Muzikál Don Juan čili o rozžhaveném žezle rozkošníka

20. květen 2014, 16:23
Muzikál Don Juan čili o rozžhaveném žezle rozkošníka

Je to patálie s hledáním silných témat pro autorský muzikál dneška. A tak se k životu křísí logicky ta stará. Jako v případě nového muzikálu Don Juan. Příběhů ze současnosti se tvůrci bojí nebo je neumějí přesvědčivě vykroužit, sáhnout po zavedené literární figuře, která je látkou naoko známou všem generacím, se zdá pohodlnější a zaručenější. Muzikál Don Juan z dílny pražského kvarteta – Ivana Hubače, Vašo Patejdla, Eduarda KrečmaraMartina Hrdinky, který o víkendu uvedlo ve světové premiéře Městské divadlo Brno je scénáristicky překombinovanou, místy naivně romantickou story, hudebně průměrnou, a tak i divadelně prostřední produkcí, v níž se ale najde několik zajímavých hereckých výkonů.

S fiktivní literární postavou proslulého sevillského svůdce, který otevíral a lámal na počkání ženská srdce i klíny, tady scénárista Ivan Hubač nakládá velmi volně. To je samozřejmě jeho svaté autorské právo. A jaký tedy je tento nenapravitelný sukničkář, který přepsal dějiny evropské kultury v mnoha verzích už od roku 1630, kdy jej na svět vyprovodil španělský dramatik Tirso de Molina? Mnohé napoví fakt, že tady chybí onen kamenný host z prvního zpracování čili socha Komtura, která nenapravitelného sukničkáře a cynického zhýralce po zásluze smete do pekla.

Hubačův Don Juan je také neukojitelným hormonálním štvancem, také se rouhá nebesům jako Mozartův potrestaný prostopášník a také končí špatně. Nikoliv však úradkem nezemských mocností, ale rukou jeho poslední oběti – zneuctěné řádové sestry. A na nůž v její dlani si navrch naběhne sám. Tento donšajn se totiž ve finále uchýlí do kláštera, protože je nejen poživačný ale také hloubavý člověk a v kajícnosti zjistí, jaké smrtelné nebezpečí pro ženy znamená. Chce proto v klidu domeditovat svůj bídní život lemovaný promiskuitou, vraždou a skonem jediné skutečně milované ženy. A aby té romantické psychologie nebylo málo, hned zpočátku ho na plochou dráhu jeho nevázaného života navede nestálost jeho první lásky. Prostě se spálil, a tak se ženám vlastně mstí svojí přelétavostí a cynismem.

Jistěže historický romantický muzikál potřebuje podobné prostředky, jsme na půdě přepjatých vášní, příběhů a figur. I tak jsou v tomto Donu Juanovi kontraproduktivní místa, kterým se vstřícné premiérové publikum (nakonec jako vždy v Městském divadle Brno disciplinovaně aplaudující vestoje) smálo a tímto neplánovaným veselím rušilo vážnost situace. To jsou třeba scény, kdy maskovaný Juan klečí nad hrobem Flavia (to je bratr jedné zneuctěné dívky, která se nakonec utopí). Hříšník se zdánlivě kaje, ale ve skutečnosti číhá na Flaviovu oddanou vdovu, kterou přímo na pohřebišti znásilní, vlastně v mžiku svede. Scéna, kdy jde hlavní hrdina (už jako mnich s budoucí obětí) do lesa ke studánce pro vodu, je opravdu nechtěně legrační nejen svojí konstrukcí. Co si navrch myslet o okamžiku, kdy Juan již pudově rozvášněn na nevěstu Kristovu řičí: Necítíš touhu po rozžhaveném žezle, které do tebe vstoupí, až vykřikneš rozkoší? Taková řešení bychom čekali v červené knihovně, tento slovník zase v jiném pokleslém literárním žánru programově se otírajícím o lidské genitálie.

Je ovšem fakt, že od romantického muzikálu se cukrkandl na různý způsob čeká. Posluchačsky velmi vstřícná, ale v celkovém dojmu vlastně nevrstevnatá hudba Vašo Patejdla, je příjemným doprovodem a jakousi nenápadnou zvukovou kulisou večera. Od muzikálu očekávaný hit, který se vám vryje do paměti, tady ale neuslyšíte. Místy až starosvětsky operetně škrobené jsou texty písní Eduarda Krečmara.

Režisér Petr Gazdík se v této hudební šou snaží ve spolupráci se scénografem Petrem Hlouškem o tradiční velké plátno. To v tomto případě znamená něco velkých kulis na v pozadí s nezbytnými projekcemi enigmatické ženské tváře oné nedosažitelné lásky. Dobově nařasené šustící sukně, sutany, rudé biskupské komže a oblečení venkovanů má v publiku jen posilovat pocit dobové atmosféry Sevilly 16. a 17. století. Romanticko-historický kus prostě potřebuje své.

