Stylově rozkročený je abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ už v názvu a dramaturgický plán staví na uvádění hudby starších období do souvislostí s hudbou (post)moderní. Po zahajovacím koncertu abonmá, na kterém si posluchači mohli vychutnat díla Antonína Dvořáka a Laurie Anderson vedle sebe, na koncertech 23. a 24. ledna pořadatelé postavili skladby vzdálené bezmála tři století. První polovina večera patřila kantátám Liebster Jesu, mein Verlangen a Also hat Gott die Welt geliebt Johanna Sebastiana Bacha, ta druhá pak Requiem nejvýznamnějšího současného arménského skladatele Tigrana Mansurjana, který byl provedení přítomen. Ve všech skladbách vystoupili sopranistka Anja Petersen a barytonista Andrew Redmond, kteří stanuli také u premiéry Mansurjanova díla v roce 2011, a sbor Czech Ensemble Baroque Choir pod vedením Terezy Válkové. Koncert řídil Alexander Liebreich, na jehož objednávku bylo pro Mnichovský komorní orchestr a berlínský sbor RIAS toto Requiem zkomponováno. Společně s Anjou Petersen a Andrewem Redmondem nahrál Alexander Liebreich v minulém roce Requiem pro ECM Records. Výsledný nosič byl nominován nejen na cenu Grammy, ale obdržel také prestižní International Classical Music Award.
Bachovy kantáty, kterými večer začínal, pocházejí z let 1725 a 1726, tedy z doby, kdy skladatel působil jako kantor v lipském kostele sv. Tomáše a kdy se tomuto žánru věnoval nejintenzivněji. Provedení obou kantát bylo dle programové poznámky vedeno snahou o přiblížení se tzv. poučené interpretaci, byť na moderní nástroje. To samo o sobě je chvályhodné a bylo zřejmé, že se hudebníci jinému interpretačnímu paradigmatu skutečně snaží vyjít vstříc. Často (a někdy až nadbytečně) propírané vibrato tu bylo uměřené a hráči cílili k dosažení zvuku, který je soudobým orchestrálním tělesům z pochopitelných důvodů cizí. Výtečná byla kupříkladu hra koncertního mistra Pavla Wallingera v árii Hier in meines Vaters Stätte z kantáty Liebster Jesu, mein Verlangen. Houslista našel veskrze muzikální rovnováhu mezi soudobým přístupem a barokní interpretací. Jednalo se o povedenou syntézu hudebních přístupů. Působivá byla také violoncella doprovázející sopránovou árii Mein gläubiges Herze z kantáty Also hat Gott die Welt geliebt. Zde se však jeden z problematických aspektů podobných pokusů projevil nejvíce – zvuk barokních violoncell je zkrátka jiný, méně kulatý a hladký, ostřejší a zvonivější. Přihlédneme-li navíc k faktu, že Bach psal rytmický doprovod původně pro violoncello piccollo, které má tón ještě o něco drsnější, nebylo divu, že hlas Anji Petersen zůstal jaksi nepřirozeně osamocen nad bublajícím doprovodem moderních violoncell. O dalších nástrojích, které náhle nedosahovaly svého plného (současného!) potenciálu ani nemluvě. Snad pouze výtečný sbor Czech Ensemble Baroque Choir dokázal občas zahladit hluší místa, která tu a tam vznikala. Na jeho skutečné zazáření bylo však nutno posečkat do druhé poloviny večera. Kdyby – podle mého – Bach komponoval s dnešním zvukem nástrojů v mysli, výsledek by byl na mnoha místech značně odlišný. Nic z toho však není chyba či vina hudebníků. Instrumentalisté se snažili, aby hudba zněla co nejpřirozeněji a nejvyváženěji, avšak současné nástroje si s Bachovou hudbou – alespoň tedy v tomto kontextu a v těchto konkrétních případech – příliš nerozumějí.
