Poslední premiéra Janáčkovy opery v této sezóně proplula divadlem jako luxusní loď pro inteligentní cestující. Hrdiny oratoria Bohuslava Martinů a barokní opery Henryho Purcella vnitřně sblížil motiv cesty do neznáma. Navenek je spojilo poctivé hudební nastudování, fantastický sbor a působivý scénický design.
Bílá scéna začíná už v prostoru pro orchestr a končí modře nasvíceným obzorem za průsvitnou stěnou. Opona je od začátku roztažená, přicházejícím divákům se neskrývá vůbec nic. Málem se sami stávají účastníky představení, které má teprve začít. Na jevišti je několik účinkujících, harfa a klavír. Kostýmovaný orchestr nastupuje jako první aktér děje na jeviště, teprve na pokyn dirigenta sestupuje na svá místa. Luxusní plavba za neznámým cílem může začít. Mytický hrdina Gilgameš nachází přítele Enkidu, ale s jeho smrtí přicházejí také otázky konečnosti lidského života. Královna Kartága Dido se zamiluje do Aenea prchajícího z dobyté Tróje. Aeneas ale musí z vůle bohů opustit Didonu, ta ho sama posílá pryč a volí dobrovolnou smrt.
Mezi operou Dido a Aeneas a oratoriem Epos o Gilgamešovi se lépe hledají rozdíly než paralely. I když zůstane stranou nějakých 260 let, která uplynula mezi vznikem obou děl, pořád je toho od sebe dělí hodně. Martinů skrze sumerský epos přemýšlí o smrti, jeho úvahy mají i v hudbě až meditativní ráz. Proti nim stojí příběh z Vergilovy Aeneidy, který libretista Nahum Tate zkoncentroval do vyhrocených dramatických situací. Jejich charakter má rozpětí od námořnické písničky až po lamento opuštěné královny Dido.
Martinů nechává otázky po smyslu smrti a věčnosti otevřené. Purcellova řeč je proti němu přímočará a jasná. Spojit obě díla do jednoho večera je pozoruhodný záměr a režisérovi Jiřímu Heřmanovi se v Janáčkově opeře podařil i věrohodně naplnit. Jen tak mimochodem tím po Hrách o Marii připravil další excelentní předváděčku pro brněnský operní sbor.
Epos o Gilgamešovi i Dido a Aeneas jsou díla poháněná dopředu právě sborovými pasážemi. Sbor Janáčkovy opery v nich opět připomněl, že má kvalitu koncertního tělesa. To není nic běžného ani v těch nejlepších operních divadlech. Navíc je bez problémů schopen i náročných hereckých a pohybových akcí. Sbormistr Pavel Koňárek připravil dirigentům obou částí večera i režisérovi perfektní materiál.
O hudební nastudování se podělili šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović a specialista na starou hudbu Václav Luks. Orchestr hrál dynamicky a věcně, paradoxně si lépe poradil s druhou, barokní částí večera. Epos o Gilgamešovi je pochopitelně mnohem složitější partitura a příležitostí k nepřesnostem je v ní habaděj. Marko Ivanović vedl provedení s přiměřeným důrazem na dramatické akcenty. Dílo jich nemá mnoho, ale Ivanović z něj po této stránce vytáhl maximum. Orchestr má solidní základ a oporu ve smyčcích, barvě by prospěla pestřejší dřeva.
Proměna zvuku od Martinů k Purcellovi byla zlomová, ale nikoli drastická. Lví podíl na tom měly právě spolehlivě hrající smyčce. Jejich obsazení nebylo zcela totožné s Gilgamešem – zvládnout takovou stylovou proměnu se stejnými lidmi by asi ani nebylo prakticky možné. Václav Luks si ze svého domovského Collegia 1704 přivedl asistentku i hráče bassa continua. Od jeho spolehlivého výkonu se odvíjel i čistý a rytmicky spolehlivý projev smyčcových nástrojů. Tóny tvořené bez vibrata na moderních nástrojích dávají pozoruhodný výsledek. Orchestrálnímu zvuku v první i druhé části ohromně prospělo zvýšené orchestřiště, mnozí diváci jistě uvítali i to, že vidí na dirigenta.
