Maria di Rohan jako pokus o objevení Itálie

1. únor 2014, 0:01

Maria di Rohan jako pokus o objevení Itálie

Příběh ze života Marie di Rohan, čili paní de Chevreuse zhudebnil Gaetano Donizetti v roce 1843, je to jedna z jeho posledních oper a patří k těm málo hraným. Jedná se o Donizettiho vrcholné dílo, dožít se pozdního tvůrčího období mu bohužel nebylo dopřáno. Maria di Rohan ale pozdním dojmem působí, a to v tom horším slova smyslu. Je to bezvadně odvedené řemeslo, ale invenčně opera kulhá na obě nohy. Program k představení v Janáčkově divadle cituje kritiku pražského uvedení z roku 1865, která si stěžuje na absenci svěžích a krásných melodií, když polyfonickou práci od italského skladatele nemůžeme čekat (od italského skladatele té doby – moje poznámka). Na tom se nic nezměnilo a sotva bych řekl, že se jednalo o nepochopení klenotu, jehož krása měla zazářit až v budoucnosti, jak se to stalo o deset let později Traviatě.

Maria di Rohan je tajně provdaná za vévodu z Chevreuse a miluje hraběte z Chalais. Jejich láska je nešťastně prozrazena, Chalais spáchá sebevraždu, Marii zůstává jen zoufalství a hanba, jejímu manželovi kletby. Jednoduchý příběh komplikovaný tajným manželstvím, utajovanou láskou, dvorskými intrikami, souboji a dalšími romantickými rekvizitami je tu opravdu jen průhlednou záminkou k uspořádání pěveckých závodů, k nimž by mělo na jevišti dojít vlastně při uvedení libovolné Donizettiho opery. Představení bohužel kulhalo i po této stránce a tady se už dere do popředí obecnější otázka po smyslu uvedení takového díla. Nejde o to, že by pěvci byli špatní, ale u skladatelů „mladé Itálie“ je naprosto nutnou podmínkou, aby byli dokonalí. Musí být nejen vybavení technicky a stylově, ale obdaření i od přírody krásně zabarvenými a objemnými hlasy. Jinak to totiž celé ztrácí smysl. Tohle je opravdu příležitost pro hnidopichy, které baví vrtat se v každém tónu, pianissimu a trylku, krčit nosem a brblat, že dnes už stejně nikdo zpívat neumí. Divadlo pak stojí před strašným úkolem připravit takové představení, aby jim všem sklaplo. To se při vší úctě k zúčastněným nepovedlo, i když na tomto místě musím zmínit příznivé reakce publika. Účinkujícím je přeji zcela upřímně, i když je z větší části nechápu.

První dějství táhl pěvecky dopředu vynikající sbor, ze sólistů se nejvíc prosazovala Ľubica Vargicová v titulní roli Marie. Má na obtížnou roli potřebný rozsah, ale přece jen mi přišlo, že se do výšek musí tlačit poněkud silou. Roli měla dobře rozvrženou a zvládla ji bez zřetelné únavy až do konce se ctí. Čekal bych od ní především pestřejší práci s dynamikou, hlavně jsem postrádal vybroušená pianissima. José Manuel, představitel její tajné lásky Riccarda, měl úzce a s postupem času stále ostřeji znějící hlas a vedle Vargicové se ztrácel. Lepší to bylo v sólových výstupech – Ondrej Olos vedl orchestr dynamicky velmi citlivě a šel pěvcům na ruku. Hudba přitom neztrácela energii a měla potřebný tah. Jakub Kettner je podle mého názoru typ zpěváka na úplně jinou hudbu – v dramatických momentech byl přesvědčivý a málem strhl publikum k potlesku na otevřené scéně, když ve třetím dějství v záchvatu zuřivosti převrhl stůl. Donizettiho árie mu ale nesedí a snad by se do nich raději ani neměl pouštět.

Uvedení Marie di Rohan provázela smůla, která na sebe vzala podobu nemoci režisérky Barbary Klimo. Ta musela opustit rozpracované představení a její práci převzala Linda Keprtová. Těžko říct, jestli to z její strany byla odvaha, ztřeštěnost, sebevědomí nebo prostá snaha nenechat divadlo ve štychu a pomoci mu z těžké situace. V každém případě s ní přišly do inscenace věci, které dávaly smysl, a představení se značně zklidnilo. Můžeme jen odhadovat, co všechno měla v plánu Barbara Klimo, v divadle to rovněž nikdo nevěděl a konzultace ze zdravotních důvodů nebyly možné ani telefonicky. Po prvním jednání, které ještě aranžovala původní režisérka, došlo ke zřetelnému stylovému posunu, ale nutno říct, že byl ku prospěchu věci.

Celková idea byla představit příběh jako pohádku pro dospělé, čemuž odpovídalo pestré první dějství připomínající svou stylizací městečko mechanických loutek i závěrečný les s vlčí tlamou. Příliš to nechápu ani jako koncepční záměr, protože v prvním dějství se nic až tak veselého neodehrává. Se druhým dějstvím ubylo symbolických rekvizit, jejichž smysl zůstal ukryt v hlavě Barbary Klimo, a přibylo herectví. Linda Keprtová udělala tu nejlepší věc, kterou mohla – nesnažila se z původního záměru nic domyslet, ale zaměřila se na vztahy mezi postavami. Ty na sebe najednou začaly zcela uvěřitelně a pochopitelně reagovat, najednou před námi byli živí a cítící lidé, s nimiž bylo možné prožívat jejich tragédie. Vše se odehrávalo ve scénickém a kostýmním řešení Veroniky Stemberger, které odkazovalo ke komiksové přímočarosti a zkratce. Hudba Marie di Rohan ale přímočará ani zkratkovitá není, potrpí si na ozdoby a košatá opakování.

