Mahlerova Pátá. Hrůza, která se nekonala

30. květen 2015, 8:22
Mahlerova Pátá. Hrůza, která se nekonala

Nestává se často, aby recenzent doslova a do písmene roztrhal interprety tak, jako to udělal Jan Špaček v reakci na čtvrteční provedení Mahlerovy Páté symfonie Filharmonií Brno a Aleksandarem Markovićem. Před návštěvou pátečního koncertu jsem recenzi četl a byl jsem zvědavý, jaká hrůza mne v Janáčkově divadle čeká. Zdá se, že jsme buď každý navštívili jiný koncert nebo se naše vnímání interpretované hudby diametrálně lišilo.

Nelze, než souhlasit s tím, že František Kříž (trubka) podal během celé symfonie naprosto mimořádný výkon. Se svojí intonační jistotou, dynamickou škálou a sugestivním výrazem by byl ozdobou kteréhokoli vynikajícího evropského orchestru. Byla radost ho poslouchat od první do poslední noty. Ani stopa po hrubém plechovém tónu, sametový a čistý projev s obdivuhodnou hráčskou jistotou. Ten večer ovšem nebyl zdaleka sám. Pozoruhodných individuálních výkonů jsme slyšeli několik. Mimo jiné od Viléma Veverky(hoboj), jehož sóla měla nejen vitalitu a náboj, který od něj posluchači očekávají, ale také pokoru a dynamickou ukázněnost týmového hráče. Nesmím zapomenout ani na Mikuláše Kosku, jenž si s obtížným partem první horny poradil znamenitě a kromě technické jistoty přinesl i řadu vynikajících interpretačních momentů. Báječná byla trombonová sóla Jaroslava Zouhara i mnoho drobných ale důležitých vstupů dřevěných dechových nástrojů. Skupina bicích byla příkladně kompaktní a živá.

Provedení samozřejmě nebylo dokonalé, což však od živého koncertu, pokud ho nehraje některý z předních světových orchestrů, ani nečekáme. I když faktu, že chybovat je lidské, jsou vystaveni všichni hudebníci, bez rozdílu talentu, gáže či proslulosti. Na vlastní uši jsem slyšel obrazně „zemřít“ první trubku Berlínských filharmoniků v závěru Třetí Mahlerovy symfonie v londýnské Royal Festival Hall, zažil jsem černý den prvního lesního rohu Vídeňských filharmoniků na Pražském jaru nebo intonační katastrofu u proslulých žesťů Chicago Symphony Orchestra ve vídeňském Musikvereinu. Tím nechystám alibi pro brněnské filharmoniky, jen chci dát posuzování živé hudby do kontextu každodenního náročného provozu.

Na pátečním koncertu byla místy rozostřená intonace lesních rohů v unisonech. Na druhé straně v celé skupině nebylo jediné závažnější selhání za celý koncert. Intonačně se nedařilo ani violoncellům v první větě, ale v dalším průběhu symfonie předvedli na několika technicky náročných místech intonační jistotu i bezvadnou souhru. Za nejméně šťastný nápad celého provedení považuji umístění sólové horny ve třetí větě před orchestr. Zvukově to působilo zajímavě a plasticky, ale fatálně tím trpěla souhra a celé Scherzo bylo kvůli tomu trochu „na vodě“.

Páteční publikum bylo zřejmě ukázněnější než to ve čtvrtek, protože Adagietto žádné znuděné kašlání nepřineslo. Plynulo ve svěžím, příjemném tempu se spoustou promyšlených a dobře nazkoušených barevných a tempových proměn. Zvuk smyčců byl plný, kultivovaný a plastický. Jedině na dynamickém vrcholu bylo patrné, že Janáčkovo divadlo nezní a potřebovalo by buď o dva pulty více nebo partu virtuózů hrajících na drahé italské a francouzské nástroje. Celkové vyznění věty však bylo kouzelné, pro mě až překvapivě vzhledem k suché akustice koncertního prostoru.

