Národní divadlo Brno včera zahájilo novou sezónu nastudováním fantastické opery Hoffmannovy povídky francouzského skladatele Jacquesa Offenbacha na libreto básníka Julesa Barbiera. Režie se chopil uznávaný umělecký tandem SKUTR sestávající z Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. V titulní roli se představil Luciano Mastro, jeho věrného společníka Nicklausse (a v závěru představení i postavu Múzy) ztvárnila Markéta Cukrová. V rolích Hoffmannových lásek Olympie, Antonie, Giulietty a Stelly stanuly Martina Masaryková, Pavla Vykopalová, Daniela Straková-Šedrlová a Andrea Široká. Postavu Hoffmannova věčného soka (Lindrofa/Coppélia/dr. Miracla/ Dapertutta) interpretoval Ondrej Mráz. Orchestr řídil Ondrej Olos, sbor pak Klára Složilová Roztočilová.
Hoffmannovy povídky zaujímají společně s operou Rýnské rusalky v tvorbě Jacquesa Offenbacha zvláštní místo. Ačkoliv se skladatel věnoval převážně lehčím žánrům a přeneseně (byť ne zcela správně) se o něm hovoří jako o tvůrci operety, v případě Hoffmannových povídek bylo autorovým záměrem spíše tradičnější dílo srovnatelné například s operami George Bizeta, Charlesa Gounoda a Camilla Saint-Saënse. Hoffmannovy povídky zůstaly kvůli Offenbachově smrti nedokončeny, po dokomponování zbývajících částí skladatelem Ernestem Guiraudem se uvedení opery stalo trhákem. Dodnes nad finální podobou díla nicméně visí řada otazníků a můžeme pouze spekulovat, jak by vypadaly některé části, kdyby je skladatel stihl dokončit. Příběh o básníkovi hledajícím dokonalý ženský ideál se však mezitím stal jedním z nejoblíbenějších jevištních děl Jacquesa Offenbacha.
Brněnská inscenace již od svého ohlášení vzbuzovala mnoho příslibů – režisérský tandem SKUTR má na svém kontě řadu povedených režijních počinů a spolupráce se scénografem Jakubem Kopeckým, kostymérkou Simonou Rybákovou a choreografem Janem Kodetem očekávání přinejmenším zvýšila. A SKUTR si po včerejší premiéře může do svého portfolia připsat další řemeslně vybroušenou inscenaci. Tvůrci si dali záležet, aby střet fantaskního a reálného působil naprosto organicky a vyváženě. Minimalistická scéna tento dojem jenom umocňuje a přechod mezi hraným operním světem a náhlým poflakováním a protahováním herců či pobíháním zvukařů a techniků je jedním z mnoha vkusných režijních triků, které se na posluchače začnou valit od prvního rozevření opony.
Scéna je převážně úsporná, avšak svými prvky vyvážená a lahodící oku, především však naprosto plní vizi režisérské dvojice. V každém jednání nabízí Jakub Kopecký neotřelé a působivé vyobrazení Hoffmannových zážitků. Hned v prvním dějství, ve kterém vypráví Hoffmann o své lásce k automatu Olympii, vévodí scéně vyvýšená prosklená místnost s vystavenou a otáčející se Hoffmannovou láskou, nad scénou visící šíp má na svém konci znak atomu a podobně. Druhý akt příhodně zasazuje příběh Antonie, kterou Hoffmann popisuje jako „panenku“, do stylizovaného domečku pro panenky – dokonce i s kouřícím komínkem! V každé scéně jsou menší i větší detaily odkazující na specifika toho kterého příběhu. Režisérské duo těchto uhrančivých scén využívá s citem pro detail. Pohyb na jevišti je důmyslný a v mnoha případech vychází přímo z vyprávěného příběhu, příkladem může být odplouvající gondola ve třetím dějství, přitahování rekvizit v prvním a tak dále.
Se stejným citem pro detail nakládá také choreografie Jana Kodeta, která svou formou vždy odráží Hoffmannem vyprávěný příběh. Například v prvním dějství se tanečníci, doprovázející zpívající Olympii, vyznačují trhanými robotickými pohyby. A dokonce i postava sluhy Cochenillea, hrající na harfu, krouží rukama kolem nástroje po způsobu dětských natahovacích hraček. Radost vzbuzují také drobné detaily – když si tanečníci klekají k Hoffmannovu na zemi ležícímu odrazu, skládají se do vějíře tak, aby na každého z nich bylo vidět.
