Je toho více, čím první muzikálová produkce Městského divadla Brno v této sezoně poutá pozornost. Inscenaci Pískání po větru uvedli na zdejší Hudební scéně v režii Petra Gazdíka, který se také objeví v hlavní roli. Vedle zajímavé dramaturgie je to vlastní hudební balení titulu a jeho nastudování a dále výkony protagonistů i početných dětských herců.
Autorem muzikálu Whistle Down the Wind je Andrew Lloyd Webber, jehož celosvětově proslavené tituly jako Cats (Kočky), Jesus Christ Superstar, Evita a Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat (Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť) už na jmenované scéně divadlo uvedlo. Nekorunovaný král muzikálu toho samozřejmě napsal daleko více a ve vyjmenované řádce největších Weberových hitů uvedených v Brně už snad chybí jen slavný Phantom of the Opera (Fantom opery). I proto je zajímavé, že v představování Webberovy tvorby sáhli nyní brněnští inscenátoři – navrch v české premiéře – po díle z roku 1996, které si cestu k úspěchu na jevišti klestilo přes původní neúspěšně americké uvedení. Dalším plusovým bodem je, že o tento Webberův nikde široko daleko kolem nezavadíte a podle informací brněnských divadelníků jde zřejmě o kontinentální premiéru.
Nasazení titulu je však zajímavé také pro vlastní příběh muzikálu a jeho hudební zpracování. V podtitulu muzikál trochu módně označený přívlastkem „mysteriózní“ staví na srážce dětské nevinnosti s pragmatickým a cynickým světem dospělých. Předlohu stvořila ve stejnojmenné novele koncem padesátých letech minulého století spisovatelka Mary Hayley Bell. Podle knížky vznikl v roce 1961 úspěšný britský film představovaný u nás pod názvem Mluviti do větru. Příběh je vcelku prostý. Skupina dětí najde ve stodole zřejmě zločince na úprku a považují jej za Ježíše Krista. Jenomže je tady ještě jiný početný chór dospělých, s jejichž vírou i pohledem na svět to už není tak jasné jako s optikou malých, kterým vévodí dospívající dívka. Z její velké, odevzdané a nic nepožadující lásky k tajemnému Muži, jehož stigmata na nohou i rukou ale nejsou od kříže, se zrodí finální katarze i poselství muzikálu. Dětská čistota je nedotknutelná a dokáže spasit, víra a láska nefunguje v kostele ale osvědčována v každodenní realitě. A s možným návratem Krista je to vlastně stále otevřené… Biblická témata a jemné christologické odkazy, které vcelku nekomplikovaným dějem situovaným do Vánoc a do chudé Louisiany vzlínají, jsou právě v dnešních dnech plných uprchlíků a imigrantských útěkářů také jakýmsi jemným lakmusem divákova pomyslného milosrdenství a náboženského přesvědčení. I v těchto nezamýšlených dramaturgických konsekvencích vidím jeden z kladů Webberova muzikálu tady a teď.
Režsiér Petr Gazdík už dávno ví, že muzikál je zejména do detailů propracovaná herecká, pěvecká, pohybová a vizuální šou. A dokázal to paradoxně i v této naoko nepompézní podívané. Scénograf Emil Konečný svojí výpravu jakoby se vzdálil zdejším výpravným muzikálovým titulům. Velký portál ale i celý obvod jeviště – možná až trochu fádně – vyplnil jenom soustavou obrovských svislých latí. Využívá se tady vcelku střízlivě a jednoduše pojízdných stolů a průsvitné černé opony, aby bylo možno měnit různá prostředí, z nichž nejčastější je právě onen novodobý Betlém – tedy prostá stodola s balíky slámy skrývajícími onoho Muže.
Jistou záludnost muzikálu představuje početná dětská company, která ve dvou alternacích čítá až čtyřicet malých. Nutno přiznat, že s premiérovou polovinou této školácké i před školácké skupiny Gazdík za pomoci choreografky Carli Rebeccy Jefferson pracuje účelně tak, že děti inscenaci toliko nezdobí, ale jsou jejími právoplatnými aktéry. To lze říci i na adresu hlavního tria, které při premiéře odehráli Alena Juráčková, režisérův sedmiletý syn Josef Gazdík a odrostlá, ale figuru dospívající dívky skvěle zvládající Eliška Skálová. Mladá herečka s křehkým sopránem vytvořila skutečně jímavou ale diváka nevydírající postavu: ona je vlastně nositelem hlavního sdělení inscenace. Jde o zatím možná nejzajímavější výkon Skálové v MDB. Petr Gazdík sám sebe režíroval v hlavní roli Muže. Zkušený muzikálový interpret předvedl dramatický tenorový part a dosvědčil, že figury osudem, vlastními činy nebo svědomím pronásledovaných hrdinů suverénně pěvecky zvládá už od dob svého Jeana Valjeana. Z dalších výkonů potom nelze pominout výkon Viktórie Matušovové jako temperamentní Candy, která dokáže svůj zpěv prosytit nejen silou a dramatickou naléhavostí, ale také jistým a bezchybným hlasovým projevem.
Možná až příliš kontraproduktivní exprese naopak dávala do svých čísel company tanečníků a zpěváků. I když si divák v muzikálu cení pohybového i gestického nasazení, méně by v tomto případě znamenalo více. Pěvecký entuziasmus a pohybová verva malých se tady naopak nespoléhala na divácky odzbrojující dětské skotačení, ale nesla prvky ukázněné režie, za což patří Gazdíkovi také plus.
Pískání po větru je příjemným zážitkem, jak po herecké tak po zvukové stránce. Webber stvořil místy až rozmáchle symfonicky znějící muziku, v níž místy nezapře svoji fascinaci a zkušenost s rockovou ražbou, kterou tady obstarává zvuk kytar. Velké hudební plochy jsou dílem zvukově precizního pětatřicetičlenného orchestru pod vedením Dana Kalouska. A Brňané už berou jako samozřejmost, že neslyší muzikál na half playback, jak se to z ekonomických důvodů mnohdy dělá jinde – muzikálový produkt i jeho divácká konzumace se potom blíží spotřebě pomyslné divadelní konzervy. Divák si samozřejmě přijde i na řadu komorních písničkových výstupů, kterým vévodí výše jmenovaní protagonisté.
Pískání po větru je tak v Brně muzikálem, který možná neohromí okázalostí příběhu, kostýmů či tanečních čísel. I tak je zajímavý dramaturgickým importem a hlavně vlastním scénickým tvarem. Je to podoba hudebního divadla, k němuž divák uvyklý zejména na vnějškově efektní podívané překvapivě musí přistupovat zevnitř příběhu i poselství této hudby.
Andrew Lloyd Webber, Jim Steinman, Patricia Knop, Gale Edwards: Pískání po větru. Režie – Petr Gazdík, kostýmy – Andrea Kučerová, scéna – Emil Konečný, hudební aranžmá – Martin Wiesner, hudební nastudování – Dan Kalousek. Vlaštovka – Eliška Skálová, Rošťanda – Alena Juráčková, Chudáček – Josef Gazdík, Boone – Tomáš Sagher, Amos – Dušan Vitázek, Candy – Viktória Matušovová. 24. října 2015, Městské divadlo Brno, Hudební scéna, premiéra.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..