Aleksandar Marković symfonii vystavěl logicky, jeho tempa nikdy nepůsobila nepatřičně a stále mu zbylo dost času na detaily, jimiž dokázal vtisknout interpretaci osobitého ducha. Nejen filharmonici, ale i management, současný i bývalý, v němž jsem měl tu čest pracovat, ví, že soužití Aleksandara Markoviče s Filharmonií Brno nebylo vždycky idylické a zvláště poslední roky přinesly oběma stranám i náročné chvíle. To ale není nic nového či překvapivého, vztah šéfdirigenta a orchestru má vždycky dvě strany a záleží na konstelaci, schopnostech i troše štěstí a vzájemné vůli, která strana převáží. Při plném vědomí všech sympatií i antipatií mohu s jistotou napsat, že páteční koncert se podařil. Orchestr dával ze sebe to nejlepší a dirigent pracoval jednoznačně ve prospěch orchestru. Kdo si to někdy na pódiu zkusil, ví, že to není vůbec málo.

Gustav Mahler: Symfonie č. 5 cis moll. Hudební nastudování Aleksandar Marković, Filharmonie Brno. 29. května 2015, Janáčkovo divadlo, Brno.

Autor recenze je bývalý ředitel Filharmonie Brno a současný ředitel České filharmonie

Foto Jiří Jelínek

Komentáře

Reagovat
  • Radim Pančocha

    1. červen 2015, 8:10
    Pane Špačku, navrhuji veřejnou sbírku, abyste místo honoráře za své "recenze" měl nějakou korunu navíc na luxusní pobyt na Maledivách. Zasloužíte si odpočinek po vyčerpávající recenzentské práci. S pozdravem Radim Pančocha ( HF JAMU Brno )
  • Jan Vzduchovka ze Špačkova

    31. květen 2015, 9:52
    Pane Špačku neomlouvejte se! Jste jako vždy dokonalý. Jen Váš humor prostě občas hlava "obyčejným" lidem nebere ;-)
  • Petr Pomkla

    30. květen 2015, 22:52
    Díky Bosse, za týden hrajeme dechaři, 15 lidí z BF z Kremeratou na Wienerfestwochen a budeme dávat jako doma v Brünn. Petr
  • Jan Špaček