Samostatnou kapitolou jsou výtečné pěvecké výkony. Zde šlo vyloženě o přehlídku velkých pěveckých hlasů – Luciano Mastro v roli Hoffmanna uchvátil excentrickým výrazem, který se skvěle hodí k roztržitému, vášnivému a bohémskému duchu titulní postavy. Mastro bez problémů zvládal vypjaté i lyrické polohy a v každé vynikaly jiné kvality jeho pestrého hlasového fondu. Jako věrná společnice, doprovázející Hoffmanna celým příběhem, zazářila Markéta Cukrová, jejíž něžné výšky s citlivě zdobeným tónem byly v závěru díla křehkým a katarzním vyvrcholením celého příběhu. Olympia – Hoffmannova první láska – uhranula posluchače precizními virtuózními běhy a průzračně jasnou barvou hlasu. Roztomile úsměvné bylo také její herecké ztvárnění robotické bytosti. Pavla Vykopalová se představila co něžná Antonie – role jí sedla nejen pěvecky ale také herecky. Obzvláště jímavý byl duet s Lucianem Mastrem, ve kterém se hlasy obou protagonistů libě výrazově a barevně doplňovaly. Křehkost své postavy zdůraznila Vykopalová něžným lyrismem a jemným sametovým vibrátem. Daniela Straková-Šedrlová coby Giulietta podala také úctyhodný výkon, byť doplatila na fakt, že Giulietta je ze všech postav nejproblematičtější a nejvíce nese známky bolestného vzniku opery. Andrea Široká v roli Stelly se objevila až v samém závěru opery a i přes relativně omezený prostor zaujala hlasově vyrovnaným, byť zvukově trochu utopeným přednesem. Ondrej Mráz působil elegantně i ďábelsky a zpěvák se snažil každé své postavě dodat jedinečný výraz, což místy vyústilo v trochu karikovanou místy až „příliš francouzskou“ francouzštinu. Zpěvákův ďábelsky klidný mohutný bas tvořil výtečný protipól vzrušenému hlasu Luciana Mastra. Velmi povedené byly také vedlejší postavy v podání Aleše Voráčka či Davida Szendiucha. Orchestr pod vedením Ondreje Olose byl plný jemných dynamických odstínů a dirigent dbal na to, aby hudebníci výrazově vystihli nejsubtilnější změny nálad a proměnlivá vyznění probíhajících scén. Až na nějaká drobná intonační pochybení hrál orchestr čistě a rytmicky spolehlivě. Neméně dobrý byl také sbor pod vedením Kláry Složilové Roztočilové, který skvěle vyvažoval sólisty a jehož závěrečné dvojsborové číslo z balkónů Janáčkova divadla vzbuzovalo doslova husí kůži.
Národní divadlo Brno zahájilo novou sezónu vskutku velkolepě a rozhodně se jedná o představení, které by si opery chtiví posluchači neměli nechat ujít. Výtečná a svěží režie, účelná a vyvážená scéna, chytrá choreografie, povedené kostýmy a takřka bezchybné pěvecké výkony stavějí laťku pro další operní představení vysoko. Nezbývá než se těšit, jak se s touto konkurencí vypořádá další premiérový titul tedy Růžový kavalír v režii Jiřího Heřmana. Pokud nová sezóna bude pokračovat, jak začala, máme se opravdu na co těšit.
autor: Jacques Offenbach
hudební nastudování: Ondrej Olos
dirigent: Ondrej Olos, Pavel Šnajdr
režie: SKUTR
scéna: Jakub Kopecký
kostýmy: Simona Rybáková
choreografie: Jan Kodet
choreografická spolupráce: Kateřina Nováčková
sbormistr: Klára Složilová Roztočilová
asistent režie: Vojtěch Orenič
dramaturgie: Patricie Částková
Osoby a obsazení:
HOFFMANN: Luciano Mastro j. h.
MÚZA/NICKLAUSSE: Markéta Cukrová j. h.
OLYMPIA: Martina Masaryková j. h.
ANTONIA: Pavla Vykopalová
GIULIETTA: Daniela Straková-Šedrlová
LINDORF/COPPÉLIUS/MIRACLE/DAPERTUTTO: Ondrej Mráz j. h.
ANDRÉS/COCHENILLE/FRANTZ/PITICHINACCIO: Petr Levíček
HERMANN/SCHLEMIL: Igor Loškár
SPALANZANI/NATHANAEL: Aleš Voráček j. h.
CRESPEL/LUTHER: David Nykl, David Szendiuch
HLAS ZE ZÁHROBÍ (MATKA): Jitka Zerhauová
WILHELM/STUDENT/WOLFRAM: Kornel Mikecz
STELLA: Andrea Široká
premiéra pátek 20. září 2019, 19:00
Zatím nebyl přidán žádný komentář..