Festival Itch My Ha ha ha se letos rozmáchl z klubové akce k ambicióznějším projektům a pustil se hlouběji do soudobé hudby. Zahajovací koncert v brněnském planetáriu táhl na jméno Williama Basinskiho, vůbec poprvé jsme měli možnost v České republice sledovat jeho práci s magnetofonovými smyčkami. Předcházelo mu opětovné setkání s dětskou operou Marka Piačeka 2'16'' a pol: Vesmírna odysea – a bylo znovu okouzlující.
William Basinski přijel do Brna o rok později, než měl. Loňská Expozice nové hudby si vzala za téma „octový syndrom“, zabývala se z mnoha stran procesem rozpadu filmového pásu a jeho zvukovou podobou. Jakkoli jsem k její celkové koncepci i výsledku měl a mám hodně výhrad, přece jen to byl pokus o ucelený pohled na jedno specifické téma. William Basinski by do něj se svými postupně ničenými magnetofonovými pásky zapadl dokonale a mohl by doplnit rozkládající se filmy svou performancí, jejíž nedílnou součástí nakonec byla i projekce.
Americký hudebník vytváří směs minimalismu, elektroakustické hudby, ambientu a plunderphonics ze starých magnetofonových nahrávek. Částečně je pouští z kotoučových magnetofonů s pomalým posuvem, část dotváří počítač, na pódiu je Basinského hlavním nástrojem mixážní pult. Záznamy dlouho se protáčejících smyček procházejí drobnými změnami, jak se pásek přehráváním postupně ničí, otírá a natahuje, zvuk dobarvují echa a hally, smyčky mění poměry hlasitosti a probíhají prostorem v dlouhé, táhlé vlně. Tempo je pomalé a pomalejší, zážitek uklidňující a trošku připomíná bublinkovou lázeň. Ale včetně její monotónnosti a uspávajících účinků.
Obviňovat minimalismus a ambient z monotónnosti může znít stejně hloupě jako vyčítat kočce mňoukání, ale Basinskiho vystoupení postrádalo schopnost publikum hypnoticky vtáhnout do svého světa. A je to možné i na velkých časových plochách: posluchači v České republice se o tom mohli přesvědčit při čtyřhodinové Music in Twelve Parts, kterou provedl před dvěma lety v Ostravě Philip Glass, při šestihodinových Many Many Women Petra Kotíka a nakonec i při pětihodinovém cyklu Inner Cities Alvina Currana, který provedl v Brně Daan Vandewalle. Nechat se zaujmout a zajmout svérázným a zdánlivě nekonečným hudebním světem je možné i na mnoho hodin, kdy poučky o maximální možné době udržení pozornosti přestávají platit. Basinskimu se to nepodařilo ani na těch skromných padesát minut, které brněnskému publiku věnoval.
Ne že by vystoupení nemělo silné momenty – hudební smyčky dráždivě prostoupené šumy a vadami, které jindy pokládáme za nežádoucí, se prolínaly v konsonantních, ale pořád jaksi nedokonalých souzvucích. Na začátku každého ze tří bloků žádoucí moment očekávání a vtahování nastával, potom se ale utápěl v prázdnotě. Chybu dělali zejména ti, kdo podlehli hudebnímu proudu i pohodlným křeslům a zavřeli oči. Abstraktní projekce na kopuli planetária mi připomínala světlo promítané skrz poničené děrné pásky odvíjené proměnlivými rychlostmi a umocňovala analogový feeling, byť digitálně zprostředkovaný. Z technického hlediska mě poněkud zklamal i Basinského živý mix smyček – občasné korekce dvoukanálového zvuku se mi nezdály ničím zvláštní. Jeho vystoupení by mohlo vytvořit výborný chill out po hutném koncertu soudobé hudby, ale jako samostatný, navíc předem velmi hvězdně anoncovaný program, obstálo jen stěží. Paradoxní mi přišlo, že zatímco v základu Basinského tvorby stojí nekontrolované změny výchozího materiálu, on sám svůj koncept udržuje po léta co nejstejnější. William Basinski ale v České republice ještě nikdy nevystupoval a slyšet jej živě rozhodně mělo smysl.
Vesmírná odysea podruhé
Zahájení festivalu Itch My Hahaha zopakovalo před Basinskim loňské uvedení dětské opery Marka Piačeka 2'16'' a pol: Vesmírna odysea. Děti ze Žiliny doplněné o několik dospělých hudebníků přijely v téměř stejné sestavě jako minulý rok do Kabinetu múz a jejich představení neztratilo nic na vtipu ani živosti. Paralela mezi vznikem vesmíru a orchestru nefungovala jen jako vtip na první dobrou, ale při druhém zhlédnutí byla pořád dost poutavá a vynořily se věci, které napoprvé unikly. Jak se v Jakobínovi učitel Benda chválí, že napsal kantátu jako od Mozarta, tak by se s Piačekovou prací mohl spokojit i John Cage. Jeho duch si s dětskou hravostí rozumí úplně přirozeně.
2'16'' a pol: Vesmírna odysea. Dětská opera za sto výchovných koncertů
Pokud jsem operu Marka Piačeka označil loni jako „human specific“ vzhledem k zapojování konkrétních dětí do akcí, které vycházejí z jejich reálných sklonů, vcelku se to potvrdilo. Mezi účinkujícími chyběla holčička, která dřív pantomimicky „zpívala“ árii Královny noci z Kouzelné flétny. Nebyla nahrazena „někým podobným“, ale přišel opravdový záskok: dospělý hornista místo ní zazpíval Sarastrovu In diesem Heil’gen Hallen. Při paralelním provedení Cageových 4'33’’ a 21 mobilů Jana Buriana mi v setmělém planetáriu došlo, že svůj díl ironického pohledu nedostávají jen symfonická klišé, ale i zlozvyky publika. Dětské tváře v mrtvolně modrém osvětlení byly jako malá zrcadla dospělých obličejů, na které se občas musí dívat hudebníci z pódia ve stejně horrorové záři.
Ve dvou částech zahajovacího koncertu Itch My Hahaha se střetly dva koncepty. Jeden, který do sebe vtahuje život a lidský faktor natolik, že nemůže zůstat stejný, i když se principiálně nemění. Druhý strojový, po léta pečlivě udržovaný v neměnném stavu. Tento kontrast byl nakonec možná nejpozoruhodnějším vedlejším efektem celého večera.
William Basinski. Marek Piaček: 2'16'' a pol: Vesmírna odysea. Dirigent: Marek Piaček, dramaturgie: Ivana Rumanová, Barbora Uríková, video: Dušan Dobiaš, Algis Kaveckis, scénografie: Martu Hlavajová. 12. 9. 2015, Hvězdárna a planetárium Brno. V rámci festivalu Itch My Ha ha ha.
::.:
14. září 2015, 14:45