U brněnského Dona Juana se nyní opět ukázalo, že mimořádný profesionální tým od skvěle dirigovaného orchestru, přes zpěváky swingující za scénou až po bezvadně fungující company a jedinečné sólisty dokáže traktovat i dílo výše naznačeného žánru a zpracování. A tak je potřeba vyzdvihnout třeba Félicianu herečky Viktórie Matušovové, která dokáže sebejistým pěveckým projevem překlenout a vlastně i skrýt papírem šustící tragiku svojí hrdinky. Jiným případem herecké nakažlivosti a výtečně odehrané bezprostřednosti je třeba Luisa Barbory Remišové, která hraje rozpustilou a tělesným hříchům se nikterak neprotivící se služtičku. Obě jmenované patří k tomu lepšímu, protože ze strany zasloužilých bardů je k vidění většinou předepsaný aristokratický patos, který je místy na hranici sebe parodie. To je případ Martina Havelky jako hraběte Mendozy či Převora, ale také dvojice Ivana VaňkováAlena Antalová, jejichž romantické heroiny jsou limitovaný probíranou emoční věrohodností scénáře. Všetečný sluha Sganarel je v podání Jakuba Uličníka další divácky vděčnou a herecky naplněnou figurou. Hlavní hrdina Dušan Vitázek jako Don Juan si užívá více polohu chtivého svůdce a lehkomyslného poživačníka, pomstychtivého šermíře a osudem raněného milence. Jeho sebezpytné momenty finále balancují na hraně povinné herecké oběti žánru.

Muzikál v Brně tradičně doprovodí živý orchestr, což je samozřejmě jinde nevídanou devízou. Don Juan bude přes zmíněné výtky jistě velmi úspěšně suplovat neutuchající poptávku po přídělu romantických látek. Publikum oddaně a rádo sedne na tento svůdnický lep a snad to tak i má být. Není mým úkolem pohoršovat se nad chutěmi diváků či – nedej Bůh – moralizovat jejich vkus. Snad také nejsem žádný zabedněný patriot, ale podobné muzikálové opusy, jako je Don Juan, nejsou v Brně snad ani zapotřebí. Současný autorský muzikál tady dosáhnul už zajímavějších výsledků.

Ivan Hubač, Vašo Patejdl, Eduard Krečmar a Martina Hrdinka: Don Juan. 17. 5. 2014, světová premiéra, Městské divadlo Brno.

Foto Jef a Tino Kratochvilové

Komentáře

Reagovat
  • Simona Škarabelová

    29. září 2014, 14:05
    Vážený pane Marečku, děkuji za Váš názor, jsem ráda, že jsem konečně narazila na někoho, s kým se v této věci shodnu. "Pražský muzikál slavil v Brně velký úspěch", jak se o něm pateticky psalo po premiéře, mě více než zklamal. Příběh je jeden velký kýč a klišé, korunovaný Juanovým odchodem do kláštera a snahou o pokání. Místy jsem měla pocit, že vidím Ofelii, jindy tančící symboly smrti či pekla (dokonce v nápadně podobných kostýmech) z Draculy, chvílemi Sluhu dvou pánů. Sluha Sganarel však byl rozhodně výrazným potitivem inscenace. K Vašim steskům nad pokleslými obraty z "jiného pokleslého literárního žánru programově se otírajícího o lidské genitálie" bych kromě rozžhaveného žezla zminila i hru na flétnu, kterou "včera ještě panna" dost dobře neovládá... Zkráta - Pražský Don Juan v Brně pro mě představuje jedno velké zklamání, kde kromě scény, nápaditých dobových kostýmů a bohužel nevyrovnaných hereckých výkonů, není nic zásadního k vidění. Zůstal ve mě jen nesmazatelný pocit údivu spojený s neodbytnou otázkou, provázející mě po celou dobu představení a vlastně i po něm, při - tradičně ve stoje - aupladujícím publiku: "To snad nemohou myslet vážně?!"

Dále si přečtěte

Také v případě Mladého Frankensteina chce Petr Gazdík publiku nabídnout vše, na co se u podobných produkcí v muzikálové aréně na Lidické ulici sází. Co to je? Profesionálně odvedená podívaná, která diváky strhne na svoji stranu dobrými hereckými a pěveckými čísly, tanečními výkony, ale také naživo hranou muzikou a zajímavou výpravou.  více

Muzikál Sliby chyby, který o víkendu uvedlo Městské divadlo Brno, je typickou ukázkou toho, že ne všechny retro návraty bývají opodstatněné a divadelně milosrdné či přímo nutné. Melancholická a lehce nahořklá komedie je totiž ukázkou hudebního divadla, které je po půl století od svého vzniku zastaralé, sentimentální a zdlouhavé, co se délky i způsobu vyprávění týče.  více


