Lucie Dobrovodská se svými Paky už není žádný folk. Výrazná role akustické kytary zůstává, stejně jako určité zaměření na text a v některých písních na příběh. Nicméně zvuk skupiny je – a neberme to slovo pejorativně – popový.
Lucie Dobrovodská, dříve Faltýnková, bývala kdysi brněnským folkovým zázrakem. Jako neplnoletá objížděla nejrůznější soutěže, uspěla ve finále Brány a jako sedmnáctiletá vyhrála Portu s interpretací pomalého hitu Erica Claptona Tears In Heaven. Po pauze, už jako mladá dospělá žena, se k hudbě vrátila – jako členka rockové skupiny Rusty Nail, jako polovina dua Bossy bez basy (se saxofonistou Janem Vašinou), s nímž vyhrála druhou Portu, tentokrát autorskou, jako účastnice dvou televizních talentových soutěží a konečně jako frontwoman skupiny Paka, v níž zřejmě konečně naplno našla sama sebe. Kromě toho je milovnicí terénních motocyklů, údajně (po neznámém otci) poloviční indiánkou a také abstinentkou z donucení (alergie na alkohol). Prostě zajímavá osobnost ve všech směrech, u jejíhož prvního oficiálního alba stojí za to se zastavit.
Své album Lucie na webu označuje jako „nejpestřejší desku posledních let“, což s trochou nadsázky platí jak o obalu s pestrými (indiánskými) ptačími péry, tak o písních samotných. Lucie se za ta léta strávená na pódiích s kytarou propracovala k poznání, že svou hudbou chce v první řadě bavit. Že chce hrát písně svižné, rytmické, výrazné, zpěvné. Písně, které si její fanoušci budou prozpěvovat s ní. Písně, při kterých se občas i zasmějete, ale které nikdy nesklouznout pod laťku dobrého vkusu. Jde tedy o diametrálně jiný typ zábavy, než jaký předvádí například východočeská Lokálka, zůstaneme-li u kapel, které se pohybují na folkových festivalech. Ale pozor, Lucie Dobrovodská se svými Paky není – nebo už není – žádný folk. Ano, výrazná role akustické kytary zůstává, stejně jako určité zaměření na text a v některých písních na příběh. Nicméně zvuk skupiny je – a neberme to slovo pejorativně – popový. V tomto ohledu mi to připomíná někdejší album zpěvačky Ivy Marešové a skupiny 999, v níž se v roce 2009 sešli hráči českého (nejen) folku včetně Michaela Vašíčka, který nyní na desce Pak hostuje.
I když si Lucie do současné kapely přinesla některé písně ze své dávné písničkářské dráhy (juvenilie Krteček a myšička, která zde však doznala zajímavé funkové úpravy, nebo „tropická“ legrácka Zpívám si), základ alba tvoří písně, které složila na slova dvou textařek – Jarmily Machačové a Moniky Smetanové. Jejich tvorba má daleko k poezii, ale jako popové texty obstojí. Nevím, nakolik souvisí se zmíněnými ptačími péry z obalu, že ve dvou možná nejvýraznějších písních alba se zpívá o perutích. Za lepší z nich pokládám Fénixe s textem Machačové, kde pěkně vystavěný příběh s proudem vnitřních rýmů malinko kazí jen trochu odbytý verš „Sfoukne vítr, sfoukne popel, závěj ale není ortel“. U Nůžek a perutí s textem Moniky Smetanové mám výhrad více – gramatické rýmy (podivem/obdivem, břitů/kmitů) a vycpávková věta „Jeho štěstí k zemi dýše“. Jinak však jde opět o pěkný příběh, takovou „grotesku na vážno“. V obou případech se jedná písně, jimiž se Dobrovodská jakoby vrací ke své folkové minulosti (i když například Fénix má skvěle zahraný funkový doprovod). Naopak popovým směrem se vydává v písni Mám ráda, jejíž text je úsporný, pocitový a plný vycpávkových slabik („je, je, je“, „tejrap…“). Do kontrastu se slovy a také s plným zvukem se zvýrazněnými basovými tóny lze postavit zpěvaččin sytý, ale měkký hlas, který trochu evokuje Anetu Langerovou z jejího nejzajímavějšího (totiž současného) období. Mimochodem alt, jímž se Lucie Dobrovodská může opravdu chlubit, vyznívá plněji v česky zpívaných písní, zatímco v anglických – zvlášť ve Water Moves Me, převzaté od kanadské písničkářky Katheriny Wheatley – se trochu ztrácí ve zvuku nástrojů.
Lucie Dobrovodská dala svému debutovému albu název Volnost. Myšlena je zřejmě i volnost žánrová (proč vlastně řešit, kolik je tam folku, kolik popu a kolik třeba funku a latiny), i když se ve stejnojmenné písni (mimochodem další o křídlech) zpívá o volnosti coby životním stylu. Ono to spolu souvisí. Proto se možná Lucie nesnažila pojmout desku konceptuálně, uspořádaně, ale zařadila na ni písně různého charakteru – vážné i pakárny, vlastní i převzaté, české i anglické, staré i nové. Není to sice tak pestrá směs, jako když v rozhlasovém pořadu autora recenze v rámci dua Bossy bez basy střídala svou dětskou tvorbu s písněmi Zuzany Navarové, Erica Clatpona a jazzovým standardem, ale pestré to album skutečně je. Přitom jeho hlavní síla není ve výběru repertoáru ani v písních samotných, ale především v interpretaci – ve výrazných hlasech (jakkoli to v bookletu není uvedeno, na vokálech se podílejí i Luciini spoluhráči) a v hudebních výkonech. Stanislav A. Sýkora (kytara), Stanislav Polášek (basa) a Radim Dačev (perkuse) působí sehraně a ve spolupráci s několika hosty (vedle Michaela Vašíčka je jedním z nich také už zmíněný saxofonista Jan Vašina) předvádějí profesionální výkony. Hlavní otázka tedy zní, kam se bude kapela posouvat dál. Teď, když Lucie Dobrovodská vystřílela některé své repertoárové jistoty z minulých dob i největší současné hity, by měl začít vznikat nový materiál. Vzniká už? Píše jej sama zpěvačka, případně kolegové z kapely? A budeme o Lucii za pár let mluvit především jako o zpěvačce, nebo jí bude stále slušet pojmenování písničkářka? Dnes to vnímám tak půl na půl.
Lucie Dobrovodská & Paka – Volnost. Vydala Lucie Dobrovodská 2015. 12 písní, celkový čas 38:14
Adéla
1. únor 2016, 11:12