Uvedení opery Alcina Georga Friedricha Händela Národním divadlem Brno je mimořádné (minimálně) ze dvou důvodů – nejenže se jedná o vůbec první nastudování tohoto díla v historii brněnské opery, ale současně tvorba inscenace zavdala důvod ke spolupráci Janáčkovy opery NdB s orchestrem Collegium 1704 a sborem Collegium Vocale pod uměleckým vedením Václava Lukse. Na premiéře opery, která se uskutečnila 5. února 2022 v Janáčkově divadle, vystoupili jako sólisté Pavla Vykopalová (Alcina), Doubravka Součková j. h. (Morgana), Ray Chenez j. h. (Ruggiero), Václava Krejčí Housková (Bradamante), Andrea Široká (Oberto), Ondřej Koplík (Oronte) a Roman Hoza (Melisso). Mezi sólisty, kteří vystoupí 6. února v rámci alternace na druhé premiéře, jsou mj. světově uznávané osobnosti sopranistky Karina Gauvin, Mirella Hagen, nebo kupříkladu kontratenor Justin Kim. Režie se chopil Jiří Heřman, scénu navrhl Dragan Stojčevski, kostýmy Alexandra Grusková, světelný design Daniel Tesař a choreografii Jan Kodet. Partnerem inscenace jsou i francouzská divadla v Caen a Versailles, kde Janáčkova opera Alcinu také uvede.
Händelova opera Alcina oplývá magií, láskou i výtečnou prací s charaktery jednotlivých postav – zatímco v původním libretu L’isola di Alcina Antonina Fanzagliho jsou osobnostní vlastnosti a motivace jednotlivých postav víceméně jasné, Händelova úprava (samotný libretista, který úpravy provedl, zůstává bohužel neznámý) vytvořila především z titulní postavy výrazně komplexnější a sympatičtější charakter. Kouzelnice Alcina, proměňující na svém ostrově ztroskotané milence, kteří ji přestanou bavit, do podoby zvířat a stromů, se totiž poprvé skutečně zamiluje. Objektem její lásky se stává rytíř Ruggiero, který však již dříve přislíbil svoji lásku rytířce Bradamante. Ta se svého Ruggiera vydává v přestrojení za rytíře Ricciarda hledat. Jednou z mnoha zásadních změn v Händelově pojetí se stalo například přidělení Bradamantiny dojemné árie Si, son quella právě Alcině, a tím obnažit nefalšovanou hloubku jejích citů k Ruggierovi. Dalšími podobnými záměnami postav a árií docílil Händel mnohem větší smysluplnosti a hloubky charakterů. A i díky tomu zůstává Alcina svěžím dílem, které na rozdíl od mnoha jiných a výrazně schematičtějších barokních oper promlouvá stejně jasně a srozumitelně i k současnému publiku. Současně tak dává i větší prostor režijnímu zpracování, které se nemusí pokoušet o násilnou aktualizaci či kontextualizaci.
Režie Jiřího Heřmana si tuto hloubku charakterů a skutečnost (stejně jako přelétavost) citů nejen uvědomuje, ale pracuje s ní jako se svého druhu hlavním aktérem díla a láska se v jeho pojetí nevyhýbá žádné ze svých podob – své právoplatné místo zde má frivolní a nestálá láska Morgany, hluboká a upřímná láska Alciny, stejně jako nešťastná, avšak nakonec vítězná láska Bradamante. Heřman si z tohoto spektra nevybírá, naopak se snaží o co nejvěrnější zachycení všech jejích podob a krás. Pozornost si zaslouží, jak samozřejmě a přirozeně kombinuje Heřman původní barokní estetiku se současným vkusem diváka 21. století. Výrazným pomocníkem je mu zde choreografie Jana Kodeta. Pavla Vykopalová v roli Alciny svou ladností pohybu a noblesou podtrhuje klidný, něžný a konečně šťastný charakter titulní postavy, naopak Morgana (Doubravka Součková) každým gestem, pohybem i výrazem akcentuje svoji rozpustilost, bezstarostnost, marnivost a bezpochyby také silnou smyslnost. Tyto výchozí stavy pochopitelně procházejí v průběhu opery výraznými změnami a stesk, vztek i bezmoc pocítí většina zúčastněných postav, nicméně preciznost propojení stavů mysli jednotlivých charakterů a jejich pohybů na scéně zůstává. Povedená byla také taneční složka, za jejíž vrchol lze pravděpodobně označit první setkání ztroskotanců Ricciarda/Bradamanty a Melissa s Alcinou a následný ples.
Také scéna (Dragan Stojčevski) a světelný design (Daniel Tesař) měly na celkové vyznění opery v uchopení Jiřího Heřmana zásadní vliv. Prolnutím realistických prvků (dům na pláži, člun, truhlice, rybářský prut etc.) a takřka snového světa uvnitř korunního sálu titulní postavy se tvůrcům podařilo docílit takřka hmatatelné magičnosti ostrova, přičemž přestavba scén, která se děla v reálném čase, nezřídka sloužila jako prostorové vyprávění sui generis. Každičký detail zde měl své opodstatnění, a tak prosté otevření okenic spolu s nasvíceným pozadím povedeně dotvářelo dojem nebývalé hloubky prostoru, který se táhne daleko do neznáma. I tímto efektem akcentovala režie dojem, že zatímco venku je svět běžný a nemagický, uvnitř Alcinina domu jsou kouzla a čáry naprostou samozřejmostí. Výrazná pochvala patří také kostýmům Alexandry Gruskové, a to především kostýmům do zvířecí podoby proměněných nápadníků. Obzvláště podoba pštrosa (stejně jako jeho představitel, který zvíře choreograficky ztvárnil nebývale povedeně) si zaslouží uznání, neboť byla nápaditá a – kupodivu – i nečekaně realistická.
