i přes svá instrumentační specifika citlivě a decentně zachází s barevností a harmonií, jež známe z originálu. Nevytrácí se v ní ani stylovost, respektive kompoziční jazyk charakteristický pro Poulenca a naopak v ní můžeme zaznamenat různorodé barevné plochy místy připomínající flašinet, varhany či zvukově jedinečné (témbrové) filtry syntezátorů. Dirigentu Patriku Červákovi stejně jako celému souboru nelze nic vytknout. Od samého začátku bylo cítit vzájemné napojení mezi dirigentem a interprety, jež do samého konce byly naprosto soustředění a vtáhnutí do vlastní hry. Poklonu si zaslouží sopranistka Jana Vondrů, která věrohodně, pěvecky i herecky přirozené ztvárnila hlavní postavu, co se týče psychologické a emoční roviny. Protagonistka vytvořila zoufalou, hysterickou, poblázněnou a absolutně zamilovanou ženu topící se ve vlastní úzkosti. Vyzdvihla veškeré lidské vlastnosti, myšlenky a rozpoložení, s nimiž skladatel v opeře pracuje a na které v průběhu monodramatu opakovaně poukazuje. Celé provedení dotahoval k dokonalosti light-design Andreje Ferencze – jako příklad zmiňme blikající žárovky při výpadku spojení během telefonátu.
Do detailu promyšlená koncepce, smysl dávající dramaturgie a výtečné výkony mladých umělců (studentů) učinili z toho koncertu bezesporu jeden z vrcholů festivalu Moravský podzim.
Program:
BRUCE HAMILTON
Interzones pro vibrafon a zvukový pás
CASEY CANGELOSI
A Cool Garget pro tamburínu a zvukový pás
GENE KOSINSKI, TIM BROSCIOUS
360 pro dva hráče na bicí nástroje
ANDY AKIHO
to wALk Or ruN in wEst harlem pro soubor bicích nástrojů
FRANCIS POULENC / arr. MARTIN OPRŠÁL
La Voix humaine (Lidský hlas) pro soprán a soubor bicích nástrojů
Jana Vondrů soprán
Percussion Ensemble JAMU (Lenka Titzová, Martin Kučík, Filip Zázvorka, David Paša, Jakub Kub, Adéla Spurná, Anežka Nováková)
pedagogické vedení Martin Opršál
Dominik Gál klavír
dirigent Patrik Červák
režie Zuzana Fischer
light-design Andrej Ferencz
Pátek 20. října 2023 v 19 h, Divadlo na Orlí
Zatím nebyl přidán žádný komentář..