Mozartova smrt opřádaná záhadami a výmysly od Salieriho nenávisti až po zednářské spiknutí se stala námětem operního skeče Moc Art aneb Amadeus v Brně (strašná mela). Nedočkali jsme se ale ani dramatu, ani vtipné mystifikace. Setkal se tu režisér se silnými sklony k destrukci a dílo, které si svou nedotažeností o destrukci říká.
Když jsem se pokoušel dobrat k tomu, co nám autoři operky Moc Art chtějí říct, dalo mi to dost práce a nakonec si tím stejně nejsem jistý. Nejsilnějším sdělením hry je nejspíš průběžně připomínaná skutečnost, že Salieri nezabil Mozarta. To je ovšem věc, kterou každý soudný člověk ví a nelze si s ní vystačit. Miloš Štědroň, Milan Uhde a Vladimír Morávek se přidávají ke spoustě spekulací, které kolem Mozartovy smrti kolují. Miloš Štědroň tady navíc navazuje na svoje dřívější mystifikace Věc Cage (společně s Aloisem Piňosem a Ivo Medkem) a Palackého konec.
Moc Art je druhou částí projektu Géniové a podvodníci, který začal v Divadle Husa na provázku inscenací hry Petra Shaffera Amadeus, všeobecně známé díky filmu Miloše Formana. Ta svým způsobem navazuje na první dramatické ztvárnění smyšleného sporu Mozart – Salieri, jehož autorem je Alexandr S. Puškin – z jeho hry Mozart a Salieri vytvořil jiskřivou operní konverzačku Nikolaj Rimskij-Korsakov (tu bych v Redutě někdy opravdu rád viděl). O tom, že Mozart byl otráven se spekulovalo již brzy po jeho smrti, z nesmyslného činu se pod vlivem duševní choroby Salieri obviňoval sám a zmínky najdeme i v dobovém bulváru. Téma je to vlastně pořád stejně živé, dráždivé – a bulvární.
Podle libreta Moc Arta nesl za Mozartovu smrt jedem odpovědnost vídeňský úředník, podnikatel a zednář Franz Hofdemel. Mozart mu dlužil peníze, na oplátku dával jeho ženě Magdaleně hodiny a mezi učitelem a žákyní vznikl milostný poměr, na jehož konci bylo Mozartovo nemanželské dítě. Magdalena to před svým mužem přiznala v rozrušení ze zprávy o Mozartově smrti. Manžel ji pořezal břitvou a spáchal sebevraždu. Pikantní nádech měla do mozartovského morytátu vnést skutečnost, že Hofdemelova žena byla rozená Pokorná a pocházela z Brna – byla to dcera regenschoriho na Petrově.
Nejpozději tady ale začíná první velký průšvih celého kusu. Souvislost mezi Brnem a Mozartovou smrtí může připadat vzrušující zřejmě jen brňákům, a to ještě jen těm, kteří na svém městě nekriticky lpějí a pokládají každou zmínku o Brně za důležitou. Pro mě je značně problematické brát vážně hru, jejíž text ztrácí kouzlo možná už ve Vyškově. Fakta a nepodložené či vymyšlené události se v libretu vrší v jedné rovině, jak to má v mystifikaci být, ale ta děsivá orientace na domácí publikum všechno shazuje kamsi ke komunální estrádě. Vtipy jako „já su moravské lejno“ a závěrečné „běžte do prdele“ mně iritují – tím, jaký dobytek obvykle rozesmívají. Když si to srovnám s luxusní neomaleností Leoše Janáčka v rámci brilantní konstrukce Věci Cage, kde Janáčkova fenka Čipera pokouše skladatele Henryho Cowella, předá mu skrytou vzteklinu, ten potom pokouše svého žáka Johna Cage a tak vznikne soudobá hudba… ono to vlastně ani dost dobře srovnávat nejde. Místo světového rozletu zůstáváme trčet v domácím kurníku. Celkově vzato vlastně vůbec nechápu, proč se někdo snaží zatáhnout do Brna mozartovské běsnění, kterého je i tak všude dost.
