Často slýcháme o skvostné dramaturgické práci orchestru Filharmonie Brno. Chvála je namístě a neomrzí, ovšem vedle fascinujících nových kontextů, v nichž se prověřené repertoárové kusy ocitají, je třeba zdůraznit také průběžně rostoucí úroveň dirigentů, kteří s orchestrem spolupracují. Jedním z nich je i osmačtyřicetiletý Němec Alexander Liebreich, který nastudoval velmi zdařilého Mahlera: nekompromisního, krásně rozezpívaného, přitom ale vojensky disciplinovaného. Po slabém výkonu na prosincovém koncertě (Musorgskij) se tentokrát kyvadlo vychýlilo na druhou stranu. Filharmonie Brno pod Liebreichovou charismatickou taktovkou vykouzlila nezapomenutelný večer s Mahlerovou Symfonie č. 4 G dur, kterou doplnily Čtyři poslední písně od Richarda Strausse.
Program večera nabízel jiskřivou konfrontaci dvou skladatelů považovaných za spřízněné souputníky. Je to ovšem pouhé zdání, které ukazuje, jak zrádné je povrchní rozlišování hudby podle období a použitého instrumentáře. Richard Strauss pracoval s mezními orchestrálními i zpěvními efekty s rozvahou a chladnou vypočítavostí, čímž si vysloužil řadu odsudků: Stravinskij jeho dílo označil za triumf banálního. Mahler se naopak zmítal ve vyhrocených emocích a se svým temperamentem se potýkal při skladatelské práci i v běžném životě. Jeho symfonie mají až agresivně poutavou narativní složku. Také tuto výstřednost nesla řada výjimečných hudebníků nelibě: dirigent Sergiu Celibidache, jenž proslul soustředěným prohlubováním emoční stránky hudebního prožitku až do krajnosti, odmítal Mahlera dirigovat úplně. Jeho hudba na něj působila natolik rozjíveně a umanutě, že v ní nemohl realizovat svůj kontemplativní záměr. Z díla Strausse a Mahlera bylo vybráno to, co je k sobě nejvíce přibližovalo. Straussovy Čtyři poslední písně, v nichž se autor na konci své životní pouti oddává mahlerovskému rozjímání o smrti, a Mahlerova čtvrtá symfonie, skladatelův nejstylizovanější a po straussovsku rozvážně koncipovaný opus.
Čtyři pozdní písně ze Straussovy pozůstalosti nejsou navzdory své závažnosti nikterak obsáhlé či dramatické a ani nebyly zamýšleny jako cyklus. Záleží proto na interpretech, které aspekty či momenty zvýrazní. Orchestr pod Liebreichovým vedením zůstal v soustředěné upozaděnosti s důrazem na zpěvnost jednotlivých nástrojů. Zněl tak velmi homogenně a jistý nedostatek živelnosti drobných orchestrálních detailů lze zmínit pouze ve srovnání s dechberoucím pojetím Mahlera ve druhé polovině večera. Té měl být Strauss protiváhou, mnoho z něj ale v paměti neutkvělo. Sólistka Manuela Uhl zaskočila za nemocnou Melanii Diener na poslední chvíli a byla proto v nevděčné situaci. Faktem zůstává, že její komorně pojatá zpěvní drobnokresba se ve velkém prostoru Janáčkova divadla ztrácela a míjela se paradoxně i s jejím vlastní hlasovou výbavou. Má totiž nepatrnou tendenci k forzírování a namísto přirozeného širokého klenutí melodie každý tón nasazuje z piana, zesiluje a následně tlumí, takže do zadních řad a na balkon dolehnou jen izolované fragmenty každého tónu. Je to další oběť kuriózní brněnské situace, kdy se zkouší v poddimenzovaném Besedním domě se zvučnou akustikou a velkým dozvukem a až v den koncertu se jde na generálku do Janáčkova divadla. Tam je podle mé osobní zkušenosti nejvyrovnanější orchestrální zvuk na pravém balkoně (vlevo ne, tam drnčí ventilátor), za sólovými výkony aby však člověk pokaždé sbíhal dolů do přízemí a obětoval kompaktnost orchestrálního doprovodu.
