Je to patálie s hledáním silných témat pro autorský muzikál dneška. A tak se k životu křísí logicky ta stará. Jako v případě nového muzikálu Don Juan. Příběhů ze současnosti se tvůrci bojí nebo je neumějí přesvědčivě vykroužit, sáhnout po zavedené literární figuře, která je látkou naoko známou všem generacím, se zdá pohodlnější a zaručenější. Muzikál Don Juan z dílny pražského kvarteta – Ivana Hubače, Vašo Patejdla, Eduarda Krečmara a Martina Hrdinky, který o víkendu uvedlo ve světové premiéře Městské divadlo Brno je scénáristicky překombinovanou, místy naivně romantickou story, hudebně průměrnou, a tak i divadelně prostřední produkcí, v níž se ale najde několik zajímavých hereckých výkonů.
S fiktivní literární postavou proslulého sevillského svůdce, který otevíral a lámal na počkání ženská srdce i klíny, tady scénárista Ivan Hubač nakládá velmi volně. To je samozřejmě jeho svaté autorské právo. A jaký tedy je tento nenapravitelný sukničkář, který přepsal dějiny evropské kultury v mnoha verzích už od roku 1630, kdy jej na svět vyprovodil španělský dramatik Tirso de Molina? Mnohé napoví fakt, že tady chybí onen kamenný host z prvního zpracování čili socha Komtura, která nenapravitelného sukničkáře a cynického zhýralce po zásluze smete do pekla.
Hubačův Don Juan je také neukojitelným hormonálním štvancem, také se rouhá nebesům jako Mozartův potrestaný prostopášník a také končí špatně. Nikoliv však úradkem nezemských mocností, ale rukou jeho poslední oběti – zneuctěné řádové sestry. A na nůž v její dlani si navrch naběhne sám. Tento donšajn se totiž ve finále uchýlí do kláštera, protože je nejen poživačný ale také hloubavý člověk a v kajícnosti zjistí, jaké smrtelné nebezpečí pro ženy znamená. Chce proto v klidu domeditovat svůj bídní život lemovaný promiskuitou, vraždou a skonem jediné skutečně milované ženy. A aby té romantické psychologie nebylo málo, hned zpočátku ho na plochou dráhu jeho nevázaného života navede nestálost jeho první lásky. Prostě se spálil, a tak se ženám vlastně mstí svojí přelétavostí a cynismem.
Jistěže historický romantický muzikál potřebuje podobné prostředky, jsme na půdě přepjatých vášní, příběhů a figur. I tak jsou v tomto Donu Juanovi kontraproduktivní místa, kterým se vstřícné premiérové publikum (nakonec jako vždy v Městském divadle Brno disciplinovaně aplaudující vestoje) smálo a tímto neplánovaným veselím rušilo vážnost situace. To jsou třeba scény, kdy maskovaný Juan klečí nad hrobem Flavia (to je bratr jedné zneuctěné dívky, která se nakonec utopí). Hříšník se zdánlivě kaje, ale ve skutečnosti číhá na Flaviovu oddanou vdovu, kterou přímo na pohřebišti znásilní, vlastně v mžiku svede. Scéna, kdy jde hlavní hrdina (už jako mnich s budoucí obětí) do lesa ke studánce pro vodu, je opravdu nechtěně legrační nejen svojí konstrukcí. Co si navrch myslet o okamžiku, kdy Juan již pudově rozvášněn na nevěstu Kristovu řičí: Necítíš touhu po rozžhaveném žezle, které do tebe vstoupí, až vykřikneš rozkoší? Taková řešení bychom čekali v červené knihovně, tento slovník zase v jiném pokleslém literárním žánru programově se otírajícím o lidské genitálie.
Je ovšem fakt, že od romantického muzikálu se cukrkandl na různý způsob čeká. Posluchačsky velmi vstřícná, ale v celkovém dojmu vlastně nevrstevnatá hudba Vašo Patejdla, je příjemným doprovodem a jakousi nenápadnou zvukovou kulisou večera. Od muzikálu očekávaný hit, který se vám vryje do paměti, tady ale neuslyšíte. Místy až starosvětsky operetně škrobené jsou texty písní Eduarda Krečmara.
Režisér Petr Gazdík se v této hudební šou snaží ve spolupráci se scénografem Petrem Hlouškem o tradiční velké plátno. To v tomto případě znamená něco velkých kulis na v pozadí s nezbytnými projekcemi enigmatické ženské tváře oné nedosažitelné lásky. Dobově nařasené šustící sukně, sutany, rudé biskupské komže a oblečení venkovanů má v publiku jen posilovat pocit dobové atmosféry Sevilly 16. a 17. století. Romanticko-historický kus prostě potřebuje své.
U brněnského Dona Juana se nyní opět ukázalo, že mimořádný profesionální tým od skvěle dirigovaného orchestru, přes zpěváky swingující za scénou až po bezvadně fungující company a jedinečné sólisty dokáže traktovat i dílo výše naznačeného žánru a zpracování. A tak je potřeba vyzdvihnout třeba Félicianu herečky Viktórie Matušovové, která dokáže sebejistým pěveckým projevem překlenout a vlastně i skrýt papírem šustící tragiku svojí hrdinky. Jiným případem herecké nakažlivosti a výtečně odehrané bezprostřednosti je třeba Luisa Barbory Remišové, která hraje rozpustilou a tělesným hříchům se nikterak neprotivící se služtičku. Obě jmenované patří k tomu lepšímu, protože ze strany zasloužilých bardů je k vidění většinou předepsaný aristokratický patos, který je místy na hranici sebe parodie. To je případ Martina Havelky jako hraběte Mendozy či Převora, ale také dvojice Ivana Vaňková a Alena Antalová, jejichž romantické heroiny jsou limitovaný probíranou emoční věrohodností scénáře. Všetečný sluha Sganarel je v podání Jakuba Uličníka další divácky vděčnou a herecky naplněnou figurou. Hlavní hrdina Dušan Vitázek jako Don Juan si užívá více polohu chtivého svůdce a lehkomyslného poživačníka, pomstychtivého šermíře a osudem raněného milence. Jeho sebezpytné momenty finále balancují na hraně povinné herecké oběti žánru.
Muzikál v Brně tradičně doprovodí živý orchestr, což je samozřejmě jinde nevídanou devízou. Don Juan bude přes zmíněné výtky jistě velmi úspěšně suplovat neutuchající poptávku po přídělu romantických látek. Publikum oddaně a rádo sedne na tento svůdnický lep a snad to tak i má být. Není mým úkolem pohoršovat se nad chutěmi diváků či – nedej Bůh – moralizovat jejich vkus. Snad také nejsem žádný zabedněný patriot, ale podobné muzikálové opusy, jako je Don Juan, nejsou v Brně snad ani zapotřebí. Současný autorský muzikál tady dosáhnul už zajímavějších výsledků.
Ivan Hubač, Vašo Patejdl, Eduard Krečmar a Martina Hrdinka: Don Juan. 17. 5. 2014, světová premiéra, Městské divadlo Brno.
Simona Škarabelová
29. září 2014, 14:05