Kancelář Brno - město hudby UNESCO vám za finanční podpory JIhomoravského kraje v rámci aktivit spojeným s Rokem folklorních souborů představuje soupis aktivních folklorních uskupení (soubory, chasy, muziky) na území Brněnska.  více

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce

Mezinárodní festival Janáček Brno nedává prostor pouze profesionálním tělesům, ale v jeho dramaturgii se pravidelně objevují například i studentské projekty. Tak tomu bylo i ve čtvrtek 14. listopadu, kdy byla v divadle Reduta uvedena světová premiéra scénického projektu Konzervatoře Brno s název Vitka Osudová (Koleda milostná). Hudební koláž spojovala různá díla Vítězslavy Kaprálové a Bohuslava Martinů. Stvořil ji Tomáš Krejčí, který společně s Katarínou Duchoňovou a Helenou Fialovou celé představení se studenty konzervatoře také hudebně nastudoval. Na scénáři s Tomášem Krejčím spolupracovala Hana Mikolášková a režie se ujala Alexandra Bolfovávíce

Komorní řada koncertů festivalu Janáček Brno 2024 je zaměřena na kvartetní, ale i sborovou tvorbu. A právě večer konaný ve středu 13. listopadu v prostorách Janáčkova divadla představil mladé ambiciózní sborové těleso JK Voices nesoucí v názvu iniciály svého zakladatele a sbormistra Jakuba Kleckera. Soubor je složený z několika generací zpěvaček a svým fungováním, částečně i repertoárem, navazuje na tradici starších brněnských sborů jako například Kantiléna. V rámci večera se v jednotlivých skladbách představili sopranistka Doubravka Novotná, klavíristé Jiří Hrubý a Helena Fialová, houslistka Barbara Tolarová, harfistka Pavla Kopecká a flétnistka Hana Oráčovávíce

Trumpetista Jiří Kotača založil před deseti lety big band Cotatcha Orchestra. Ten dnes vystupuje s různými programy od nejtradičnějšího jazzu až po vizionářské propojení jazzu s elektronikou. S Jiřím Kotačou hovoříme o tom, jak se orchestr postupně vyprofiloval, jak vzniká autorský repertoár na pomezí jazzu a elektroniky, ale také o tom, co fanouškům přinese listopadový koncert k 10 letům orchestru. Řeč je i o Kotačově mezinárodním kvartetu nebo o tom, jak je možné hru na trubku a křídlovku obohatit efekty.  více

Ačkoliv je Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno věnován především klasice, dramaturgie se nebojí přimíchat do programu například jazzové nebo folklórní koncerty. Právě lidovému umění bylo v neděli 10. listopadu v 15 hodin věnováno pásmo Opojen písní, jehož scénáře a režie se ujala Magdalena Múčková. V podání sboru Netáta ze Strání, jehož vedoucí je Marie Múčková, zpěvačky Kateřiny Gorčíkové z Březové a lidové hudby Matóše z Lopeníka zazněly lidové písně, které zaplnily prostor divadelního sálu brněnské Reduty. Tento komorní hudební pořad akcentoval především obec Březová (Brezová), kterou několikrát sám Leoš Janáček (1854–1928) navštívil a jíž věnoval esej Březovská píseň (1899). Čtení z této eseje procházelo v podání Vladimíra Doskočila celým programem a velmi povedeně tak pásmo propojilo přímo s osobností Leoše Janáčka.  více

Mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno nabídl v sobotu také koncert Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra zazněl program z děl čtveřice skladatelů, kteří jsou velkou mírou spjati s Brnem. V divadle Reduta zazněly kompozice Miloslava Ištvana, Aloise Piňose, Josefa Berga a Petra Kofroně.  více

Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky pár dní nazpět oslavila 100. výročí premiéry, která se uskutečnila v Národním divadle Brno. Jejího novodobého festivalového uvedení se zhostil soubor Národního divadla moravskoslezského v režii Itzika Galiliho – choreografa a režiséra izraelského původu. Přivezená inscenace byla uvedena v neděli 10. listopadu v Mahenově divadle.  více

Do letošního ročníku festivalu Janáček Brno přispěla i Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění. Její posluchači připravili sobotní komponovaný program, který divákům předvedl nejen hudbu nejrůznějších stylů, ale také jim ukázal různé prostory fakulty. Při vstupu na fakultu byla příchozím rozdána barevná kolečka, která rozdělila publikum na tři menší skupiny. To vše se stalo z kapacitních důvodů, jelikož se program kromě auly odehrával také ve varhanním sále, klenbovém sále a učebně 09. Všichni tak slyšeli totožný program jen v jiném pořadí.  více