Do hry vstupují permanentně dva prvky. Zaprvé „nebeské“ komentáře Teresy Salieri a nakonec i samotného Antonia, zadruhé „přízemní“ komentáře obyvatel Moravy, kteří splývají s moravskou přírodou (ve Věci Cage role komentátorů zastávali vypravěč Historicus a fenka Čipera). Teresa Salieri se neustále snaží obhájit svého manžela, ten nakonec přichází osobně, reprezentuje věčnost a rámuje události kolem smrti hlavních aktérů vlastním Requiem (které vzniklo o třináct let později). Završuje tím hru, která místo prologu začíná donekonečna omílaným tématem Lacrimosa z Requiem Mozartova. Hraje ho na klavír sám Mozart – dítě přibližně ve věku, kdy v Redutě skutečně vystoupil. Digitální klavír obstarává veškerý hudební doprovod a přes střídání zvuků cembala, varhan a smyčců je výsledek oproti komornímu orchestru barevně chudý.
Hudba je i na malém časovém úseku (představení trvá jen něco přes hodinu) roztříštěná. Recitativy zezačátku připomenou dokonce Monteverdiho, mísí se kvaziklasicistní stylizace jednajících postav, ve zpěvech moravanů zřetelně zaslechneme Baladu pro banditu, Magdalena Hofdemelová hraje na housle náznaky romantických postupů. Musím se pořád vracet k Věci Cage, která i přes účast tří skladatelů působí mnohem sevřenějším dojmem a americko-moravská stylizace Henryho Cowella přichází až ke konci jako přesně načasované osvěžení. Moc Art je proti tomu nedotažený, rozkouskovaný a zjevně by potřeboval dramaturga. Místo toho se mu ale dostalo ztvárnění, které jej rozložilo ještě víc.
Mám rád Vladimíra Morávka jako operního režiséra a jsem přesvědčený, že mu svědčí svázanost a danost hotového hudebně dramatického celku i přirozené akustické limity operních představení (líbila se mi i jeho inscenace Rusalky, i když jsem v tom zůstal mezi kritikou poněkud osamělý). Moc Arta ale uchopil jako nehotové dílo, roztrhal je na kusy a dorazil strašlivým řevem a hlukem, v němž se představení odehrávalo. Tichá scéna přerušovaná jen zvuky křoupání působila uprostřed hry jako zjevení. U redukce novodobých projevů mozartovského kultu na jeho nejprimitivnější projevy – Mozartkugeln a Falcův letitý hit Amadeus – bych rád věřil tomu, že se jednalo o ironii. Stylizace Mozarta jako pankáče s červeným čírem mi přišla laciná, ale budiž – vzpoura pro starší a pokročilé je taky vzpoura. Všechny role byly obsazeny činoherci, kteří své party logicky nemohli dobře uzpívat. Nejen že museli používat mikroporty, ale potýkali se i s elementární intonací. Vladimír Morávek tvrdil, že Miloš Štědroň napsal velké hudebně dramatické dílo – potom ale nechápu, proč se k němu tak nezachoval. Problém samozřejmě je, že Miloš Štědroň v inscenaci sám vystupuje v roli Salieriho. Zdá se ale, že do provedení podle svého zvyku nijak nezasahoval.
Titul hry slibuje v závorce strašnou melu. Matematicky je to úplně špatně, strašnou melu by bylo potřeba před závorku vytknout a všechno jí několikrát vynásobit. Potom bychom dostali přesnější obrázek toho, co bylo minulý týden v Redutě k vidění.
Miloš Štědroň, Milan Uhde a Vladimír Morávek: Moc Art aneb Amadeus v Brně (strašná mela). Hudba: Miloš Štědroň, režie: Vladimír Morávek, dramaturgie: Miroslav Oščatka, scéna: Martin Ondruš, ostýmy: Sylva Zimula Hanáková. Hrají: Martin Donutil – Wolfgang Amadeus Mozart, Dalibor Buš – Franz Hofdemel, muž Magdaleny Pokorné a vědoucí smutek, Tereza Marečková – Magdalena Pokorná, dcera regenschoriho na Petrově, Simona Zmrzlá – Babka I, Andrea Horská – Sbor II, Lenka Zářická – Moravská poslička, Babka II a Epilog, Robert Mikluš – Sbor I a Sbor III, Milan Holenda – Máj a Mlýn a Sbor Lékařů, Ondřej Kokorský – Sbor IV a Sbor lékařů. 17. 4. 2014 v Mozartově sále Divadla Reduta, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..