Do Brna se stará hudba hraná postaru dostává ponejvíce v cyklech Barbara Maria Willi uvádí a Hudební lahůdky – v obou případech se ale jedná o komorní koncerty. Skladby větších rozměrů se objevují v rámci Velikonočního festivalu, ale scénicky provedená opera tu ještě nebyla ani jednou. Didone abbandonata (Opuštěná Dido) je zatím největší projekt, do nějž se pustil Jan Čižmář – jinak organizátor Hudebních lahůdek – a přinejmenším po hudební stránce určitě uspěl. Opera Domenica Sarriho se vrátila do Brna po dvou stech osmdesáti letech. V roce 1734 byla uvedena v Divadle v Taverně, které stálo na místě dnešní Reduty, takže se vrátila i na místo činu. Další tvůrčí složkou bylo sdružení Opera na cestách, které tvoří Patricie Částková (dramaturgie), Jana Janulíková (produkce) a Tomáš Pilař (režie).
Vlna obrovského zájmu o starou operu nás prakticky minula. Vrcholná díla baroka v historicky poučené interpretaci kombinované se současným režijním výkladem se postupně stala běžnou součástí repertoáru operních domů po celém světě. U nás jsme se naposledy mohli minulý rok setkat s nastudováním Myslivečkovy Olimpiade ve Stavovském divadle a s Cavalliho Calisto na zámku v Mikulově, ale pořád se jednalo spíš o výjimky než o součást mohutnějšího proudu. Za starou operou je nutno cestovat do zahraničí a blízkost Vídně je v tomto směru pro brňáky významnou, i když nepříliš využívanou možností. Theater an der Wien uvádí barokní opery několikrát do sezóny a před třemi roky se objevila Händelova Alcina i ve Vídeňské státní opeře. Další možností jsou pochopitelně záznamy na DVD, ale dívat se na divadlo v televizi je podobné jako dát si na chleba místo másla margarín. Pro představu dobré, ale úplně to neuspokojí. Trošku jsem před pár lety zazáviděl Polákům, když se ke mně dostala berlínská inscenace Purcellovy opery Dido a Aeneas ve skvělé režii a choreografii Sashi Waltz na DVD, které vyšlo jako příloha deníku Gazeta Wyborcza. Zkusil jsem si něco takového představit u našich novin a potom se raději zase probudil. Mihlo se mi to ale včera hlavou znovu, když se v Brně podílel na nastudování opery Didone abbandonata polský soubor historických nástrojů {oh!} Orkiestra Historyczna.
Brněnské publikum mělo včera v Mozartově sále Reduty první příležitost setkat se s inscenací barokní opery, i když uvedení bylo nakonec opatrně anoncováno jako „poloscénické“. Paradoxní je, že pro tuto první příležitost nebyl předložen nějaký zaručený hit jako Rinaldo nebo Xerxes, ale dobové spotřební zboží. K tomu samozřejmě vedly souvislosti s místem prvního brněnského uvedení a tuto dramaturgickou rozvahu vnímám jednoznačně pozitivně. Jsem pokaždé rád, když si nemusím klást hloupé otázky typu „proč hrají zrovna tohle“. K provedení opery vytvořili Jan Čižmář s Patricií Částkovou a Janou Spáčilovou i notovou edici – na základě dochovaného libreta brněnského provedení a partitury benátské verze zrekonstruovali operu do tvaru, v němž se tu kdysi hrála. Znovu se tím vracím k tomu, že inscenace byla položená především na poctivém hudebním základu.
Jan Čižmář nastudoval Sarriho operu detailně a dával si velmi záležet na recitativech. Výborně hrálo continuo, jehož větší část (loutnu a cembalo) jsem už slyšel na netradičním koncertu v Metro Music Baru. Do popředí se dralo především cembalo, Marcin Świątkiewicz měl svůj part rozpracovaný rozmáchlým způsobem, který zahušťoval hudební prostor a nebál se disonancí. Bylo v něm cítit opojení hudbou a rozkošnický aspekt baroka, na nějž se v dobově poučené interpretaci často zapomíná. Orkiestra Historyczna hrála energicky a jistě, zalitoval jsem, že se nepodařilo zajistit i účast trubek, které by zvuk orchestru občas vypíchly k lesklým vrcholům. Projekt Opera na cestách je ale určen k provozování představení, s nimiž se dá volně cestovat i mimo tradiční operní scény, a variabilita orchestru je pro takovou věc téměř nezbytnou podmínkou.
V hudbě se střídaly nálady a temperamenty ve výrazných kontrastech, jak to má být. Škoda, že se toho nedržela také režie. Tomáš Pilař vsadil na maximální jednoduchost a přenositelnost inscenace a jakkoliv je to snaha pochopitelná a pro cestovní představení potřebná, myslím, že v ní zašel až příliš daleko. Nejvýraznější složkou jeho scénického ztvárnění byly kostýmy a gesta. Interakce postav v recitativech ale byly poněkud monotónní a živé obrazy doprovázející árie začaly být velmi brzy předvídatelné. Stylizovaný pohyb postav využívající barokní gestiku je principiálně v pořádku, ale rozhodně by potřeboval detailněji promyslet a dopracovat. Bylo poznat, že práce se světly, kostýmy i pohybem je z jedné ruky, ale chtělo by to ještě víc času (a zřejmě i peněz).
Pěvecké výkony se hezky srovnaly – slyšel jsem malé úryvky na workshopu Evelyn Tubb, koncertní výběr z opery během vánočních svátků a zřetelně bylo slyšet, že pěvci s Janem Čižmářem na svých rolích pracovali a pilovali je k výslednému tvaru, který by stylově držel pohromadě. Andrea Široká v titulní roli zasvítila, navíc má velmi elegantní gesta, což se pěkně sešlo s režií. Výrazným protivníkem jí byl padouch příběhu Roman Hoza. Stanislava Jirků – tedy Aeneas – má mezi nimi trošku nešťastnou pozici hrdiny, který během opery vlastně nic hrdinského neudělá. Role se mezi jasně vyhraněnými charaktery poněkud ztrácí, ale zpěvem to nebylo. Pěvecké obsazení bylo především vyrovnané a dík patří i Michaele Kuštekové, která zpívala v indispozici, aby se představení nemuselo rušit.
Pro Operu na cestách byla Dido abbandonata vůbec první produkcí a doufám, že ne poslední. Příběh královny Kartága, kterou opustí Aeneas, aby z příkazu bohů založil Řím, by si zasloužil pokračování.
Domenico Sarri: Didone abbandonata, libreto Pietro Metastasio. Ve spolupráci sdružení Opera na cestách a Hudební lahůdky, Masarykovy univerzity a Národního divadla Brno. Hudební nastudování – Jan Čižmář, režie, scéna, kostýmy, light design – Tomáš Pilař, Patricie Částková, dramaturgie – Patricie Částková. Didone Elisa, královna Kartága – Andrea Široká, Aeneas, trojský hrdina – Stanislava Jirků, Iarbas, král Maurů – Roman Hoza, Selene, sestra Didony – Michaela Kušteková, Araspes, důvěrník Iarby – Martin Ptáček, Osmidas, důvěrník Didone – Václav Cikánek. Soubor barokních nástrojů {oh!} Orkiestra Historyczna, basso continuo – Bassociation. 29. 1. 2014, divadlo Reduta, Brno. Novodobá premiéra 28. 1. 2014, původní brněnské uvedení v roce 1734.
honza
30. leden 2014, 14:02Aneta Bendová
31. leden 2014, 11:53