Na podzim mělo velký ohlas dirigentovo zdejší nastudování čtvrté symfonie Karla Amadea Hartmanna, nyní Alexander Liebreich, jehož dirigentská a pedagogická činnost je rozdělena mezi Mnichov, Katovice a Jižní i Severní (!) Koreu, předvedl svůj názor na čtvrtou symfonii Gustava Mahlera. Tu autor pojal v nezvykle umírněném duchu pro menší orchestr bez trombonů a tuby, bez krajních temp, ovšem s důrazem na pohybovou logiku a kompaktnost. Dirigent kladl na prvním místě důraz na individuální projev jednotlivých nástrojů, nikomu nedovolil schovávat se za druhé či dělat jakoby nic. A tak celá kapela byla krásně znělá (zde už proběhla adaptace na prostor zdárně) a efektně vyzněly jak lyrické plochy, tak i podvratně rytmizované pasáže na pomezí vojenských dechovek. Svůj parádní večer zažily dřevěné dechové nástroje, i tentokrát s nepřehlédnutelným a nakažlivým charismatem Emila Drápely (klarinet) a Viléma Veverky (hoboj), přesto strhující a bezchybné především jako celek. Po dlouhodobě nevyrovnané výkonnosti trubkové skupiny a nepochopitelném, ne-li varovném odchodu znamenitého Františka Kříže do orchestru Janáčkovy opery zněl její projev více než slibně, ve svých sólech se mimořádně úspěšně zaskvěl začínající Ondřej Jurčeka. Lesní rohy jsou nejchoulostivějším nástrojem, jehož sebemenší zaváhání pozná i nahluchlý posluchač. V obou dílech mají navíc netypicky zásadní úlohu a čtveřice statečných předvedla několik velmi vydařených momentů, které překryly občasná zaváhání. Tympanista Radek Tomášek potvrzuje svůj pozoruhodný osobní růst a stává se tolik potřebným tepajícím srdcem orchestru. Slušela by mu nicméně výraznější dynamická škála: především ve fortissimech bývá příliš studeně profesorský. Koncertní mistr Pavel Wallinger podal řezavá houslová sóla suverénně a bezchybně, dokázal jim dodat patřičný mahlerovský exhibicionismus a živelnost. Zrcadlí se tu bezpochyby jeho bohatá interpretační zkušenost s Janáčkovými smyčcovými kvartety. V naivistické čtvrté větě, která idealizuje a v podtextu ironizuje snahy o přiblížení posmrtného života, přednesla dětinsky pojatý sólový part Simona Houda Šaturová s bravurou pěveckou i dramatickou a dodala mu správnou zvonivou čistotu.
Alexander Liebreich jako dirigent osvědčil nejen technickou připravenost, schopnost efektivně pracovat s orchestrem a precizní gesto, ale také nevšední dávku inteligence, s níž pronikl do neklidných vod Mahlerova orchestru. Nejen historici, ale i specialisté na sémiotiku zdůrazňují Mahlerovu nedostižnou schopnost souvislého a napínavého vyprávění, kterou Liebreich dokázal zvýraznit až do krajnosti a s důrazem na každý sebemenší detail. Dokázal tak orchestr strhnout k nevšednímu výkonu a výrazu, který místy připomínal Stravinského Svěcení jara. Tichý závěr vyzněl natolik mocně, že vymizelo i jinak permanentní chřipkové pokašlávání obecenstva a mimořádná síla okamžiku, kdy se jakoby zastavil čas, se dala doslova krájet. Filharmonie Brno prochází řadou rozličných organizačních i výkonnostních těžkostí, ať už se jedná o chybějící sál (od dubna 2017 přijde kvůli rekonstrukci i o Janáčkovo divadlo) či o neobsazené místo šéfdirigenta a s tím související nevyrovnané výkony. Bez přehánění lze ale konstatovat, že za celou svoji historii nedostala šanci pravidelně pracovat s tolika znamenitými dirigenty, jako je tomu nyní. Liebreich je dozajista jedním z nejpozoruhodnějších mužů s taktovkou, jaké lze v současnosti na světových pódiích potkat. Jedinečná a nadlouho poslední příležitost je při jediné repríze dnes večer. Anebo mají zájemci příležitost v Katovicích, kde působí jako Liebreich jako šéfdirigent, bezesporu i proto, že tam mají nový moderní koncertní sál, ve kterém je radost pracovat i hrát.
Velké poděkování si zaslouží i rostoucí úroveň zpracování tištěných programů, které uvažují nad celkovým dramaturgickým záměrem večera a nepřibližují jen jednotlivé skladby dle běžné praxe v atomizovaných encyklopedických výtazích. Další položkou v kolonce „laudatio“ jsou zpívané texty, jejichž české překlady jsou několik posledních sezon k dispozici nejen v programech, ale i přímo na titulkovacím zařízení operního domu. Kdyby se do programů vedle překladů začaly dostávat i originální jazykové verze, už by pak opravdu nebylo dál co zlepšovat.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..