Nejnovější operní inscenace Národního divadla Brno přenesla Mozartovu Kouzelnou flétnu v režii Miroslava Krobota do mezihvězdného prostoru a do daleké budoucnosti: vesmírná loď Sedm slunečních kruhů se tady střetne s pásem asteroidů a záchranné moduly dopraví cestovatele na povrch nejbližší obyvatelné planety. Posádka lodi se marně snaží navázat spojení s vesmírným plavidlem a již tak problematickou situaci umocní smrt kapitána, který přenechá velení druhému důstojníkovi Sarastrovi, a nikoliv své manželce a první důstojnici přezdívané Královna noci. Rozdělení na dvě znepřátelené frakce je nevyhnutelné a Královna noci i se svými stoupenci opouští tábor. Vzájemná nevraživost ani po deseti letech, které od nehody již uplynuly, nevyvanula. Když však Sarastro unese Paminu, dceru Královny noci, uvede tím do chodu záchrannou misi, která změní osudy trosečníků i původních obyvatel planety. Modernizovanou podobu Mozartova singspielu pomohli Miroslavu Krobotovi vytvořit Andrej Ďurík (scéna), Jana Preková (kostýmy), Přemysl Janda (světelný design), Hana Achilles (choreografie) a Patricie Částková (dramaturgie). Hudebního nastudování se chopil Pavel Šnajdr a druhou premiéru (14. dubna), kterou autor textu navštívil, dirigoval Ondrej Olos. Sbor řídila Klára Složilová Roztočilová a sólově vystoupili David Szendiuch (Sarastro), Daniel Matoušek (Tamino), Martina Masaryková (Královna noci), Andrea Široká (Pamina), Tadeáš Hoza (Papageno), Eva Esterková (Papagena), Vít Nosek (Monostatos), Eliška Gattringerová (První dáma), Jana Hrochová (Druhá dáma), Jarmila Balážová (Třetí dáma), Josef Škarka (Mluvčí/Kněz) a Eliška Crháková, Zuzana Vítková a Markéta Kolářová v rolích Tří géniů.
Přenos děje operního díla do nového kontextu, prostředí či dokonce času bývá hojně diskutovaným tématem operní režie. Mnozí tady vidí rozšířený vypravěčský potenciál dovolující odkrývat skryté vrstvy, které by jinak zůstaly zapomenuty či přehlédnuty (příkladem může být brněnská inscenace opery Příhody lišky Bystroušky v režii Jiřího Heřmana, která svým zasazením do dětského domova Dagmar dala vzpomenout na autora předlohy Rudolfa Těsnohlídka). Tyto fantazie však také mohou snadno zpřetrhat spojení libreta a jevištní akce. Mozartova Kouzelná flétna tak je svým „pohádkovým“ a skutečnou historií nesvázaným příběhem přece jen vhodnějším kandidátem na naprostou změnu zasazení než kupříkladu Händelův Julius Caesar. Krobotova snaha vymanit se z mantinelů, které mu vymezil původní pohádkový svět opery, je pochopitelná. Koneckonců i pro diváka může být tato změna atraktivním ozvláštněním operní klasiky. Z prince Tamina je sice vesmírný průzkumník, ale jeho snaha o záchranu Paminy je motivována stejnými touhami jako v tradičnějších pojetích. A co navíc? Toto mladíkovo snažení je tady (v rámci operních zvyklostí) stejně uvěřitelné. Miroslav Krobot vytvořil společně se scénografem Andrejem Ďuríkem poutavý svět, který obsahuje vlastní mytologii. Ta by v mnoha ohledech lákala k hlubšímu nahlédnutí. Přenos libreta do moderní doby však vytvořil nesouvislosti, které jsou někdy roztomile metaforické (počítače místo dveří) a jindy nechtěně necitlivé. Příkladem může být výstup, v němž si Tamino pochvaluje zvuk flétny, při jejíž hře „i divoká zvěř cítí radost“… To by nebyl problém, pokud by „zvěří“ nebyla humanoidní a evidentně inteligentní rasa původních obyvatel planety. Jistě nešlo o zlý úmysl a nic podobného ani v nejmenším nenaznačuji, ale při přenosu děje opery do nového zasazení je třeba zvážit i tyto věci a veškeré možné zjevné i skryté implikace.
Z hlediska práce režiséra s prostorem a scénou je inscenace spíše tradičnější a někdy až zbytečně statická jako duet Paminy a Papagena, ve kterém prchají před Sarastrovými muži (kocoury?) je prostým zpěvem na prázdné scéně čelem k divákům. Druhý akt je z hlediska jevištní akce štědřejší a nápaditější.
Příběh o záchraně Paminy zůstává v Krobotově verzi vesměs stejný, avšak některé škrty – obzvláště na začátku opery – působí trochu zmatečně. Tamina by měl hned při prvním výstupu nahánět had, a pokud jsem jej pouze nepřehlédl, nikde se neobjevil. Mohlo by se zdát, že je to drobnost, avšak scéna s hadem a otázka, kdo jej zabil, způsobí, že lživý Papageno je třemi dámami potrestán a nemůže mluvit. Když jej pak v Krobotově verzi schopnost mluvit Papagenovi navrácena, není vůbec jasné, čím si to královnin ptáčník zasloužil. Většinou však děj pohromadě drží a ani sci-fi prostředí toto fungování výrazněji nenarušuje.
Přestože vesmírné zasazení Mozartově opeře nijak nevadí, domnívám se, že kostýmy Jany Prekové Krobotově inscenaci příliš nesvědčí. Respektive mnohé z nich jsou velmi povedené a umocňují režijní zasazení: uniformy ve stylu Star Treku, skafandry jako z filmu Koule i mírně technokratické kombinézy Sarastrových kněží – to vše působí skvěle! Jako problematické však vnímám původní obyvatele planety, kteří nemají žádný jasný kostýmní rámec. Jednotícím prvkem by mohly být zvířecí rysy, avšak zatímco zajíc chodí v obleku a vyčuhují mu pouze uši, „kraví muž“ se promenáduje po světě nahý, celý ve strakatém overalu. Tyto prvky jsou navíc narušeny několika postavami, které jsou v čistě pozemském oblečení – teplácích, riflích či trenčkotu. A kostýmní podobu Tří géniů – které by zde bylo možné přejmenovat na Teletubbies z pekla – budu ještě dlouho dostávat z hlavy.
Ohromnou pochvalu si však zaslouží hudební nastudování Pavla Šnajdra i dirigování Ondreje Olose. Orchestr dodal Mozartově hudbě potřebnou bezstarostnost výrazu a takřka laškovnou svěžest. Frázování je u Mozartovy hudby zásadní; ve Šnajdrově nastudování a Olosově provedení jej nelze dostatečně vynachválit. Jemná staccata houslových sekcí byla charakteristická vzdušnou lehkostí a sekce violoncell sladkou zpěvností. Výtečné dechy byly jasné a intonačně bezproblémové. Neméně kvalitní byly také pěvecké výkony sólistů. Zvláště hlavní dvojice Daniel Matoušek (Tamino) a Andrea Široká (Pamina) perlili v každé scéně, v níž se objevili. Andrea Široká dokázala ve své Ach, ich fühl's dosáhnout enormně citově vypjatého výrazu a její stesk byl bez nadsázky zcela uvěřitelný. Matoušek byl svým výrazem naopak drsnější a mnohem živelnější. Byl k Široké vítaným kontrastem, aniž by v duetech narušil delikátní spojení obou hlasů. Tadeáš Hoza v roli Papagena dokázal skvěle zužitkovat své nadání pro fyzickou komiku a pohybový humor. Jeho pěvecké ztvárnění bylo nicméně ještě lepší – frázování a práce s barvou ještě více podtrhovaly komický podtext postavy, aniž by se musel uchylovat ke grotesknímu pitvoření. Také Vít Nosek ztvárnil pudy zmítaného Monostatose na výbornou a jeho naléhavý a dynamicky pestrý zpěv, zatímco se odhodlává k polibku spící Paminy, patřil rozhodně k povedeným částím opery. Martina Masaryková v extrémně náročné roli Královny noci obstála, ačkoliv v její první árii O zittre nicht, mein lieber Sohn se objevily intonační problémy. Slavnou árii Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen však zvládla, a to včetně náročných akordických rozkladů. David Szendiuch byl jako Sarastro přesvědčivý herecky i pěvecky, ačkoliv extrémně hluboko posazené „doch“ v duetu s Paminou Herr, ich bin zwar Verbrecherin bylo již mimo zpěvákovy možnosti. Trojice dam v interpretaci Elišky Gattringerové, Jany Hrochové a Jarmily Balážové mi v úvodním kvartetu s Taminem (Zu Hilfe! Zu Hilfe!) přišla rytmicky mírně nesjednocená, avšak v dalších vstupech byl i jejich výkon prvotřídní. Také sbor pod vedením Kláry Složilové Roztočilové byl jednotný rytmicky i intonačně.
Miroslav Krobot přetvořil Mozartovu operu na libreto Emanuela Schikanedera způsobem, který si pravděpodobně získá spoustu nadšených příznivců i zarytých odpůrců. Osobně se domnívám, že režisérovo snažení padlo spíše na úrodnou půdu, ačkoliv obsahuje i řadu problematických aspektů, kterým se dalo předejít. Výsledkem je velmi netradiční – a přesto funkční – uchopení díla, které bylo tradiční cestou inscenováno již nesčetněkrát. Přestože by se daly nalézt vnitřně „koherentnější“ interpretace Kouzelné flétny, ta Krobotova nabízí tuny nové představivosti a svěžesti. Občas to maličko zaskřípe, ale výslednému opernímu zážitku to nakonec tolik nevadí.
Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart
Libreto: Emanuel Schikaneder
Hudební nastudování: Pavel Šnajdr
Režie: Miroslav Krobot
Scéna: Andrej Ďurík
Kostýmy: Jana Preková
Sbormistr: Klára Složilová Roztočilová
Choreografie: Hana Achilles
Světelný design: Přemysl Janda
Dramaturgie: Patricie Částková
Osoby a obsazení
Sarastro: David Szendiuch
Tamino: Daniel Matoušek
Královna noci: Martina Masaryková
Pamina: Andrea Široká
Papageno: Tadeáš Hoza
Papagena: Eva Esterková
Monostatos: Vít Nosek
dáma: Eliška Gattringerová
dáma: Jana Hrochová
dáma: Jarmila Balážová
3 géniové: Eliška Crháková / Zuzana Vítková / Markéta Kolářová
Mluvčí / Kněz: Josef Škarka
ozbrojenec a 1. kněz: Pavel Valenta
ozbrojenec a 2. kněz: Petr Karas
Sbor a orchestr Janáčkovy opery Národního divadla Brno
2. premiéra 14. dubna 2022, Janáčkovo divadlo
Zatím nebyl přidán žádný komentář..