Donizettiho operu Maria di Rohan hraje momentálně Národní divadlo Brno jako zřejmě jediné v Evropě, říká šéfka souboru Eva Blahová. A k zařazení díla, které nebylo v Brně na repertoáru sto padesát let, se podle ní rozhodlo s vědomím, že je splněna základní podmínka – že má v osobě Ľubici Vargicové vynikající představitelku titulní role.
Premiéra v Janáčkově divadle poslední lednový večer potvrdila, že mezinárodně proslulá slovenská sopranistka, v Brně vystupující poprvé, dává skutečně uvedení tohoto titulu smysl. Mezi několika desítkami Donizettiho oper jde o tu méně uváděnou, takřka neznámou, pozapomenutou. Po zhlédnutí inscenace je do určité míry jasné, proč – hudebně jde o operu zralého autora, dílo z roku 1843, ale ne o operu jedinečnou. Z prvních dvou dějství příliš mnoho v paměti nezůstane, melodie a situace jsou univerzální. Dramatickou jedinečnost a skutečnou naléhavost přináší hudebně až vášnivé a tragické finále.
Tento dojem ostatně kopíruje i samo režijní uchopení díla, do něhož ovšem v tomto případě vstupuje ještě jeden netypický faktor – během přípravy inscenace onemocněla režisérka Barbara Klimo a úkol převzala a dokončila mladá režisérka Linda Keprtová. Je pochopitelné, že to je situace obtížná: do hry se dostává rozdílný pohled na věci, jiné zázemí a cítění, úvahy o tom, co převzít a co ne, kam asi směřovaly původní záměry… Výsledek je možné očekávat a nahlížet dvojím způsobem: jako vědomě nespojitý, nebo jako ne zcela dobrovolně oba přístupy sjednocující. V tomto případě převažuje dojem z pozice kdesi uprostřed, totiž že Linda Keprtová udělala maximum pro to, aby se projekt dokončil a uskutečnil, a že to udělala, jak mohla nejlépe.
Maria di Rohan je historickou postavou z doby Ludvíka XIII., tedy ze 17. století. Operní příběh libretisty Salvatora Cammarana si ze skutečné předlohy vybírá téma ženy mezi dvěma muži. Hraběnka Maria je provdána za vévodu z Chevreuse, vzájemná náklonnost ji však táhne za hrabětem z Chalais… Není ovšem moc jasné, na čí stranu se postavit, motivace těchto tří hlavních postav není úplně zřetelná: Chevreus se jeví jako čestný muž, svou ženu milující, podléhající však v okamžiku zklamání prchlivému projevu žárlivosti. Chalais, zřejmě jeho přítel, je mladší zamilovaný muž, který nakonec v soukolí lásky, politického vývoje a intrik zaplatí životem. Příběh sám, ale ani tato inscenace, nedává jasný klíč k tomu, zda mít divácký soucit s obětí, nebo se zklamaným Chevreusem, a nebo snad přece jen s trpící Marií. Večer končí zastřelením Chalaise (to byla akce kardinála Richelieu, který ale v opeře nevystupuje), potácející se zoufalou zavrženou ženou, která přišla o milence a patrně i o manželství, a současně pohledem na Chevreuse pijícího na žal.
Faktické rozdělení práce mezi dvě režisérky se projevuje v rozdílné poetice, patrné zvláště při porovnání prvního a třetího dějství. Expozice dramatu zdůrazňuje na scéně a v kostýmech Veroniky Stembergerové i ve výkladu Barbary Klimo nadsázku. Po otevření opony je divák svědkem vědomě nerealistického, až příliš stylizovaného dění. Postavy se chovají podivně, zdá se, jako kdyby se inscenátoři snažili dát za každou cenu najevo svůj odstup od té „staré opery“. Jeden příklad stačí – sboristé odění do přehnaně výrazných jednobarevných oblečků přihlouple zalévají konvičkami zelenou travičku. S historickým dramatem nemá tento naivismus v tomto okamžiku mnoho společného. Finále je oproti tomu až naturalistické, jako bychom se ocitli ve veristické opeře: Chevreuse ve vzteku převrací stůl a vláčí nešťastnou manželku po zemi – a zpívá stejně vášnivě! Je těžké přesně odhadnout, co přesně padá na vrub rozdílnému režisérskému rukopisu a co dílu samotnému, jisté však je, že má divák pocit, že původně přišel na jinou operu, než ze které nakonec odchází. Přičemž tématu a ději – přes přílišné vyhrocení – přece jen víc odpovídá charakter a daná podoba finále, než úvod.
Ľubica Vargicová především v závěrečném dějství ukázala mistrovství a obdarování zralé a zkušené umělkyně, sólistky mezinárodního formátu – neokázalé belcanto, příjemně znějící, ideálně posazený a zbarvený hlas nezápasící s technikou, ale v naprosté uvolněnosti schopný vyjádření velkých emocí, hlas svobodně umožňující tlumočit jasnou představu o psychologickém a hereckém uchopení role. Španěl José Manuel z Mallorcy v prvním dějství překvapil nepříliš velkým hlasem, později se však rozezpíval k pěknému výkonu,. Jde o světlý, vysoko posazený tenor toho rodu, z jakého je i pěvecký projev Juana Diega Flóreze; hlas umožňující dosažení těch nejvyšších tónů, hlas samozřejmě nikoli dramatický, ale výrazně lehký. Stejně jako Ľubica Vargicová je i José Manuel obsazen přesně. Ještě o dost víc však při premiéře zaujal mladý český barytonista Jakub Kettner, a to nejen chlapským pojetím role Chevreuse, ale především hlasovým projevem: mužným lyrickým barytonem schopným zesilování intenzity, krásným velkým hlasem s budoucností pro smělé ztvárňování největších rolí světového repertoáru.
Dirigentem brněnské Marie di Rohan je Ondrej Olos. Hudebně není třeba inscenaci nic vyčítat – dramatické finále mělo plnou přesvědčivost, ale průměrnost předchozích částí opery toto nastudování ani nezvýraznilo, ani nepřekonalo. Pěvce vedl a doprovázel orchestr dobře, třebaže na sebe nestrhl pozornost vzletností či virtuozitou. Scéně, divadelně nápadné, barevné, nijak realistické, vévodí pozadí s obludně velkými, možná až příliš příšerně malovanými hlavami. V krátkém druhém dějství, téměř jen jakémsi intermezzu, je pak uprostřed jeviště hlavním bodem výrazně předimenzovaná pohovka, na kterou se Chalais několikrát hbitě vyšvihne k přemítání či odpočinku. Scénografické řešení nevybočuje ze současného standardu. Stejně jako režie na sebe nijak zvlášť neupozorňuje žádnými výstřednostmi a násilnými výklady.
Maria di Rohan se dlouhá desetiletí, od roku 1910, nehrála ani v Praze. Až v roce 1998 přišlo jednorázové uvedení za účasti řady příslušníků šlechtického rodu Rohanů, kvůli počasí místo plánovaného rohanského zámku Sychrova však v Mladé Boleslavi… Brněnská inscenace je tedy primárně a především výrazným dramaturgickým činem. V duchu italského romantismu, v duchu belcanta, nabízí – zejména v závěru – efektní a krásný zpěv. O něco méně už jde o příběh, o hloubku prokreslení postav, o skutečně divadelní zážitek. Projekt má své opodstatnění, brněnský soubor ho realizoval profesionálně a dostatečně zajímavě, Maria di Rohan nicméně není a nebude repertoárovým hitem. A bude to asi platit i o jiných místech než jen o Brnu.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..