Koncerty vážné hudby nám asociují především večerní hodiny, formální ustrojení a v některých případech i skleničku vína. Včerejší sobota dokázala, že dopoledne představuje stejně vhodný čas na uměleckou produkci. Hodinu před polednem zazněly v Křišťálovém sále brněnské Staré radnice violoncellové sonáty Ludwiga van Beethovena, Clauda Debussyho a Dmitrije Šostakoviče v provedení violoncellisty Štěpána Filípka a klavíristy Marka Pinzowa. Koncert pořádalo Národní divadlo Brno.
Pravidelní návštěvníci koncertů Štěpána Filípka mohli být z kraje poněkud zaskočeni – violoncellista je známý především jako aktivní propagátor a progresivní interpret soudobé hudby. Sobotní program nicméně sestával pouze z děl řekněme klasičtějších. Ničemu to nevadilo – neformální nálada umocněná nezvyklou koncertní hodinou a intimními prostorami Křišťálového sálu naopak volala po tradičnějších hudebních skladbách.
Navzdory původně zamýšlenému programu, ve kterém zahajovala koncert Debussyho Sonáta d moll, se interpreti rozhodli pro chronologické pořadí skladeb. Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že jde o pouze drobnou změnu, z dramaturgického hlediska se jednalo o mnohem působivější řešení. Interpretům se tak podařilo posluchačům alespoň částečně přiblížit dlouhý vývoj této hudební formy, jejíž počátky sahají až k Antoniu Vivaldimu. Úvodní Sonáta A dur op. 69 pro violoncello a klavír od Ludwiga van Beethovena stojí sice ještě na klasicistních základech, ale melodickou a rytmickou rovnocenností obou nástrojů již předznamenává rodící se svět romantismu. Již z několika prvních taktů bylo zřejmé, že Filípkova zkušenost se soudobou hudbou se promítla také do interpretace Beethovenovy sonáty. Romantická a ranně romantická díla jsou často interpretována svérázným, silně rubatovým a až jaksi rozevlátým způsobem; Filípkova věcná, objektivní, patosem nezatěžkaná a místy snad až jaksi úsečná hra byla v tomto případě vítaným osvěžením. Toto uchopení bylo zřejmé především na dlouhých závěrečných tónech, v nichž umělci většinou nachází spoustu prostoru pro rádoby emocemi přetékající rubato. Filípek se naštěstí tímto pozlátkem nenechal zlákat a hledal výraz a city tam, kde skutečně leží tedy v samotných hudebních frázích. Klavírista Mark Pinzow se snažil docílit vyvážené pedalizace a ideálního středu mezi bohatým zvukem, barvou a čistotou. Ačkoliv se v uchopení skladby poměrně výrazně rozcházel s violoncellistou, jednalo se o poměrně organické spojení. V některých okamžicích se však zdálo, jako by si role vyměnili, a naneštěstí k tomu většinou došlo v nevhodných situacích. Jako příklad může sloužit třetí věta Beethovenovy sonáty, ve které Filípkovo violoncello vytrhly z křehkého vdychání náhlé a nepřiměřeně prudké údery klavíru, při opakování volil Mark Pinzow mnohem vhodnější dynamiku. Debussyho Sonáta d moll pro violoncello a klavír představovala výraznou stylovou změnu, kterou interpreti dokázali nejen postihnout, ale především předat. Interpretace se stala mnohem vášnivější a Filípkova pizzicata upoutala svojí zvonivostí a ostrostí. Klavírní part naopak akcentoval spíše zasněnou stránku Debussyho tvorby. U obou děl je třeba zdůraznit obecně povedenou rytmickou souhru hudebníků, která se projevila především v přesných nástupech z ticha. Drobné chyby v intonaci violoncella vyvážila uměřená, proměnlivá, a především promyšlená práce s výrazem, dynamikou a akcenty.
Obě skladby však zastínilo provedení Sonáty d moll op. 40 pro violoncello a klavír Dmitrije Šostakoviče. Zatímco v přecházejících dílech se tu a tam objevovaly drobné nedostatky intonačního a rytmického charakteru, Šostakovičova sonáta byla bezchybnou dramatickou jízdou od začátku do konce. Svým charakterem se ostatně nejvíce blížila skladbám, které tvoří Filípkův interpretační denní chléb. Sonáta d moll vznikla v krušném období skladatelova života a je plná něhy, melancholie, dramatu ale také typicky cynického Šostakovičova humoru. Toto emoční rozpětí vyžaduje nejen množství technických schopností, ale především maximální porozumění samotné skladbě a hudebníci si dali skutečně záležet, aby všechny tyto rozdílné nálady byly v interpretaci nepřeslechnutelné a intenzivní. Velkou pochvalu si zaslouží především Filípkovy povedené a intonačně přesné flažolety.
Ačkoliv nejsou dopolední koncerty příliš častým kulturním jevem, své kouzlo nepochybně mají. Štěpánovi Filípkovi a Marku Pinzowovi se kombinací umírněné dramaturgie, vhodného prostoru a především povedené interpretace podařilo navodit intimní, a přesto vysoce sofistikovanou atmosféru. Potěšili milovníky vážné hudby kolem sobotního poledne. A kdo by nechtěl strávit ve společnosti Beethovena, Debussyho a Šostakoviče víkendový oběd?
Zatím nebyl přidán žádný komentář..