Nestává se často, aby recenzent doslova a do písmene roztrhal interprety tak, jako to udělal Jan Špaček v reakci na čtvrteční provedení Mahlerovy Páté symfonie Filharmonií Brno a Aleksandarem Markovićem. Před návštěvou pátečního koncertu jsem recenzi četl a byl jsem zvědavý, jaká hrůza mne v Janáčkově divadle čeká. Zdá se, že jsme buď každý navštívili jiný koncert nebo se naše vnímání interpretované hudby diametrálně lišilo.
Nelze, než souhlasit s tím, že František Kříž (trubka) podal během celé symfonie naprosto mimořádný výkon. Se svojí intonační jistotou, dynamickou škálou a sugestivním výrazem by byl ozdobou kteréhokoli vynikajícího evropského orchestru. Byla radost ho poslouchat od první do poslední noty. Ani stopa po hrubém plechovém tónu, sametový a čistý projev s obdivuhodnou hráčskou jistotou. Ten večer ovšem nebyl zdaleka sám. Pozoruhodných individuálních výkonů jsme slyšeli několik. Mimo jiné od Viléma Veverky(hoboj), jehož sóla měla nejen vitalitu a náboj, který od něj posluchači očekávají, ale také pokoru a dynamickou ukázněnost týmového hráče. Nesmím zapomenout ani na Mikuláše Kosku, jenž si s obtížným partem první horny poradil znamenitě a kromě technické jistoty přinesl i řadu vynikajících interpretačních momentů. Báječná byla trombonová sóla Jaroslava Zouhara i mnoho drobných ale důležitých vstupů dřevěných dechových nástrojů. Skupina bicích byla příkladně kompaktní a živá.
Provedení samozřejmě nebylo dokonalé, což však od živého koncertu, pokud ho nehraje některý z předních světových orchestrů, ani nečekáme. I když faktu, že chybovat je lidské, jsou vystaveni všichni hudebníci, bez rozdílu talentu, gáže či proslulosti. Na vlastní uši jsem slyšel obrazně „zemřít“ první trubku Berlínských filharmoniků v závěru Třetí Mahlerovy symfonie v londýnské Royal Festival Hall, zažil jsem černý den prvního lesního rohu Vídeňských filharmoniků na Pražském jaru nebo intonační katastrofu u proslulých žesťů Chicago Symphony Orchestra ve vídeňském Musikvereinu. Tím nechystám alibi pro brněnské filharmoniky, jen chci dát posuzování živé hudby do kontextu každodenního náročného provozu.
Na pátečním koncertu byla místy rozostřená intonace lesních rohů v unisonech. Na druhé straně v celé skupině nebylo jediné závažnější selhání za celý koncert. Intonačně se nedařilo ani violoncellům v první větě, ale v dalším průběhu symfonie předvedli na několika technicky náročných místech intonační jistotu i bezvadnou souhru. Za nejméně šťastný nápad celého provedení považuji umístění sólové horny ve třetí větě před orchestr. Zvukově to působilo zajímavě a plasticky, ale fatálně tím trpěla souhra a celé Scherzo bylo kvůli tomu trochu „na vodě“.
Páteční publikum bylo zřejmě ukázněnější než to ve čtvrtek, protože Adagietto žádné znuděné kašlání nepřineslo. Plynulo ve svěžím, příjemném tempu se spoustou promyšlených a dobře nazkoušených barevných a tempových proměn. Zvuk smyčců byl plný, kultivovaný a plastický. Jedině na dynamickém vrcholu bylo patrné, že Janáčkovo divadlo nezní a potřebovalo by buď o dva pulty více nebo partu virtuózů hrajících na drahé italské a francouzské nástroje. Celkové vyznění věty však bylo kouzelné, pro mě až překvapivě vzhledem k suché akustice koncertního prostoru.
Aleksandar Marković symfonii vystavěl logicky, jeho tempa nikdy nepůsobila nepatřičně a stále mu zbylo dost času na detaily, jimiž dokázal vtisknout interpretaci osobitého ducha. Nejen filharmonici, ale i management, současný i bývalý, v němž jsem měl tu čest pracovat, ví, že soužití Aleksandara Markoviče s Filharmonií Brno nebylo vždycky idylické a zvláště poslední roky přinesly oběma stranám i náročné chvíle. To ale není nic nového či překvapivého, vztah šéfdirigenta a orchestru má vždycky dvě strany a záleží na konstelaci, schopnostech i troše štěstí a vzájemné vůli, která strana převáží. Při plném vědomí všech sympatií i antipatií mohu s jistotou napsat, že páteční koncert se podařil. Orchestr dával ze sebe to nejlepší a dirigent pracoval jednoznačně ve prospěch orchestru. Kdo si to někdy na pódiu zkusil, ví, že to není vůbec málo.
Gustav Mahler: Symfonie č. 5 cis moll. Hudební nastudování Aleksandar Marković, Filharmonie Brno. 29. května 2015, Janáčkovo divadlo, Brno.
Autor recenze je bývalý ředitel Filharmonie Brno a současný ředitel České filharmonie
Radim Pančocha
1. červen 2015, 8:10Jan Vzduchovka ze Špačkova
31. květen 2015, 9:52Petr Pomkla
30. květen 2015, 22:52Jan Špaček
30. květen 2015, 12:01Jan Špaček
30. červenec 2015, 0:11Jan Špaček
30. červenec 2015, 0:14