Jako se říká, že síla metalových kapel se často pozná podle akustických verzí jejich písní, může něco podobného platit i u elektronických beatů. Narcotic Fields, ať už používají jakékoli nástroje, hrají především písně. Písně, jejichž melodie se občas ztrácejí v rytmech, ale stále jsou přítomny a především se zpěvem Terezy Kopecké vyplouvají na povrch.
Skupina Narcotic Fields – původně s působištěm v Olomouci – natočila v roce 2009 své debutové album Erase. Vydavatel (Indies MG) na svém webu konstatoval, že vycházejí „z bristolského triphopu, elektroniky a kytarové indie scény“. Od té doby deska, skutečně poznamenaná zvukem 90. let, sice poněkud zapadla, nicméně kapela dál fungovala, hrála, proměňovala se (z původní sestavy zůstali pouze Tomáš s Terezou), přesídlila do Brna a především se z ní vyčlenila akustická větev. Původně snad mělo jít o jedno vystoupení, ale po pozitivních zkušenostech začalo ústřední duo doplněné o baskytaristu Džestra vystupovat s komornějšími verzemi písní pod názvem Acoustic Fields. Tato formace v roce 2015 vyhrála brněnské kolo Porty a postoupila do finále, mezi trampy, do Řevnic u Prahy. Tam se už úspěch neopakoval, přesto jsem přesvědčen, že anglicky zpívané akustické písně Tomáše Bayera na folkový festival patří.
Půl roku po Portě, v prosinci 2015, vydávají elektroničtí Narcotic Fields své druhé album Tripophobia. Sestavu vedle tří zmíněných členů tvoří Manz (efekty, programování) a Red (bicí). Tomáš Bayer, který v akustickém triu hraje na kytaru, ovládá v případě Narcotic Fields klávesové nástroje. Repertoár obou tváří kapely se zčásti překrývá (Denial, Everything, Before, Warning Sign), zčásti se liší. Ale to není podstatné. Zajímavější je například skutečnost, že se Tereze daří zpívat stejně naléhavě s doprovodem akustické kytary i elektronických mašinek. Píseň Denial si dokážu představit jako obrovský hit jak v klubovém prostředí, tak na osvícenějším folkovém festivalu.
V jiných skladbách nového alba se jakákoli provázanost s akustickým zvukem ztrácí. V Everything melodickou linku stále vnímáme, ale v mezihrách na sebe elektronické beaty jednoznačně strhávají pozornost a místy konkurují zpěvu. Before zní jako kombinace elektronického popu 80. let s devadesátkovým rockem, aniž byste měli pocit, že posloucháte něco zastaralého. Povedla se Lack Of You se zajímavými strukturami vertikálními (Tereza zpívá jakoby duet sama se sebou) i horizontálními (vývoj písně od jemnější elektroniky po hutnější pasáže). Podobně dramatická je i skladba Hive s doplňováním dvou hlasů (ženský zpěv a mužská recitace), s důrazem na bicí a s gradujícími elektrorockovými pasážemi, které tvoří zajímavý kontrast ke klidnějšímu rozjezdu Lack Of You.
Tripophobia však není jen sbírkou samostatných písní. Zajímavý příběh v sobě totiž nese i název alba, který odkazuje k patologickému strachu z nepravidelných děrovaných struktur (správně trypofobie). Kapela význam tohoto „postižení“ posouvá do abstraktní roviny jako strach z neznámých děr v našem vědomí, dává jej do souvislosti s manipulací, paranoiou, bolestmi. Ale zdůrazňuje i druhou stránku – víru v možnost věci měnit pozitivním směrem: „Toto album je naším soundtrackem k těmto emocionálním stavům a vnitřním procesům.“ S tématem vtěleným do názvu alba souvisí i materiál, z něhož má vzniknout obal fyzického nosiče (album vyšlo nejprve elektronicky a jeho vydání na CD se teprve chystá). Ale to bych možná prozrazoval víc, než chce kapela v tuto chvíli světu sdělit.
Třebaže je příběh o boji s neznámými otvory v našem vědomí silný a přitažlivý, jednotlivé písně obstojí i samy o sobě. Zvlášť tehdy, známe-li obě verze kapely a můžeme srovnávat. Písně s akustickou kytarou i s elektronickým doprovodem mají něco do sebe a Tereza jako zpěvačka dokáže obě tváře kapely důvěryhodně propojit.
Narcotic Fields – Tripophobia; vydavatel: Semetrika Records 2015. 9 skladeb, celkový čas: 41:15
Zatím nebyl přidán žádný komentář..