Balet Národního divadla Brno přivedl do Janáčkova divadla klasika dvacátého století spolu se současnými tvůrci. Úrovní nastudování tří rozmanitých choreografií brněnský soubor prokázal svou konkurenceschopnost ve světě současného tance.
Snová nálada, „klasicistní“ hříčka a vizuální efekt – tak by se daly charakterizovat jednotlivé části večera. Pojítkem tří částí představujících rozličné přístupy k tanci je jejich americký původ, jenž dal večeru i jméno – Made in USA.
První ze tří částí je dílem George Balanchina – významného choreografa, který se z Mariinského divadla v Petrohradu dostal přes slavný pařížský soubor Sergeje Ďagileva až do New Yorku. Zde založil baletní školu i soubor a pro obé stvořil mnoho choreografií. Právě pro studenty byla původně určena i choreografie Serenade na hudbu Petra Iljiče Čajkovského. Balanchine v ní pracuje s prostorem, který až architektonicky zaplňuje mizanscénami dvaceti osmi tanečníků. Pohybové kompozice jednotlivých výstupů jsou přesně ukotvené v hudbě a tvoří prostorové obrazce měnící se postupně jako části skládačky. I v brněnském nastudování Serenáda dýchá odrazem starých časů, divák se cítí jako na baletním představení v New Yorku třicátých let. Celkovému vyznění napomáhá způsob baletního přednesu, atmosféra celé choreografie i kostýmy věrně imitující originál.
Brněnské nastudování předává radost z propracovaného pohybu a ctí tradice neoklasického díla. Prázdný prostor zaplněný pouze modrým světlem umožňuje vyniknout jednotlivým částem choreografie střídající sborové scény a sóla. Lehkosti celého díla jistě napomáhá i fakt, že jde o choreografii nezatíženou dramatickým příběhem.
Hned v druhé části večera se přesouváme o celých osmdesát let přímo do současnosti, kdy mizí tanečníkům z nohou špičkovky a v duchu moderny je nahrazují ponožky. Sofa je němým svědectvím lidských příběhů rozehrávajících se před divákem v teatrálních gestech. Hudebně nás kus zavede do období klasicismu, čemuž odpovídají i sametové oděvy tanečníků, starodávná pohovka a kostýmy dvou hlavních sólistů. Snad právě Mozartova hudba či vycpané boky Ivony Jeličkové připomínají dílo Jiřího Kyliána.
Oliver Wevers využívá ve své choreografii silné expresivity lehce hraničící s muzikálovým projevem. Jeho postavy nesou emoce, které předávají skrze výrazná gesta a mimiku. Rekvizita na jevišti je dokonale prozkoumaná ze všech stran a každé její další přemístění a otočení se stává inspirací pro nový vývoj událostí. Celá dramatická hříčka o čase tráveném na pohovce končí až antickým odletem sedačky ze scény.
Spolupráce se současnými světovými umělci je pro soubor vždy přínosem. Každá taneční osobnost s sebou přináší nový pohybový repertoár, který rozvíjí již naučené pohyby a posouvá každého tanečníka k dalším možnostem interpretace. Podobně jako spolupráce s Oliverem Weversem je velkým přínosem pro brněnský soubor i nastudování tanečně vizuálního díla Mosese Pendletona.
Třetí část večera pod názvem Lunar Sea – Noir Blanc nepřináší jen prožitek z pohybu, ale neobvyklý zážitek oscilující mezi video artem a současným tancem. Využití jednoduchých principů černého divadla doplněné o fosforeskující textilie a přesné pohyby vytvořilo imaginaci něčeho nadpozemského a neskutečného.
Taneční úryvek z repertoáru souboru MOMIX přináší i novátorské pojetí partneringu, kdy oba tanečníci mají rovnocenné role a fyzickým dialogem vznikají na jevišti obrazce z jejich těl. Iluzi představení posiluje i přední projekce, která by ale mohla ubrat na intenzitě, se kterou se někdy dostává do dominantní role na úkor tanečníků. Celý kus plyne společně s hudbou několika současných skladatelů v pulsujícím tempu a strhuje divákovu veškerou pozornost.
Made in USA je originálně pojatým průhledem do moderních a současných přístupů k tanci a milovníci pohybového divadla by si jej rozhodně neměli nechat ujít. Další komponovaný večer se současným tancem připravuje brněnský soubor na leden.
Made in USA – Serenade, Sofa, Lunar Sea – Noir Blanc. Choreografie: George Balanchine, Olivier Wevers, Moses Pendleton. Balet Národního divadla Brno. 29. října 2015, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.
Richard
8. listopad 2015, 10:13