Kvalitní režie, scéna i kostýmy by však byly ničím bez povedeného hudebního nastudování a výrazných pěveckých výkonů, nicméně v případě Alciny lze s radostí dodat, že úspěch zde byl prakticky stoprocentní. A to nejen z hlediska pěveckého, ale také hereckého. Ruggiero ztvárněný Rayem Chenezem byl zpočátku povýšeným, poblouzněným a bezstarostným milencem Alciny, avšak prohlédl její kouzla a rozhodl se navrátit se zpátky k Bradamante. Tato charakterová proměna se výtečně projevila také v Chenezově zpěvu, který zpočátku působil pobaveně a lehce znuděně, aby následně dal průchod mnohem vyhrocenějšímu a dramatičtějšímu zpěvu ve 2. a 3. dějství. Václava Krejčí Housková v roli Bradamante svým zpěvem přímo zosobňovala rozpor mezi bezmocným hněvem a stále přetrvávající láskou k Ruggierovi. Právě v okamžicích nevyššího emočního vypětí bylo její nastudování postavy nejsilnější. Doubravka Součková jakožto sestra Alciny Morgana byla nejen technicky vysoce kvalitní, ale také dynamicky pestrá, přesně jak to vyžadoval její přelétavý charakter. Současně je třeba ještě jednou pochválit její herecké ztvárnění rozverné Morgany. Skvělý Ondřej Koplík v roli zamilovaného a žárlivého Oronta s ní tvořil perfektní dvojici a pěvecky exceloval především v expresivnějších částech opery. Jeho absolutním vrcholem – a to jak z hlediska práce s výrazem a barvou hlasu, tak hereckým uchopením – se však stala „smířlivá“ árie v závěru 3. dějství. Pomyslným hlasem rozumu se v opeře stal Roman Hoza v roli Melissa, který se snaží zarazit Ricciarda, resp. Bradamantu od vyzrazení své pravé identity. Hozův zvučný a enormně barevný hlas se k postavě rozvážného Melissa skvěle hodil. Největší pozornost si ovšem plným právem zaslouží pěvecké uchopení Alciny Pavlou Vykopalovou – sopranistka dokázala stejně kvalitně a výrazově přesvědčivě podat jak hlubokou zamilovanost, tak bezmezný stesk, stejně jako spalující hněv a zlobu – každičkým záchvěvem hlasu v tesklivých áriích dodávala Alcině nejen skutečnou citovost, ale především ji představila posluchačům jako komplexní a veskrze tragickou, nikoli však ryze zápornou postavu. To vše pojila vybroušená technická brilance a dechberoucí práce s barvou a dynamikou.
Orchestr pod vedením Václava Lukse byl neméně důležitým dílem mozaiky – hudebníkům se podařilo dodat hudbě nebývale silný emoční náboj, který výtečně akcentoval a doplňoval zpěvní hlasy. Luks také dával bedlivý pozor, aby spojení barokního orchestru a sálu Janáčkova divadla dynamicky fungovalo, což dle mého rozhodně nemohl být jednoduchý úkol. Velkou pochvalu si zaslouží také sólisté vystupující z řad orchestru, mezi kterými lze určitě zmínit sólové housle, violoncello či harfu s theorbou. Pozornost vzbudily také perkuse a simulovaný zvuk větru a bouře.
Opera Alcina v nastudování Národního divadla Brno prokázala nejen svoji tematickou svěžest a nebývalou hloubku svých charakterů, ale současně vydařeně demonstrovala, jak citlivá inscenace barokního díla může zohlednit dobovou estetiku (nekonečná sloupoví a podobně) a přitom zůstat stále aktuální a pěvně zakotvená v operních zvyklostech 21. století. O kvalitách inscenace však možná výmluvně vypovídá skutečnost, že bych si tyto více než čtyři hodiny strávené v Janáčově divadle dal milerád ještě jednou.
Georg Friedrich Händel: Alcina
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Daniel Tesař
Choreografie: Jiří Kodet
Dramaturgie: Patricie Částková
Alcina: Pavla Vykopalová
Morgana: Doubravka Součková j.h.
Ruggiero: Ray Chenez j.h.
Bradamante: Václava Krejčí Housková
Oberto: Andrea Široká
Oronte: Ondřej Koplík
Melisso: Roman Hoza
Kouzelník: Ladislav Mikeš j.h.
Zvířata milenci: Viktor Bukový, Patrik Földešu, Lukáš Hlavatý, Michal Heriban, Jakub Liška, Stanislav Stanek, Tomáš Tlučhoř
Collegium 1704
Collegium Vocale
Dirigent: Václav Luks
Premiéra, sobota 5. února 2022
19:00, Janáčkovo divadlo
Zatím nebyl přidán žádný komentář..