Mahlerova pátá a Aleksandar Marković. Už abych byl pryč

29. květen 2015, 13:23

Mahlerova pátá a Aleksandar Marković. Už abych byl pryč

Symfonie Gustava Mahlera představují nejvyšší a nejkomplexnější symfonickou interpretační metu i riziko. V Brně včera selhal orchestr jako celek i mnoho jeho jednotlivců, odcházející šéfdirigent, dramaturgie i management.

Když nastupoval Aleksandar Marković 18. března 2010 v Janáčkově divadle na dirigentský stupínek při prvním ze dvou provedení Mahlerovy velkolepé Symfonie č. 6 a-moll, měl za sebou půlrok ve funkci šéfdirigenta Filharmonie Brno. Odvážně koncipované tehdejší Symfonické abonmá, sestávající výhradně z Mahlerových symfonií, mělo za sebou velmi slušná provedení symfonie druhé (dir. Petr Altrichter) a páté (dir. Jakub Hrůša), dramaturgie se činila, aby členové orchestru i posluchači dostali tu správnou motivaci, resp. očekávání, večery zahajovala Soňa Červená. Zmíněný koncert šel navíc živě do několika evropských rádií. Marković tehdy připravil mimořádně působivý večer, který byl dozajista jedním z nejlepších v jeho dosavadní kariéře a rozhodně jeden z největších výkonů orchestru Filharmonie Brno v celé její historii. Kdo udělal chybu a takto zavzpomínal při rozlučkovém vystoupení Markoviće s orchestrem ve čtvrtek 28. května 2015, zbyly mu jen oči pro pláč. Z pokusu pozvednout orchestr co do výkonnosti i prezentace zbyly po pěti letech střepy nezájmu a pohrdání. Tak jako je v opeře základem repertoáru Mozart a největší výzvou Wagner, symfonické interpretační umění čerpá především z Beethovena a symfonie Gustava Mahlera představují nejvyšší a nejkomplexnější interpretační metu i riziko. V Brně nyní selhal orchestr jako celek i mnoho jeho jednotlivců, odcházející šéfdirigent, dramaturgie i management – možná už se viděli na prázdninách. Svůj díl viny nese i publikum: Mahlera většinou nezná a aplausem odmění jakýkoliv kravál.

Aby nedošlo k mýlce: za výkon orchestru je primárně odpovědný jeho dirigent a u šéfdirigenta to platí dvojnásob. Pokud ovšem těleso regionálního významu začne tohoto principu zneužívat a v rámci jakési podivné psychologické třenice začne snahy o mimořádný výkon očividně bojkotovat, není pouze chybou dirigentovou, že si nedokázal zjednat respekt, ale také lidskou a profesionální vadou hráčů, že se k něčemu takovému snižují. Když hoří dům, všichni musí hasit, a když se hraje Mahler, všichni musí makat, všichni jsou tak trochu dirigenti a sólisté a všichni mají odpovědnost za celek. A neomlouvá je ani to, že hrát Mahlera v neznějícím prostoru Janáčkova divadla je velmi špatný nápad.

Orchestr Filharmonie Brno nastoupil na pódium ve svém nejsilnějším složení. První větu uvádí pompézní trubkové sólo a suverénní František Kříž je jednou z asi pěti výrazných osobností, které orchestr má. Tréma byla patrná jen velmi vzdáleně při první vzestupné triole, pak už byla zřejmá jeho jistota, ale i dobře promyšlený přednes. Především v první větě mají trubková sóla i celá skupina výsadní postavení. Když dirigoval před pěti lety Mahlerovu Pátou Jakub Hrůša, byl to vydařený koncert, který ovšem trubky dost kazily. Nyní byly trubky ojedinělou ozdobou večera bídného. Po trubkovém sóle má přijít úderný nástup trubek a horen s činely a vzápětí tutti celého orchestru. Byla to ale jen parodie na orchestrální zvuk a bohužel to během večera nebylo naposledy, kdy připomínal hasičskou kutálku. Hráči si asi myslí, že když dopoledne absolvují generálku, už se večer nemusí rozehrávat. Nejsou to přitom žádní zelenáči, aby nevěděli, že musí.

Smutným hrdinou dravé druhé věty byla violoncella, jejichž dvě velká sóla vyšla prachbídně – nulový přednes, upocená technika a přibližná intonace. Kontrabasy podobnému soudu unikly pouze proto, že je prakticky nebylo slyšet. Orchestr se jakž takž rozehrál až ve scherzu, které je ovšem příliš velkým interpretačním oříškem, a tak se z něj stal největší propadák, souhra se rozpadala jako za Alda Ceccata a Mahler zde zůstal ve velmi rozpracovaném stavu. To se u orchestru nenašel prostor pro nějaké zkoušky navíc? Pokud nebyli hráči opilí, byla skladba celkově hrubě podzkoušená a neusazená.