Nešlo ale jen o zvědavé nahlížení do orchestru, v Brně obvykle téměř neviditelného v hluboké díře. Jiří Heřman využívá prostor největšího divadelního jeviště v České republice takřka požitkářským způsobem. Jako by byl jeho rozměry i vzdušností úplně okouzlený a nemohl se jich nasytit. I dlouholetí návštěvníci Janáčkova divadla možná žasnou, jak je „jejich“ divadlo velké a co všechno umožňuje. Nejde přitom o hříčky s technickými možnostmi, ale o využití prostoru ve všech rozměrech. Včetně jeho hloubky ještě zdůrazněné tím, že do sebe scéna zahrnuje i místo pro orchestr.
Spojujícím živlem inscenace je voda. Moře, které se na prázdném obzoru pojí s oblohou, i vana v luxusním apartmánu královny Dido. Model plachetnice ve vitríně i nádherná loď, která veze všechny do neznáma. Pofidérním útočištěm jsou dvě terária po stranách jeviště – jejich suchopár ale evokuje spíš průhledné hroby než bezpečí.
Rozpustilá námořnická písnička z Purcellovy opery je najednou něco víc než lehkomyslný popěvek. Při odjezdu je vždy potřeba utišit ty, kteří zůstávají na břehu. Ale každý život je plavba, ze které není návratu. A zkušenost, kterou lidská duše na cestě získá, je nesdělitelná. Ať už se jedná o cestu do podsvětí nebo za jinou vzdálenou povinností.
Scénické provedení působilo jako jednotný celek navržený s funkcionalistickou důsledností. Žádné ozdoby, ale jasné linie. Scéna Dragana Stojčevskiho si víceméně vystačila s bílou, barvy jí dodávala světla Daniela Tesaře. Temný charakter Eposu o Gilgamešovi se projasnil v Didoně a Aeneovi. Podíl na tom měl kromě samotných světel i dramatičtější pohyb účinkujících a kostýmy Alexandry Gruskové. Role Gilgameše a Enkidu byly zdvojené tanečníky. V Eposu režie poněkud zazdila scénu s kurtizánou, Jiří Heřman dával přednost důstojnému pohybu před dramatem někdy i proti hudbě. Vstup vypravěče dramatický spád Didony a Aenea také spíš zdržel.
V pěveckém obsazení se sešly hlasy vyrovnané kvality, charakteristické a odpovídající rolím. V obou částech večera zpíval velmi dobře David Nykl a Václav Čížek. Andrea Široká se jako Kurtizána v Eposu na jevišti poněkud ztrácela, jako Belinda ale ožila a bylo jí najednou všude plno. Markéta Cukrová dala Didoně ušlechtilý smutek bez sentimentu. Aeneas je vlastně malá role, Jiří Brückler jí ale stihl vtisknout osobitý charakter. Výrazný byl i Jiří Hájek jako Gilgameš. Sopranistky Jana Tajovská Krajčovičová a Eva Štěrbová i kontratenorista Karol Bartosiński se prosadili jak pěvecky, tak komediálním herectvím. Vybrousit by celkově zasloužila angličtina. Z tohoto hlediska je dobře, že vypravěč Ondřej Biravský mluvil česky.
Epos o Gilgamešovi i Dido a Aeneas se sice vydaly na plavbu do neznáma, ale inscenace neplavala na vodě a netonula v nejistotě. Vedla ji jasná divadelní vize usazená na pevném hudebním základu.
Bohuslav Martinů: Epos o Gilgamešovi, libreto skladatel. Hudební nastudování – Marko Ivanović. Baryton / Gilgameš: Jiří Hájek, Bas / Otec / Enkidu: David Nykl, Tenor / Lovec / Enkidu: Václav Čížek, Soprán / Kurtizána: Andrea Široká, Vypravěč: Ondřej Biravský.
Henry Purcell: Dido a Aeneas, libreto Nahum Tate. Hudební nastudování – Václav Luks., Dido: Markéta Cukrová, Belinda: Andrea Široká, Druhá žena: Eva Štěrbová, Aeneas: Jiří Brückler, Čaroděj: David Nykl, První čarodějnice: Jana Tajovská Krajčovičová, Druhá čarodějnice, Duch v podobě Mercura: Karol Bartosiński, První námořník: Václav Čížek.
Režie: Jiří Heřman, scéna: Dragan Stojčevski, kostýmy: Alexandra Grusková, světelný design: Daniel Tesař, choreografie: Jan Kodet, dramaturgie: Patricie Částková, sbormistr: Pavel Koňárek. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 13. května 2016, Janáčkovo divadlo, Brno, premiéra.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..