Necelou půlhodinu trvá debutová nahrávka brněnské vokální skupiny Megafon. Na tak krátkou stopáž však vyvolává až překvapivé množství otázek a nabízí spoustu konotací. „Poslouchejte hudbu novou. Poslouchejte Megafon,“ píše se na žluté kartě vložené v obalu CD. A i když to s „novostí“ není až tak horké, čistě mužské kvarteto přece jen představuje jisté trendy ze světové scény a přitom je pevně zakotvené v domácí tradici.
Ve Vyškově působila v 80. letech vokální skupina Ucho, v níž zpíval hlavní hlas a především aranžoval repertoár Michal Hromčík, jinak výborný bluegrassový kytarista. V roce 1986 Ucho získalo interpretační Portu, a i když se v roce 1989 rozpadlo (poté, co se jednotliví zpěváci rozprchli do různých koutů tehdejšího Československa), sporadicky se jeho členové dál setkávali. Na počátku nového milénia Michal Hromčík s bývalým kolegou z Ucha Kosťou Matyáštíkem spojil síly s manželi Davidem a Veronikou Němečkovými (tehdy aktivními v bluegrassové skupině Drive) a založili vokální skupinu Voco, s níž částečně na repertoár Ucha navazovali. Michal Hromčík mezitím rozvíjel svou profesní kariéru v oblasti lidských zdrojů a vychovával syny. V roce 2010 s už dospělými potomky Filipem a Adamem založil novou vokální skupinu, Megafon. Jako čtvrtého do – tentokrát opět čistě mužské – party přibrali televizní soutěží protřelého Petra Ševčíka, kterého v roce 2013 vystřídal Filip „Dan“ Daňhel. Tato sestava, tvořená tedy ze tří čtvrtin nositeli příjmení Hromčík, natočila debutové album Mluv se mnou.
K tomu, abychom Megafon mohli porovnat s Uchem, je třeba v první řadě sledovat logický přesun Michala Hromčíka od hlavního hlasu (lead) k basovým partům ve většině písní. O sóla se naopak dělí (nerovnoměrně, ve Filipův prospěch) všichni tři členové mladší generace. Nejde však pouze o vedení hlasů, ale i o nastolování témat a celkového stylu. Megafon je sice Uchu formálně podobný, také je to mužské kvarteto zpívající a cappella, nicméně rozdíl je zřejmý. Těžiště repertoáru moderní vokální skupiny dnes není ve spirituálech a gospelech, ale spíše v úpravách písní z oblasti světové populární hudby, případně i ve vlastní tvorbě poplatné současnému popu. V Americe dnes superpopulární skupina Pentatonix, kterou Megafon uvádí jako svůj vzor, zpívá sice bez nástrojů, ale výsledkem je moderní pop, schopný konkurovat nejkomerčnějším hvězdám. Na území bývalé federace se kvalitně zazpívanému popu bez nástrojů věnuje nejen Kornův 4tet,ale v poslední době čím dál oblíbenější Fragile ze Slovenska a samozřejmě také řada mladších formací. Mezi nimi zaujímají výsadní postavení pražské Skety, které sice vyšly z jazzového jazyka, ale výborně zpracovávají například Pink Floyd, nebo plzeňský Hlasoplet, který vedle populárních hitů těží i z autorské tvorby.
Megafon na svém albu nabízí „písně zcela originální, s vlastním textem nebo vlastní aranží“. Ve skutečnosti zde úplné originály najdeme pouze tři, zbytek jsou právě přetextované a přearanžované zahraniční hity. Ale buďme rádi i za tuto drobnou snahu neopakovat pouze to, co už tu bylo. Autorem všech tří původních skladeb a jedné úpravy je Filip Hromčík, dva texty měl na starosti Michal a dvakrát jsou uvedeny aranže jako kolektivní dílo.
Zařazení Megafonu do „popové“ větve vokálních skupin (druhou větev nazvěme pracovně „folkovou“) odpovídá zaměření textů Filipa Hromčíka. Na první poslech se v nich neřeší žádná velká témata, rýmy jsou jednoduché až primitivní (zpět/svět/pět) či gramatické (herbářů/scénářů), fráze kostrbaté („vidím tě v paloukách / vzít si tě nesmím dát“). V úvodní písni Zavři pusu a mluv se mnou vedle textu poplatného autorovu věku udeří do uší i nepřirozené protahování slabik v refrénu – i tím se obsah podřizuje formě. U Megafonu jde totiž v první řadě o čistotu zpěvu, případě o efektní vyjádření nejen melodie a harmonie, ale i rytmiky řečí těla (krásným a vpravdě moderním příkladem je píseň Se tak stydím – s textem na hraně popové parodie: „Vem mě zpátky zas / na silný gesta je blbej čas“).
Přijmeme-li však fakt, že i o banálních vztahových záležitostech se ještě dnes dá zpívat zajímavě (a opět zdůrazňuji formu před obsahem), může nás Megafon svými aranžemi a hlasovými schopnostmi nadchnout. Nakonec pak dojdeme k poznání, že i ten zdánlivě banální text úvodní písně ve skutečnosti stojí na vtipném paradoxu („zavři pusu a mluv se mnou“), a má tak něco do sebe.
Speciální zmínku a pozornost si pak zasluhují dvě konkrétní skladby, v obou případech coververze (pánové prominou, že pominu pěkné, ale konvenční zpracování balady Video Games od Lany Del Rey). Jednou z nich je píseň Fat Bottomed Girls od skupiny Queen, pro mne osobně největší hit desky. Repertoár Queenů stál na třech pilířích – skvěle sezpívaných sborech, rockové instrumentaci a na hlasu Freddieho Mercuryho, který zdárně proplouval mezi „operní“ a rockovou tváří kapely. Megafonu se podařilo do jedné písně toto vše – včetně náznaku rocku – pouze s použitím lidských hlasů dostat. Druhá nejvýraznější píseň vznikla českým otextováním skladby amerického komediálního dua Paul & Storm. Michal Hromčík ji vybavil explicitním sloganem „Jenom se kouknu na svý velký péro a všechny starosti se rozplynou hned“, který musí na koncertech především nepřipravené dámské publikum omráčit. Přiznám se, že jsem dlouho hledal skrytý dvojsmysl a alternativní možnosti výkladu, ale s největší pravděpodobností je poselství písně jednoznačné. Je pak na posluchači – či posluchačce –, jaký postoj zaujme. Doporučuji nepohoršit se a spíše to brát jako druh humoru, který vynikne o to víc, když si uvědomíme, že text napsal otec pro své syny. Možná právě v této lehce přehnané legrácce se skrývá klíč k pochopení alba i celého Megafonu – nebrat to moc vážně, zavřít pusu a poslouchat. Dokonale se dají zazpívat texty bez většího smyslu i texty smyslné. Na obojím stojí komerční populární hudba. A Megafon jí nastavuje skvělé zrcadlo.
Megafon – Mluv se mnou, vydáno vlastním nákladem, 2015, 8 skladeb, celková stopáž: 25:39
Zatím nebyl přidán žádný komentář..