Bylo přitom patrné, že se dirigent pokouší o nejpromyšlenější mahlerovské interpretační finesy, které jsou doma především na londýnských pódiích. U hráčů, z nichž většina Mahlera zjevně zná pouze z vlastního podání, nenašel odezvu. Je pravdou, že v české mahlerovské interpretační tradici existuje proud reprezentovaný jmény Václava Neumanna a Jiřího Bělohlávka, kteří ostentativně neusilují o nic víc, než aby všechno drželo jakž takž pohromadě. Krom toho, že to teď v Brně pohromadě nedrželo, tak máme i tradici silného mahlerovského efektu a prožitku typickou pro Karla Ančerla a v exilu velmi podobně pro Rafaela Kubelíka. Tomu se svým chápáním Mahlera blíží i Marković, který navíc zúročil odstup padesáti let a dokázal absorbovat všechny pozdější trendy a dobré nápady.

Na slavném Adagiettu prakticky není co pokazit, dirigent se držel Mahlerových instrukcí a zvolil rychlejší tempo. Věta je ovšem psána pouze pro smyčce s harfou a smyčce brněnského orchestru nemají žádný zvuk ani žádný koncertní prostor, kde by jej mohly stavět. Snad by bývalo bylo lepší čtvrtou větu vypustit, anebo ji zahrát ve foyer divadla. Takto přinesla jen znuděné kašlání.

Závěrečná věta vyšla asi nejlépe, především díky celkovému vyznění a skvěle vypointovanému (a hůře provedenému) závěru, který byl o velký dynamický stupeň silnější, než vše předchozí. Zesílení v závěru je takové pěkné nouzové řešení, když se nic jiného nedaří, a je potěšitelné, že to orchestr alespoň dokáže. Přesto se v permanentních fugových bězích páté věty vyskytlo mnoho nehezkých karambolů.

Marković je mimořádná dirigentská osobnost, přičemž šíře jeho talentu zůstala v Brně nedoceněna a do značné míry nerozpoznána. Pokud na sobě zapracuje a dokáže být osobností i po lidské stránce, ještě o něm na světových pódiích mnoho uslyšíme – a budeme doufat, že se ho v rozhovorech nikdo nebude ptát na brněnskou epizodu. Dodatečné bravo (provolávat je přímo po nevydařeném koncertě by bylo zavádějící) patří jeho schopnostem, nikoliv však dílu, které v Brně zanechal. Lidsky zaostalý orchestr bohužel tohoto jakkoliv impulzivního, nicméně znamenitého dirigenta nedokázal využít k vlastnímu většímu růstu. Nový šéfdirigent je v nedohlednu, což je přesně to, co si orchestr zaslouží. Scházejí v něm osobnosti, které cítí odpovědnost za celek a burcují. Spíš to vypadá, že je všem všechno jedno, a když se hraje špatně, tak budiž, co my s tím naděláme: nějak bylo a nějak bude. Pro vstup do éry bez šéfdirigenta je to velmi riziková konstelace.

Několik věcí z agendy Různé:

Tištěný program stále představuje jeden list papíru A4, nadvakrát přehnutý. Mnohokrát opakované zdůvodnění říká, že na nic většího a reprezentativnějšího nejsou peníze a že textu se tam víc nevejde, protože použití menšího písma už by pro mnoho starších posluchačů představovalo problém. Výborně, máme alibi. Proč ale z nebohého programu, který je pod tíhou okolností zaklíněn ve své podobě ze 70. let 20. století, zívají prázdná místa? Není text? Nejsou sponzoři? Došli psi? Aspoň sólový trumpetista a hornista by zasloužili zmínku. Koncert měl 70 minut a orchestr nebyl rozehraný. Proč se něco nezařadilo do první půle? Vhodných skladeb se nabízí mnoho, a pokud chtěl mít orchestr maximum prostoru pro koncentraci na Mahlera, tak měl někdo pohlídat, aby jej využil.

Návštěva dnešní jediné reprízy koncertu, jakkoli bývá v souladu se zdejšími amatérskými tradicemi výrazně lepší, se nedoporučuje.

Gustav Mahler: Symfonie č. 5 cis moll. Hudební nastudování Aleksandar Marković, Filharmonie Brno. 28. května 2015, Janáčkovo divadlo, Brno.

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat
  • Petr Tram

    5. červen 2015, 15:14
    Vážený pane "kritiku" Špačku.Že házíte špínu na brněnské filharmoniky jsem si zvykl.Ale že si berete do "huby" Václava Neumanna a Jiřího Bělohlávka,jakožto nýmandy,kteří dokázali akorát to,aby všechno drželo jakž takž pohromadě,to už je vážně mnoho.Ukazuje to,jak si nutně potřebujete hladit svoje ubohé ego a mezi chlapy se tohle řeší jinak.
    • Siegfried

      5. červen 2015, 23:44
      Pan Špaček napsal, že si cení Ančerla a Kubelíka. Tak to asi není jeho ubohým egem, spíše dobrým vkusem. Co je na tom? Doporučuji Vám poslední dva odstavce http://www.viadonore.cz/cs/komentare/belohlavek-nastupuje-do-cf-primo-dvojctihodne
    • Petr Tram