Ačkoliv abonentský cyklus Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ nabízí většinou neotřelou dramaturgii, pozoruhodně stavící mosty mezi díly, která by jinak bok po boku jen stěží zazněla, v některých případech mají skladby tak málo společného, že místo mostů mezi nimi zůstává pouze hluboká a nepřekročitelná propast. Včerejší koncert byl bohužel spíše druhou variantou, přestože byly obě poloviny interpretačně zvládnuté velmi dobře. Koneckonců: marmeládu si také nemažeme na salám. Měl-li být jednotícím konceptem fakt, že obě díla jsou duchovního charakteru, nabízely se jistě hudebně schůdnější alternativy, které by patřičně Mansurjanovo Requiem uvedly.
Potemnělý sál, který náhle vytvořil intimní atmosféru, ještě více zvýraznil změnu hudebního paradigmatu. Křehká, niterní, subtilní a melancholicky tesklivá hudba…Všemi těmito přívlastky lze oceňované dílo arménského skladatele charakterizovat. Ani jedno z nich však není schopno zachytit až hodinářsky jemnou práci s detailem, kterou Mansurjan ruku v ruce s Liebreichem, Anjou Petersen, Andrewem Redmondem, sborem Czech Ensemble Baroque Choir a orchestrem Filharmonie Brno na koncertě v Besedním domě předvedli. Hned z prvních pár taktů bylo zřejmé, jak velkou kontrolu nad svými hlasy zpěváci z Czech Ensemble Baroque Choir mají. I to nejjemnější pianissimo neztrácelo nic z intonační a rytmické přesnosti, preciznosti dikce či dynamické vyrovnanosti napříč všemi hlasy.
Některé rytmické úseky navíc nebyly vůbec jednoduché, zvláště ve zvolené dynamice. Na jiných místech zpěvní hlasy opustily mírnou dynamiku a v souladu s vedením melodie takřka připomínaly žesťové nástroje. Také smyčcový orchestr brněnské filharmonie předvedl více než chvályhodný výkon a držel se i v rytmicky náročných a intonačně vyhrocených okamžicích. Perfektní zvládnutí dynamiky – navíc velmi jemně odstupňované – celou interpretaci zvedlo ještě o stupeň výše. Pěvecké výkony obou sólistů podtrhly na vybraných místech ty nejintimnější okamžiky Mansurjanova Requiem. Výtečné frázování Anjy Petersen a její práce s dechem a dikcí byla okouzlující především tam, kde její melodická linka nejvíce vycházela z původní arménské hudby. Náhlá crescenda a decrescenda oživovaly melodii přirozenou spontaneitou. Zpěv Andrewa Redmonda vycházel mnohem více z evropské hudební tradice, což však zcela korespondovalo s jemu svěřenou melodií. Kupříkladu melodický pokles na slovu tuba v části Tuba mirum připomínal Mozartovo Requiem. Hudebně nejpestřejší momenty se vyskytovaly právě v těch chvílích, kdy mezi sebou obě hudební tradice vedly mírný a přátelský dialog s křehkým podbarvením sboru. Největší zásluhu na celkovém hudebním uchopení má především sám dirigent Alexander Liebreich, který evidentně zná partituru do nejmenších detailů. A právě těm drobnostem dával ve svém nastudování nejvíce vyniknout s pečlivostí až (v dobrém slova smyslu!) pedantickou.
Druhý koncert abonentního cyklu „Klasicky i moderně“ nabídl dva zcela odlišné světy v oblouku tří věků. Ačkoliv obě poloviny působily jako prvky zcela cizorodé, svoji kvalitu nezapřely. Vrcholem večera a nepopsatelným niterným zážitkem bylo nicméně Requiem Tigrana Mansurjana, které by i samo o sobě bylo důvodem k návštěvě Besedního domu. Ještě dnes mají zájemci možnost vyslechnout jednu z nejoslavovanějších skladeb posledních desíti let. To s přítomností samotného skladatele a pod taktovou dirigenta, který dílo hudbymilovným posluchačům představil vůbec poprvé.
JOHANN SEBASTIAN BACH
Kantáta č. 32 „Liebster Jesu, mein Verlangen“
Kantáta č. 68 „Also hat Gott die Welt geliebt“
TIGRAN MANSURIAN
Requiem, česká premiéra
Anja Petersen soprán
Andrew Redmond baryton
Czech Ensemble Baroque Choir (sbormistryně Tereza Válková)
Filharmonie Brno
dirigent Alexander Liebreich
čtvrtek 23. ledna 2020
Zatím nebyl přidán žádný komentář..