    30. květen 2015, 12:01
    Milý Davide, je mi trochu protivné školit Tě v základních věcech. Ano, byli jsme každý na jiném koncertě a rozhodně se Ti to nezdá. Není to ani věc náhody, že by to jednou bylo horší a podruhé lepší, nýbrž věc dlouhodobého zlozvyku, který se ani Tobě, ani Tvé nástupkyni nepodařilo posunout byť jen o píď: Páteční reprízy bývají výrazně lepší, než čtvrteční premiéry. Dáváš-li jako odborník v úvodu ke svému podání ostentativně najevo, že je třeba vycházet z předpokladu, že by oba večery měly dopadnout jakž takž stejně, dopouštíš se nepřijatelné manipulace - alespoň já ji nepřijímám. Že hudebníci nedokážou zahrát napoprvé zdaleka tak dobře, jako napodruhé, svědčí o mnohém, nedostatečným nebo neefektivním zkoušením počínaje a skutečností, že mnoho hráčů mezi generálkou a koncertem chodí na pivo, konče. Jsem si ovšem jistý, že se jedná o jev, který u berlínských, vídeňských ani chicagských filharmoniků nenajdeš. Aspoň jsem rád, žes měl, třebas (a třeba ne) i zásluhou mého kritického textu v pátek podstatně lepší zkušenost. Schopnost hráčů jít do sebe se cení a nemám důvod nevěřit Tvým poznatkům z páteční reprízy. Když jsem ještě chodíval na koncerty orchestru Filharmonie výhradně pro vlastní potěšení, vybíral jsem vždy pátek. Nyní krom potěchy ještě čas od času recenzuji pro portál Brno město hudby (díky Bohu za něj), proto musím volit čtvrtky. Je to škoda především pro mě, na druhou stranu se kvůli tomu orchestr třebas naučí být připraven už na čtvrtek. Na tento problém jsem Tě upozorňoval záhy pro Tvém nástupu do funkce ředitele Filharmonie Brno, kdy orchestr vystupoval pod taktovkou Petra Altrichtera v nějakém Mahlerovi, tuším že třetí symfonii (starší sezóny nejsou na webu Filharmonie k dispozici - hanba - a výroční zprávy na webu města také ne - také hanba). Byl jsem tehdy přítomen ve čtvtek, kdy se orchestr prakticky rozpadal a o některé nástupy se hráči raději ani nepokoušeli, i v pátek, kdy se vše povedlo velice pěkně. Tys měl s Honzou Žemlou nějaké služební cestování a přijeli jste až v pátek. Zářili jste nad orchestrem nadšením a moje připomínka předchozího večera Vám nijak nekazila radost. Znělo to ode mě velmi nepravděpodobně, ale bylo to tak. Nedokážu přijmout ani Tvoji představu, že dokonalé, tedy skvělé, působivé, fascinující a nadšení budící provedení (ani já nejsem pouhý registrátor chyb a kiksů, jak mezi řádky naznačuješ - a hlídej především pestrost své vlastní skladby nároků), je výhradní doménou předních světových orchestrů. Možná by ses vedle hledání dokonalosti měl více soustředit na věci (orchestry, dirigenty, skladby...) okrajové, zvláštní a unikátní. Nadchnout má možnost prakticky kterýkoliv orchestr, amatérské nevyjímaje, a je zřejmé, že tomu brněnskému se to i často daří. Nezáleží to jen na tom, jak moc je to které těleso přední nebo zadní. František Kříž je vyřešen. Vilému Veverkovi bezeporu nechybí vitalita ani náboj, dokáže nadchnout a v mnoha případech to ve svých textech také zdůrazňuji. Pokora i dynamická kázeň mu ale naopak chybějí, a to dlouhodobě. Přiznám se, že mi to na něm příliš nevadí, ale na čtvrtečním koncertě v jednom místě, snad ve třetí větě, dával do svého sóla tolik forze, že mu začala kolísat intonace. On je fascinující i v těchto momentech, ale na zvláštní pochvalu to nebylo a na výtku to bylo příliš marginální. Mikuláš Koska byl vcelku dobře připraven i ve čtvrtek, ale v úvodu scherza došlo k naprostému rozhození souhry, zřejmě vinou Koskova vymístění dopředu před orchestr. Dost se divím, že po čtvrteční zkušenosti dirigent pro páteční reprízu nezvolil jistotu v podobě tradičního umístění sóla ve skupině. Skupina bicích byla kompaktní jen průměrně a rozhodně nebyla živá. Vůbec jsem nepochopil výměnu špičkového tympánisty Lukáše Krejčího za náhradníka (snad to byl Radek Tomášek) v rozporu s oznámeným obsazením - snad zranění nebo jiná indispozice? Tomášek měl znamenitou techniku, ale je zcela bez charismatu a jako hlavní tympánista by ještě musel uzrát v osobnost. Tympánista bez sebevědomí je jako modelka bez předních zubů. Rozhodně Ti neupírám právo mým slovům nevěřit a velmi chválím Tvoji vzornou loajalitu k současnému i minulému svěřenému orchestru a vzácnou empatii k profesi orchestrálního hráče. Přesto bys měl jejich obhajobu stavět na pevnějších základech, než že chybovat je lidské, že chybují i ti "přední" a že každodenní provoz je náročný - oni sami by si to od Tebe zasloužili. Především ale nejde jen o chyby, a kdyby to byl strhující projev, nemusí o chyby jít vůbec. Jako kritického zástupce publika mě vždy dost rozčilovaly četné zprávy o tom, jak se dirigent Marković s orchestrem nemusí a jak ho hráči nesnášejí. I když to může být pro vnitřní chod orchestru důležité, pro mě jako pro posluchače jsou důležité profesionální návyky, kdy se dílčí osobní nesoulad nesmí promítnout do výsledků práce. Jak již řečeno, na zkoušce a na pódiu to prostě musí být, jako když hoří dům a všichni hasí naplno. Profesionální umění je snem mnoha generací amatérů - lidí, kteří hudbu milovali a chtěli ji pozvednout na vyšší úroveň. Třeba Bedřicha Smetany. Profesionálové si prostě nesmějí dovolit být v něčem nedostateční nebo polovičatí. Už kvůli těm generacím, které na zavedení jejich profesionálního statu tvrdě pracovali a bojovali za něj.
    zobraz vše (8)
    • Jan Špaček

