Podtitulem Bohatýrsko-milostná hudební komedie o dvanácti obrazech označilo svoji nejnovější inscenaci Tři mušketýři Městské divadlo Brno, které tímto titulem zároveň zahájilo provoz letní scény v Biskupském dvoře. Není třeba se kočkovat o žánrové vymezení této ponejvíce hry se zpěvy. Důležitější je, co tato open air produkce divákovi nabízí…
Zastavme se nejdříve u scénáře. V roce 1934 oslovila dramaturgie Vinohradského divadla tehdy čtyřiatřicetiletého básníka Vítězslava Nezvala, aby pro tuto známou scénu připravil dramatizaci slavného Dumasova románu. Neméně slavný tuzemský básník (tehdy stále ještě okouzlený poetismem a surrealismem) slavnou předlohu tehdy přetavil do zvučných, vynalézavých, krásu i rytmické možnosti češtiny plně využívajících veršů. Nezval zdařile použil dvanáctislabičný (mužský) a třináctislabičný (ženský) rýmovaný verš tedy alexandrín. Jen s malou nadsázkou se dá říci, že příběh slavné čtveřice rekovných mušketýrů už takto zaklel do hudby a taktů poezie. V roce 1953 – to zase na objednávku divadla v Karlíně – ke svým veršům Nezval navrch dopsal písničky a dokonce i hudbu k nim. Nynější brněnská inscenace Igora Ondříčka využívá Nezvalova originálu včetně písňových textů, jen muziku si nechali Brněnští ušít zcela novou od Davida Rottera.
Výsledný tvar Ondříčkovy inscenace ponejvíce určil génius loci a specifická atmosféra Biskupského dvora, který se ukázal jako ideální místo právě pro tuto látku. I když se adaptovaný první díl Nezvalových divadelních Tří mušketýrů odehrává v první polovině 17. století, je renesanční podloubí a zdejší jednopatrová arkádová lodžie ideální kulisou. Toho si byl vědomý zřejmě i scénograf Tomáš Rusín, který renesanční architekturu překryl její divadelní replikou. Zkrátka před originální arkády postavil bezmála navlas stejné s mohutným schodištěm po levé straně, čímž rozlehlý prostor jeviště zmenšil a zkomornil. Navíc je v této hře zapotřebí bytu se stropním přístupem, čemuž se tato dvouúrovňová výprava ideálně hodí. Výsledné scénografické řešení Tomáše Rusína zčásti upomíná na mansionové divadlo, a tak je škoda, že režie po čase až monotónně naráz otevírá oponky v jednotlivých arkádách a nevyhrála si s jejich možným jednotlivým střídáním.
To jsou ale vcelku marginální věci. Důležité je, že Ondříček z velké části našel ideální balanc mezi romantickým patosem předlohy a jejím humorem. Zkrátka, že si tady užijete odlehčené zábavy či přímo ironické nadsázky, stejně jako vzletných dialogů a citů. Dvorskou pompu tady obstarávají ve zlatých odstínech řešené šaty dam, z blyštivých šperků královny až bolí oči a vévoda Buckingham v dobových šatkách a plášti symbolizuje majestát kombinací královské modré a stříbra. Výpravnost této hudební komedie je jednou z jejích kvalit.
Vedle oblečků je to však zejména humor tady v podobě zveličování a nadsázky. A tak se lehce stane, že proradní kardinálovi žoldáci (při dělání křoví svému lídrovi) berou do ruky rumba koule, jindy se zase kordy promění a vás čeká pánské cvičení s černou stuhou nebo si mušketýři berou do rukou namísto zbraní ukulele. Tyto originální vtípky dávají ději švih, odstup i nadhled nad ním. Protože oné romantizující vznešenosti je ke konci možná i o vous více než je třeba a lze si představit ještě důslednější stylizování děje do romantické hyperboly. I když je pravda, že dialogy roztoužené královny Anny a tokajícího vévody z Buckinghamu by asi nebylo účelné pojednávat jako grotesku. Naopak groteskní používání zvuků při bitkách a úderech do jednotlivých částí těla nebo moment, kdy chrabrý mušketýr naráz odhodí celou hromadu nepřátel, jsou zdařilou ukázkou, jak se na romanticky pocukrovanou látku dívat dnes.
Čeho si na výsledku, který je opravdu ukázkovým příkladem zábavného letního divadla pod širým nebem, cením možná nejvíce, je režijní i herecká práce s Nezvalovými verši. Dokonalé zvládnutí alexandrínu nebývá v tuzemsku u jiných klasiků zdaleka tak samozřejmé. A čeština se tady v takto pečlivě pronášeném básnickém slovu třpytí daleko více ne ony diamantové královniny přívěsky, o které se tady hraje intrikánská kardinálova hra. Pečlivě zvládnutá mluva dává této přece jen poněkud dlouhé inscenace potřebný plynulý a ideální rytmus, který tady doplňují songy.
Zalidněná inscenace pulsuje osmnácti písničkami. Rotterova nová muzika nemá charakter líbivých hitů, ale je spíše náladotvornou ilustrací či hudebním popisem songů zpívaných tady na half-playback. Ať už jde o sborovou ouverturu a uvedení do děje, písně milostné (královna, vévoda Buckingham), pijácké (Porthos) či řekněme politikařící (kardinál, kancléř). Jak už bylo řečeno, nejde o muzikál, ale o hru se zpěvy, které děj neposunují, ale obtahují ráz a povahu jasně rozvržených charakterů. Rotterova muzika využívá těchto nuancí a zní v ní ponejvíce akordeon. Tahací harmonika (či chcete-li dršťky nebo zednický klavír) zní logicky v lidovějších číslech, milostné songy nejvyšší aristokracie mají pochopitelně blíže ke sladkým muzikálovým áriím. Hudební výbava inscenace je příjemným a ústrojným doplněním večera, je dobře, že tyto Mušketýry nehrají v první verzi bez písniček. Hudba podtrhuje zábavný a odpočinkový charakter kusu.
Psát o jednotlivých výkonech v inscenaci o čtyřiapadesáti účinkujících je téměř nemožné. A tak pochvalme jen ty nejvýraznější jako je tklivě odezpívaná, ale nepřeslazená Královna Anna v podání Lucie Bergerové, jemně a nenuceně karikovaný D´Artagnan Jana Brožka, předpisový intrikán a vemlouvající se kardinálský zloduch Jiří Mach či zajímavá, hubatá, cudná i láskou planoucí služtička a švadlenka Elišky Skálové.
Inscenace Tři mušketýři je ukázkou zdařilého hudebního divadla, které zná a naplno ukazuje svoje možnosti i meze. Ve zpěvném titulu nezaniká krása Nezvalova básnického slova, s nímž se tady zdařile herecky šermuje. A to je devíza větší než zachráněná čest královny Anny…
Zatím nebyl přidán žádný komentář..