Téměř po devadesáti letech od svého vzniku se do Brna vrátila jediná opera Pavla Haase (1899–1944) Šarlatán. Inscenování této humorné opery se ujalo Národní divadlo moravskoslezské v režii Ondřeje Havelky a hudebním nastudování Jakuba Kleckera. Několik týdnů po premiéře inscenace v Ostravě se v pátek 8. listopadu v Mahenově divadle, kde měl Šarlatán v roce 1938 svoji světovou premiéru, nabídnul novinku ve svém devátém ročníku Festival Janáček Brno 2024.  více

Jedním z komorních koncertů devátého ročníku festivalu Janáček Brno byl také večer věnovaný dílům Leoše Janáčka, a zejména Pavla Haase. Tyto skladby provedla v úterý 5. listopadu v Mozartově sále divadla Reduta různá hudební uskupení složená z tenoristy Nickyho Spence, klavíristky Lady ValešovéNavarra String Quartetu, houslistky Ivany Víškové, hornisty Antonína Koláře a flétnisty Michala Vojáčkavíce

Sobotní dopoledne 2. listopadu bylo zasvěceno sborovým zpěvům v podání mužského pěveckého ansámblu Q VOX. Zpěváci si pro posluchače připravili skladby vybrané na základě dramaturgické linie opírající se o generační prolnutí (učitele) Pavla Křížkovského (1820–1885) a (žáka) Leoše Janáčka (1854–1928), jež byly v druhé půli doplněny díly sbormistrů a skladatelů kontextem i tvorbou spjatými s osobností Janáčka.  více

S tradičním dvouletým odstupem začal Mezinárodní festival Janáček Brno 2024, jehož slavnostní zahájení se uskutečnilo v pátek 1. listopadu v Janáčkově divadle. Národní divadlo Brno při této příležitosti uvedlo premiéru nové inscenace opery Výlety páně Broučkovy Leoše Janáčka (1854–1928), jenž vznikla na náměty dvou povídek Svatopluka Čecha. Režie operní novinky, která vznikla v koprodukci se Staatsoper Unter den Linden, Berlin a Teatro Real, Madrid, se ujal kanadský režisér Robert Carsen. Hudební nastudování, stejně jako dirigování premiéry bylo vloženo do rukou Marka Ivanoviće a v titulní roli Matěje Broučka se představil skotský tenorista Nicky Spencevíce

Znovuuvedením oblíbeného muzikálu Čarodějky z Eastwicku se Městské divadlo Brno rozhodlo připomenout jubilejních dvacet let od otevření svojí velké Hudební scény. Opětovné nasazení titulu představuje povedený narozeninový dárek divadla publiku, které od premiéry v roce 2007 zhltlo 149 repríz hudební inscenace režiséra Stanislava Moši. V novém uvedení se objeví známé tváře z původního obsazení, ale také noví herci a herečky. A tento divadelní comeback bude jistě vděčným diváckým soustem po několik sezon i po sedmnácti letech od prvního českého uvedení právě v Brně. Jen za půl měsíce od nynější premiéry udělají Čarodějky 24 vyprodaných repríz. K tomu není co dodat.  více

Letošní ročník Expozice nové hudby uzavřelo teprve druhé uvedení kompozičního site specific projektu Fresco Karlheinze Stockhausena (1928–2007), který byl poprvé uvedený v roce 1969. Od této doby se ho nikdo neujal. Divákům, kteří v sobotu 19. 10. navštívili Besední dům, se tak naskytla naprosto unikátní příležitost zažít dílo na vlastní kůži. Zmíněné první uvedení této skladby bylo provázeno sabotážemi ze strany konzervativních muzikantů. A tak je legitimní si položit otázku, zda teprve v sobotu Fresco nezaznělo, jak si to skladatel představoval. Tento náročný projekt kurátorky Moniky Pasiecznik a uměleckého vedoucího Pabla Drukera realizovala čtyři tělesa složená ze členů Brno Contemporary OrchestraMladých brněnských symfoniků Filharmonie Brno pod vedením Pablo Drukera, Radima HanouskaPavla Šnajdra, Tomáše Krejčího a Pavla Zlámalavíce

Nejčtenější

Kritika

Další z orchestrálních koncertů, který se odehrál v rámci festivalu Janáček Brno, patřil domácímu Orchestru Janáčkovy opery NdB pod vedením dirigenta Roberta Kružíka. V pátek 15. listopadu v Mahenově divadle zazněly skladby Leoše Janáčka, Miloslava Ištvana a Bohuslava Martinů. U každé z kompozic pak orchestr doplnili sólisté: u první jmenované to byl houslista Jan Mráček, u druhé recitátoři Daniel Bambas Hana Briešťanská, a při závěrečné kvarteto zpěváků Jana Šrejma KačírkováVáclava Krejčí HouskováVít Nosek a Tadeáš Hoza, se kterými orchestr doplnili také Český filharmonický sbor Brno a Dětský sbor Brnovíce