Závěrečný program letošního cyklu Filharmonie v Janáčkově divadle II nastudoval zatím poslední filharmonický šéfdirigent Aleksandar Marković. Svým návratem jako by chtěl připomenout, co všechno by s ním orchestr Filharmonie Brno mohl dokázat. Především provedení Mahlerovy „titánské“ symfonie bylo přesvědčivé.
Aleksandar Marković před rokem skončil svou práci na šéfdirigentském místě v tichosti, jeho odchod jaksi vyšuměl. Prostě mu skončila pracovní smlouva, zmizel bez náhrady a dál se už o něm ani o jeho případném nástupci nehovořilo a nehovoří. Stejně tak nyní bez nějakého vítání přišel nastudovat jeden program velkého koncertního cyklu v Janáčkově divadle a předvedl ze svých schopností to nejlepší. Charakteru „Koncertního abonmá“ dramaturgie vyhověla zařazením Koncertu pro dva klavíry Francise Poulenca, veškerou pozornost na sebe ale strhla Mahlerova Symfonie č. 1. Orchestr zahrál i první polovinu programu věnovanou autorům Pařížské šestky, jako by byl provozně a mentálně nachystaný právě na Mahlera.
Dát do jednoho programu sdružení Le Six – jemuž se česky říká Pařížská šestka – a Gustava Mahlera je pokus o spojení zdánlivě nespojitelného. Dílo velkého symfonika reprezentuje pozdní výběžek romantického uvažování, z nějž si právě členové Šestky dělali legraci a vymezovali se vůči němu ironicky a odmítavě. Pokud se v něčem s Mahlerem stýkali, byly to banální inspirace zařazované s naprostou samozřejmostí do velkého hudebního světa. Dětské písničky, lidová hudba, kavárenská muzika, to všechno tvořilo nedílnou součást jejich tvorby. Milhaud a Poulenc ale vnímali tyto inspirace jako součást poválečného světa osvobozeného od starostí, do kterého se vrhali s neskrývanou radostí a chutí – Poulencovi to vydrželo dokonce i přes Velkou hospodářskou krizi v roce 1929. Pro Mahlera byly banality součástí komplikovaného světa, v němž byl absolutním cizincem. Pokud existuje existencialismus v hudbě, psal ho právě Mahler.
Jeho první symfonii se přezdívá „Titán“, ačkoli Mahler sám tento podtitul nevymyslel a nakonec ani nepoužíval. Její rozměr a hudební i myšlenková hloubka a síla však dosáhly i na první polovinu koncertu. Vůl na střeše je jedna z nejpopulárnějších skladeb Daria Milhauda, vlivy brazilské hudby jí dávají místy téměř taneční charakter. Orchestr ji hrál poněkud vláčně, z měkkého zvuku smyčců se vydělovala hodně ostrá violoncella. Provedení by chtělo o něco víc veselé bezprostřednosti, ale její nedostatek byl zřejmě způsoben právě mahlerovským stínem. Navzdory styčným bodům se přece jen jedná o zcela jinou hudbu a přeorientovat se stylově během jednoho koncertu je možná až nad lidské síly – upřednostnit Mahlera je v případě takové volby logické. Navíc Vůl na střeše i v lyričtějším podání vyzněl lehce dráždivě a poškádlil uši kompozičními rafinovanostmi ukrytými za zábavným povrchem.
V Koncertu pro dva klavíry a orchestr d moll Francise Poulenca se k orchestru přidalo klavírní duo Silver-Garburg. Jeho energický projev koncentrovaný na Poulencovu přímočarou skladbu vnesl do „pařížské“ části koncertu právě ten potřebný kousek života, který u Milhauda chyběl. Poulencův koncert je poskládaný z různorodých stylových inspirací, romantická lyrika střední věty à la Saint-Saëns je obklopená dvěma svižnými mozartovskými větami. Klavíristka Sivan Silver a její partner Gil Garburg mají kompaktní a sehraný projev, důraz na rytmus a energický úhoz vyhovoval především mozartovským větám, v pomalé části zněly klavíry dostatečně plně a měkce, ale nerozmazaně.
Symfonie č. 1 D dur Gustava Mahlera je ohromný hudební oblouk zdůrazněný elementy první věty, které se vracejí ve větě čtvrté. Aleksandar Marković dílo také tak vystavěl a dal si hodně práce především s postupnou gradací první věty, které trvá přes deset minut, než se pomalu rozvine ke svému dynamickému vrcholu. Smyčce zněly křehce, soudržně a zřetelně – čitelnost orchestrálního zvuku patřila k velkým přednostem celého provedení. Jemně a pevně zněly fanfáry trubek ze zákulisí. V tichých momentech byly zřetelně nejisté lesní rohy. Po plynulém a zdárném vystoupání k vrcholu věty ji Marković uzavřel poněkud uspěchaně. Rychlé finále připomnělo na moment horší stránku jeho dirigentské osobnosti, která se občas vyžívá v laciných efektech.
Rychlé tempo nasadil Marković i ve druhé větě, Mahlerův předpis „silně a hybně, ne však příliš rychle“ zůstal především u první části. Celá věta ale byla vystavěná konzistentně i v rámci celé symfonie a orchestru se v tempu neztrácely noty, jedná se tedy spíš o popis způsobu provedení než o výtku. Z celkového charakteru provedení se především nevytratil dojem mohutného, uváženého pohybu – ani přes rychlé tempo to nebyl úprk. Ländler druhé věty následovala citace primitivního kánonu „Bratře Kubo“ (Brüder Martin) stylizovaná do smutečního pochodu třetí věty. Téma se postupně vršilo od sólového kontrabasu až po zastřešující melodii hoboje, v navazující „klezmerské písničce“ se skvěle podařilo navodit dojem pouliční kapely.
Poslední rozsáhlá věta zvukově bouřila a držela si přitom důstojnost i pevný charakter. Rychlá tempa druhé a třetí věty se zklidnila, pohyb jako by probíhal spíš vertikálním směrem. Klamné vyvrcholení symfonie přešlo přes návrat materiálu z první věty ke skutečnému vyvrcholení, které podpořily lesní rohy vestoje. Obě krajní věty uzavřely hybně vedený střed symfonie do jednolitého, soudržného tvaru, Markovićova dirigentská invence ukázala na Mahlerovi svůj ideální obraz.
Koncert se opakuje v Janáčkově divadle ještě dnes, v pátek 15. dubna od 19.30 hod.
Darius Milhaud: Vůl na střeše op. 58, Francis Poulenc: Koncert pro dva klavíry a orchestr d moll, Gustav Mahler: Symfonie č. 1 D dur. Hudební nastudování – Aleksandar Marković, klavírní duo Silver-Garburg: Sivan Silver – Gil Garburg, Filharmonie Brno. 14. dubna 2016, Janáčkovo divadlo, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..