      6. červen 2015, 15:02
      Dobrý vkus by to byl od někoho,kdo něco v životě dokázal.Ne od takového hulváta,který akorát všechny kolem uráží...A Vám doporučuji se alespoň podepsat!
  • sojka

    2. červen 2015, 14:54
    To je kšeft! Vyzvracet špínu na ostatní a za to brát prachy! Kde se na to učí, chci to dělat taky!
  • Hlídací pes Brněnské filharmonie

    1. červen 2015, 16:12
    S panem Špačkem nelze než souhlasit. Celý víkend jsem byl na granulích, abych výkony některých hráčů strávil.
  • František Štěpančík

    31. květen 2015, 9:49
    Pane Špačku vaše hnutí za zdokonalení čehokoliv se poněkud militarizuje. Ale jen tak dál. Držím Vám palce, v dnešní pohnuté době je potřeba snažit se vykouzlit lidem úsměv na tváři jakýmkoliv způsobem..
  • Venc Matusinska Martina

    30. květen 2015, 21:06
    Je s podivem, ze se autor teto slataniny vypravi s bolesti hlavy a celkovou dusevni i telesnou nevolnosti na koncert a pak sve dojmy prenese na papir a doufa, ze to nekoho bude zajimat. Koncertem potesena, kritikou zhnusena Mgr. Venc Matusinska Martina
  • Julian Veverica

    30. květen 2015, 15:15
    S obľubou čítam recenzie pána Špačka a aj v tomto prípade sa zdá sa, že recenzia je dielom skutočne tvorivého ducha. Ak bola písaná s cieľom vyvolať vlnu nazastaviteľného smiechu, tak aplaudujem a kričím BRAVO. Podarilo sa. Teda u mňa určite. Z nejakého dôvodu mi ale určité časti textu pripomínajú to, čo moja trojmesačná dcéra zanecháva v plienke. Pán Špaček má evidentne vysoké kritéria a očakáva ich naplnenie. To je absolútne v poriadku. Zostáva ale záhadou, prečo rovnaké nároky nekladie na svoje vlastné kritiky. Ak by som preniesol jeho jazyk do reči hudby, dočkali by sme sa pravdepodobne silnej dekadencie a atonality. A to nie je hudba, ktorou by som chcel strácať svoj drahocenný čas. Prosím, nepripravujte ma oň. S pozdravom MgA. Julian Veverica, Ph.D.
  • Daniel Rychnovský

    30. květen 2015, 12:56
    Určitě neodměním aplausem každý kravál, chodím na koncerty Filharmonie již od dob, kdy dirigoval Jiří Waldhans a nepovažuji se za indoletní publikum.Včera jsem s chutí vstal a poděkoval potleskem ve stoje.Zásadně se nechovám stádově a pokud se mi věc nelíbí, zůstávám sedět....V pátek jsem si skutečně vychutnal závěr sezony , kde Mahlerova pátá byla krásnou a kvalitní tečkou za koncertní sezonou.Škoda , že autor článku opepřil Alexandru Markovičovi tento poslední oficiální večer- slova , která byla pronesena dehonestují nejen šestiletou práci s tímto dirigentem, ale i členy orchestru včetně managementu filharmonie. Mrzí mne to a domnívám se , že si to nezaslouží. MUDr. Daniel Rychnovský
    • Jan Špaček

      29. červenec 2015, 23:09
      Vážený pane doktore, alespoň od Vás bych očekával věcný pohled. Jedná se o odborný problém, který se týká koncertu, který se uskutečnil o den dříve, než ten, o kterém píšete. Jak můžete hodnotit, co si orchestr zaslouží, když jste na tom koncertě nebyl? Kritiky se nepíší podle dlouhodobých zásluh, stejně jako se ani léky nepředepisují podle zásluh.

Filharmonie Brno vstoupí po prázdninách do své jubilejní šedesáté sezóny, podle vlastních slov tak učiní s pěti šéfdirigenty. Za tímto slovním tajtrlíkováním na efekt se v pozadí skrývá skutečnost, že nebude mít žádného. Aleksandar Marković po šesti letech odchází, protože mu končí smlouva, a nový šéfdirigent není na obzoru.  více

Orchestr hrál pod svým šéfdirigentem výrazně nadprůměrně a úroveň večera byla postupně stoupající. Co víc si přát? Návštěvu dnešní reprízy lze prakticky bez výhrad doporučit, a to především díky Stravinskému ve druhé polovině.  více

Pianistka Anna Vinnickaja působila vzhledem k repertoáru a své národní interpretační škole překvapivě mírně, pokorně a ukázněně.  Spíše dominoval nadhled, přirozená suverenita a vyrovnanost. Milan Paľa usiluje o krajně expresivní tón, mimo jiné i extrémním vibratem, nad kterým ovšem má natolik pevný přednesový i intonační nadhled, že tu opravdu dochází k pokusu o posunutí interpretačních hranic. Dirigenta Aleksandara Markoviće už netřeba chválit za to, jak proniká do Janáčkovy orchestrální sazby – prostě je v ní také jako doma.  více





Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Nejčtenější

Kritika

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce