Relax, pohoda, souznění, ale také energie nebo slast z nesouhlasu – to jsou některé z kategorií, které v nás mohou vyvolávat nebo posilovat libovolná umělecká nebo popkulturní díla. O stupeň výše řadí takové umělecké výtvory, které člověku dávají odpovědi na jeho otázky. A úplně nejvýš pak stojí kategorii artefaktů, které doplňují otázky k našim odpovědím. A i když to, co se svou čistě mužskou doprovodnou kapelou produkuje zpěvačka Nikola Mucha, zní na první poslech jako útok na první signální, nové album Nána ve skutečnosti nabízí spoustu zásadních otázek.
Ano, Mucha zpívá tak, jak zpívá (tedy spíše křičí, případně ležérně proplouvá mezi tóny a intonaci neřeší). Působí, jako by měla ucpaný nos. Některé z fotografií v bookletu včetně titulního snímku s nafukovacími písmeny a botami na podpatku v téže barvě a s růžovou obtaženou kombinézou přes těhotenské břicho a stejně růžovými vyšňořenými holčičkami jsou opravdu nevkusné. A píseň s názvem Pan Pí*a, jakkoli má vážný podtext, zaujme na koncertech především prvoplánovým a vlastně zbytečným titulním sloganem. Jenže nad Muchou nelze jen tak mávnout rukou. Tak jako v její produkci můžeme sledovat pnutí mezi výbornými výkony kapely (kytarista Petr Zavadil z Těch Syčáků nebo Ondřej Kyas, mimo jiné nový člen Květů, který u Muchy nahradil zakládajícího člena Martina E. Kyšperského) a jejím hudebním a pěveckým diletantstvím, přinášejí Nikoliny písně i zdravé napětí mezi drsnou formou a sofistikovaným obsahem.
Postavy v Mušině světě se striktně dělí na ženy a muže. Rozhodně však neplatí, že by ženský svět byl růžový a mužský silácky maskulinní. Děvčata v úvodní německé (!) písni jsou „schmutzig“, titulní Nána nemá ve zvyku „tahat sa s borcama po štrytu“ (mimochodem vtipná kombinace různých nářečí a vrstev jazyka v jedné větě) a matka sice dává synovi máslo na chlebík, ale zároveň jej přivazuje řetězem k topení. A muži? Pan Pí*a myslí na ženy, ale… „odpudivý se potí čím dál více“. A mužský hrdina písně Matka je závislý na matčině péči i na jejích názorech a příkazech.
Témata této „základní řady písní“, jíž dominuje ostrá satira na novodobé trendy Heil Hipsta!, glosují současné problémy jedné generace a pochopitelně kladou otázky nejen po smyslu života a významu vztahů. Když ve výborné parodii Láska zpěvačka tvrdí: „Fyzická láska je pre mňa niečo ako hodiny telesnej výchovy – nemám to rada“, dokáže do několika veršů shrnout komplexy školáků, obavy teenagerů i skryté fobie dospělých. Svět Nikoly Muchy navíc není izolovaný. Může za to náhoda, že album vyšlo v době „národních“ sporů Ortel vs. Radek Banga, ale Nána najednou přináší zajímavé odpovědi a doplňující otázky i k této kauze. Největší trefou do černého (!) je verš o Romce, která „spílá a zpívá si Kryla“. Ale příspěvkem k tématu je Mucha samotná. Tak jako u Bangy pseudovlastenci kritizují jeho vulgární slovník a nevnímají jeho sociální cítění a hudební sílu jeho písní, je dobré i u Muchy oddělit vulgární povrch („škraloup“ – slovy jedné její písně) od obsahu, který vede k zamyšlení. Když si její Romka posteskne: „A Denisa jede do Italie / No ja chci taky poznat dalky / Furt jak mindža řešim sociálky,“ je to podobně silný sociální motiv jako v Krylově Důchodci. (Nesrovnatelné Krylovy básnické kvality teď nechme stranou.)
Vedle písní, v nichž se – často pod nánosem „explicitních“ výrazů – řeší vážné problémy, přináší album Nána jakousi vedlejší řadu písní. Částečně sem patří už zmíněná Láska, v níž vedle vtipných a přesných postřehů na téma partnerských vztahů jde o parodii na slovenský pop – od Elánu („Láska, láska…“) po Darinku („hľadanie mám zo všetkeho najradšej“). V dikci však vnímám i narážku na současnou slovenskou hvězdu Katarziu (i když v tomto případě jde doufám více o poctu než o parodii). A všemu vévodí úvodní legendární rým „láska/páska“.
V této linii parodií a poct (a není nutné rozlišovat, která z variant platí) pak Mucha pokračuje v posledních třech písních desky. Kurt Kobejn přináší výčet zesnulých hudebníků a zpěváků, do nichž je bohužel „pozdě se zamilovat“. Své místo zde mají Kurt Cobain, „Jimmy – oba“ (Morrison a Hendrix???), ale také Zappa, Elvis, Muk, Hapka, Kryl – a v neposlední řadě „Džambulka“, kterou autorka v tomto výčtu počítá mezi „chlapce“. Jako by chtěla naznačit, že po smrti striktní dělení na muže a ženy ztrácí smysl.
Předposlední skladba Robert a David je nonsensový příběh ve stylu kapely Buty (viz třeba jejich Paul McCartney). Surrealistický příběh o Robertu Kodymovi a Davidu Kollerovi („Co bys chtěl, Davide? Nic přece neumíš“) posouvá o patro výš fakt, že v něm jako hosté účinkují oba jeho protagonisté. A závěrečná, záměrně (?) falešně odzpívaná parodie na Honzu Nedvěda a jeho Podvod? Hudebně se tato folková balada s doprovodem praskajícího ohně ostatním písním alba vzdaluje, ale její hravost, dadaistické kupení slov, eklektické čerpání z Nedvědova zpěvníku a další popkulturní odkazy (je zmínka o Bowiem spojovacím můstkem k písni Kurt Kobejn?) činí z této překroucené Nedvědovy písně vtipnou a přitom přesnou syntézu celého alba. U Muchy totiž nejde o vulgarity. Důležité jsou detaily – často ukryté mezi řádky –, které nelze reflektovat bez otazníků a vykřičníků. V takovém případě se i láska/páska stává poezií a nemuzikální deklamace zpěvem.
Mucha – Nána; vydavatel: Indies Happy Trails 2016. 9 skladeb, celkový čas: 42:57