Myslím, že Maria di Rohan potřebovala od samého počátku věnovat více pozornosti pěvecké stránce než režijní koncepci. Říkám to velmi nerad, protože mám rád operu jako komplexní hudebně dramatický útvar, ale díla tohoto typu se bez velkých režijních záměrů obejdou. Ľubicu Vargicovou jsem si rád naživo poslechl, ale že bych kvůli tomu chtěl Marii di Rohan absolvovat znovu, to ne. Otázku, proč se to celé vlastně hrálo, jsem si kladl už dříve a preméra na ni bohužel uspokojivou odpověď nepřinesla. Zůstal mi jen silný pocit, že se tu někdo místo Ameriky pokusil objevit Itálii.

Gaetano Donizetti: Maria di Rohan, libreto Salvatore Cammarano. Hudební nastudování – Ondrej Olos, režijní spolupráce – Linda Keprtová, sbormistr – Pavel Koňárek, dramaturg – Tomáš Pilař, Pavel Petráněk, scéna a kostýmy – Veronika Stemberger, režie – Barbara Klimo. Riccardo, hrabě z Chalais – José Manuel, Enrico, vévoda z Chevreuse – Jakub Kettner, Maria, hraběnka z Rohan – Ľubica Vargicová, Armando z Gondi – Veronika Hajnová Fialová, Vikomt ze Suze – David Nykl, De Fiesque – Igor Loškár, Jiří Miroslav Procházka, Aubry, sekretář hraběte z Chalais – Milan Rudolecký, Příbuzný vévody z Chevreuse – Ladislav Mlejnek. Orchestr a sbor Janáčkova divadla. 31. 1. 2014, premiéra, Janáčkovo divadlo, Brno.

Hodnocení autora: 50 %

Foto Jana Hallová a Marek Olbrzymek

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Málo hranou operu Gaetana Donizettiho Maria di Rohan včera uvedlo Janáčkovo divadlo. Premiéra důvody k zařazení opomíjeného titulu nijak nevyjasnila – provedení zůstalo přinejlepším na půli cesty.  více

Režijní nastudování opery Maria di Rohan v Janáčkově divadle dokončí Linda Keprtová. Režisérka Barbara Klimo musela práci ze závažných zdravotních důvodů ukončit.  více

V Janáčkově divadle se blíží premiéra opery Gaetana Donizettiho Maria di Rohan. Její režii nachystala a začala realizovat Barbara Klimo, která ale musela práce z vážných zdravotních důvodů zanechat. Termín premiéry zachránila Linda Keprtová, která se narychlo a se souhlasem Barbary Klimo ujala dokončení inscenace. Mluvili jsme spolu nejen o tom, jaké to je, skočit do takto rozjeté práce, ale také o operní režii a české i slovenské opeře vůbec.  více


Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Komponovaný úterní večer 15. října zahájený v sále Kina Art návštěvníkům nabídl netradiční spojení české premiéry dokumentárního filmu No Ideas But in Things o americkém hudebním skladateli, experimentátorovi a vědci na poli elektronické hudby Alvinu Lucierovi (1931–2021) s živým provedením jeho skladby I Am Sitting in a Room. Zmíněná kompozice se stala refrénem nejen dokumentárního snímku, ale také celé události.  více

Ve druhém dnu festivalu Expozice nové hudby přenesli pořadatelé návštěvníky do vod komorních. V podání houslistky Terezy Horákové v Besedním domě zazněly dvě výjimečné skladby pro sólové housle. Při druhé z nich se k houslistce připojila Sarah Jedličková, která živě pracovala s osmi předem nahranými zvukovými stopami.  více

Slovanská tematika, violoncellová virtuozita a pocta Antonínu Dvořákovi (1841–1904) – i takto bychom mohli ve zkratce shrnout koncert Filharmonie Brno z 10. října v Janáčkově divadle. Pod dohledem etablovaného dirigenta Leoše Svárovského zazněly tři rapsodické kusy z konce sedmdesátých let 19. století a známý Violoncellový koncert h moll v podání mladé a talentované violoncellistky Laury van der Heijdenvíce

Klub moravských skladatelů pravidelně uvádí koncerty, při kterých dostávají slovo mladí interpreti, často teprve studenti vysoké školy či konzervatoře. V pondělí 7. října v 19 hodin v koncertním sále HF JAMU skupina studentů s podporou svých starších kolegů, tentokrát i profesionálů, uvedla program s názvem Od Janáčka k dnešku, hudební vzpomínka na moravské skladatele. Jak už název napovídá, program byl složený z děl čtyř skladatelů, kteří jsou spojeni s Moravou a zejména s Brnem, konkrétně Arne Linky, Pavla Haase, Antonína Tučapského a Leoše Janáčka.  více

Podzimní sérii koncertů z cyklu Barbara Maria Willi uvádí zahájil sólový recitál německé hráčky na klávesové nástroje Christine Schornsheim. Při bezmála dvouhodinového koncertu interpretka v konventu Milosrdných bratří představila výběr z klavírních skladeb klasicistních skladatelů, které provedla na kopii historického kladívkového klavíru – nástroji podobnému tomu, na kterém jmenovaní skladatelé pravděpodobně komponovali.  více

Nejčtenější

Kritika

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více