      30. červenec 2015, 0:11
      Davide, já tedy pominu banální věci, jako že se shodnout můžeme a nemusíme nebo že se premiéra koncertu od reprízy může lišit hodně nebo málo. A cením si Tvé ochoty k dialogu. Už ale prosím nepiš o zdrcující kritice a raději napiš, co tedy s mým textem není v pořádku. S odstupem dvou měsíců jsem tu objevil spoustu reakcí, znovu jsem si jej přečetl a neměnil bych na něm ani čárku. Trvám na tom, že je to psáno věcně, fakticky a informativně, a očekávám faktické připomínky. Zdrcující byl především výkon orchestru, což se sice snažíš vyvrátit vlastní zkušeností z jiného koncertu, nicméně by alespoň některá z potrefených hus mohla zvážit myšlenku, že se recenze píší na základě konkrétního koncertu a jeho kvalit a nikoliv podle nálady, zásluh, jiné akce, politické situace..., a už vůbec se nepíší z přesvědčení, že je hra v orchestru vlastně hrozně obtížná a nepřátelů mnoho, a proto bychom měli hudebníky jen a jen chválit (což mimochodem v případě orchestru Filharmonie Brno v posledních letech převážně a po zásluze činím). /// Tvé zmínce o frustraci moc nerozumím. Ve Filharmonii je mnoho dobrého, ale také mnoho mizerného, neprofesionálního a ostudného. Myslíš tím, že o takových věcech mám mlčet v momentě, kdy se naplno vyjeví? V čem je prosímpěkně tato kritika subjektivní? To jako člověk, který seděl vedle mě, slyšel jiný koncert? /// Mám rád hudbu, mám rád brněnský orchestr i každého jeho hudebníka zvlášť, mám rád i brněnské publikum, a to v úhrnu i jednotlivě. Právě proto jim nebudu lhát. Jsem zástupce hudební veřejnosti, která má nárok na určitý standard koncertů, a usiluji především o její důvěru. Nemůžu proto v pozici recenzenta vystupovat jako kamoš lidí z orchestru. Není to snadné a já bych se taky raději se všemi muzikanty kamarádil. To, k čemu se mě snažíš přimět, je, abych přestal psát. Někteří kolegové už to raději udělali. Dokud ale píšu, tak s osobní zárukou přímosti, pravdivosti, nezávislosti, a ovšem také smysluplnosti. Kritika se navíc primárně píše pro publikum a čtenáře, nikoliv pro hudebníky, kteří na rozdíl od kritiky rozhodně subjektivní jsou, i když to někteří nechápou. Kritické texty zkrátka nemohou sloužit jako jako motivátor či drtič hudebníků a ani je tak nemůžeš chápat. Problém je spíš v tom, že hudebníci jsou demotivovaní v mnohem větším rozsahu a z jiných důvodů. A myslím, že mi křivdíš, motivace se z toho textu dá vykřesat mnoho, orchestr ale musí mít své Jágry, kteří burcují a nadchnou. /// Lidé v brněnské filharmonii, a to nejen hudebníci, občas svojí prací ohrožují především sami sebe. To nemůžeš přišít někomu, kdo si toho všimne a napíše o tom. Takhle to svého času chápal i dirigent Mácal a kvůli jedné kritice, tuším od pana Málka, mimochodem velmi přesné, rezignoval - a byl proto všem pro smích. /// Za Tvá slova nicméně děkuji a zavazuji se o nich přemýšlet.
    • Jan Špaček

      30. červenec 2015, 0:14
      Lucie: O tom všem dobře vím. Podmínky ke zkoušení i k velkým koncertům jsou dlouhodobě nevyhovující, ale pro orchestr jakožto instituci pohodlné, a proto se nijak alespoň provizorně neřeší. Místo toho slýcháme, že to řešit nejde.

Dále si přečtěte

Symfonie Gustava Mahlera představují nejvyšší a nejkomplexnější symfonickou interpretační metu i riziko. V Brně včera selhal orchestr jako celek i mnoho jeho jednotlivců, odcházející šéfdirigent, dramaturgie i management.  více

Filharmonie Brno vstoupí po prázdninách do své jubilejní šedesáté sezóny, podle vlastních slov tak učiní s pěti šéfdirigenty. Za tímto slovním tajtrlíkováním na efekt se v pozadí skrývá skutečnost, že nebude mít žádného. Aleksandar Marković po šesti letech odchází, protože mu končí smlouva, a nový šéfdirigent není na obzoru.  více





Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Nejčtenější

Kritika

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce